Ironie stáří a nečekaně poetický výlet

08.04. 16:30 | Autor: Antonín Kocábek

Protagonisté dnešních tipů, písničkář Jan Burian a ikona alternativní scény Mikoláš Chadima, mají zcela odlišné přístupy k tvorbě a pochopitelně tak i diametrálně odlišné výstupy. V čem se však neliší, je to, že nechtějí dělat takovou tvorbu, která je programově jen odpočinkovou kulisou, bez potřeby soustředěného posluchače, schopného vnímat a uvědomovat si sdělení textů či hudby samotné. Bez ohledu na podobu, jen taková má totiž smysl.

Jan Burian: Jak zestárnout (Indies MG)
http://www.janburian.cz/

Dvanácté sólové album písničkáře Jana Buriana by asi přesněji mělo být označeno jako deska dua Burian & Burian, protože Jiří Burian, protagonistův syn, tentokrát není jen spolupracovníkem, kořenícím výsledné písničky "trochou elektroniky", ale plnohodnotným tvůrčím spoluautorem přesvědčivého tvaru. Výsledný střet tradičního a nadčasového s moderním, ale také trochu trendově povrchním, dává celkem zajímavý výsledek v podobě zvukově pestrého a současně znějícího alba, které ale je zároveň fungující zpovědí muže se zkušenostmi a viděním světa očima čerstvého šedesátníka.

Téma jak zestárnout nemusí být nutně depresivní. Nahrávka svým pojetím s lehkostí spojuje současnost s minulostí i mainstream se zarputilou vedlejší cestou: a to vše s texty plnými témat zastřešených (o všem vypovídajícím) názvem. Přesto tu nejde jen o ohlížení se a deprese z problémů spojených se stárnutím: nikdo si tu nestěžuje na zdraví či osamělost - jen písničky formou podoteků, svérázných komentářů a často i zdravé ironie komentují stav věci. A oproti minulosti zůstává onen komentář opět dominantním; hudební složka, byť pestrá, je jen doprovodem, který na sebe nestrhává pozornost, v podstatě příliš neexperimentuje ( i když se tak tváří), ale - což je cennější - pokorně slouží.

Hudba je tak kompromisem v tom nejlepším slova smyslu - vedle takové Bjőrk z posledního alba (a že i u ní lze sotva hovořit o něčem právě objeveném či neslyšeném) je vlastně usedlá a často použitá elektronika je vstřícná. Většinou jen supluje tradiční nástroje, a dá se tak předpokládat, že bude snadno akceptovatelná i zpěvákovými vrstevníky. Ale zároveň tím, jak působí důvěrně známě, by mohla oslovit i mladší generaci a být jí sympatická. Provází ji přístupnost a místy ji díky silným melodiím od světa popu odděluje jen tradiční písničkářský zpěv. A finále s trubkou je prostě grandiózní.

Právě onen odlehčený nadhled dává z výsledku podobný dojem jako ze známého bonmotu: "Neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí…" Vzhledem k tématu se sice vynořuje na mysl Burianova starší píseň Ještě tak pejska, Burian-textař ji ovšem zahání za humna hned úvodní skladbou Ani sms, jejíž podstatou je sarkasticky podaná skutečnost, že většina psů se dnes má lépe než většina starých lidí. A zatímco důchodci nadávající na své okolí spíš vzbuzují znechucení, následná píseň Pitomci v sobě skrývá ze všeho nejvíc veselou sebereflexi.

Jan a Jiří Burianovi spolu udělali už třetí desku. Nové album Jana Buriana tak jako by zdánlivě bylo pokračováním předchozího Dvanáct druhů samoty, ale ve skutečnosti se nese v podobně optimistickém duchu jako kolekce o "křehkých mužích" a "dívčích válkách". Jen "trpělivým opakováním toho, co má být opakováno", jak se zpívá ve skladbě Napoprvé, onen vydařený model posouvá o kousek dál a dociluje zdařilejšího výsledku. Odpověď na otázku "jak zestárnout" nahrávka dává poměrně jasnou. Důležitější však je, že dává odpověď i na otázku, jak docílit - bez ohledu na věk - pravého opaku.

MCH Trio: 100 minimalistických básní (Guerilla)
http://www.mchband.cz/

Mikoláš Chadima, dnes už legenda české alternativní scény, MCH Trio před časem etabloval jako pro pořadatele ekonomicky příznivější, redukovanou variantu MCH Bandu. Zároveň se mu ovšem podařilo spojit užitečné se zajímavým: jednak ve formátu tria střídá hned pět muzikantů z dnes šestičlenného MCH Bandu ( a tak je předem zaručeno překvapení, kdo zrovna bude v sestavě figurovat), jednak má trio svůj vlastní, od bandu odlišný repertoár, ve kterém se Chadima vrátil k použití smyček, se kterými pracoval už v období alba Gorleben, a také zde dává prostor improvizaci, která naopak v MCH Bandu nemá místo.

Zhudebněné básně z názvu jsou z pera Ivana Wernische. Skutečnost, že pod názvem MCH Trio vzniklo album, na kterém hraje prakticky celá sestava MCH Bandu, zdánlivě nedává smysl. Jak pravil jeden z kolegů: "Trio v pěti, to už je skoro jak Spirituál Kvintet - těch taky vždycky bylo víc." Nicméně pro rozsáhlé skladby (na hodinové ploše jich je pouhých šest) je proměnlivost obsazení zásadní a na Chadimu jako vůdčí osobnost mělo podobné uvolnění blahodárný vliv. S jistotou veršů Ivana Wernische "v zádech" a se spoustou místa pro až minimalistické repetice ze sebe nejen on vymáčkl to nejlepší, čeho je schopen.

Samozřejmě ani nové album nepřináší nic překvapivého či neslyšeného. Vlak s iniciálami MCH už léta jede po jedné a stejné koleji, bez ohledu na proměny krajiny. Koho neoslovil už v minulosti, jen sotva bude osloven tentokrát. Zadumané a temné kompozice mají stejně blízko k moderní vážné hudbě jako třeba k jazzu (vynikající pozoun v Zapadá slunce!) a rozhodně nemají potřebu brát ohledy na čas. Nesdělují pravdy a nevyjadřují se k problémům společnosti, jsou podobně nepraktické jako poezie. Nicméně často navozují až velebnou atmosféru a rozmáchlými plochami vyvolávají úctu. Jestliže existují druhy hudby, kde hlavní je nápad, zatímco technicky ji může hrát skoro každý, pak toto album je jejich pravým opakem. Ne, že by občas nedošlo i na syrový projev, ale vycizelovaných a vypiplaných míst je tu nespočetně více. Spolu s polodeklamovaným a polozpívaným hlasovým projevem nahrávka dosahuje rozměru art-rockové opery a dojmu z menších částí pospojovaného homogenního celku.

MCH Band v kompletní sestavě. Tajuplné kompozice, které nejlépe fungují v nástrojově umírněných pasážích (krásně je to slyšet v Jednou jen kousek od nádraží), jako by zvaly mimo realitu. Někam do prostředí jak vytrženého ze starých obrazů mistrů romantismu nebo třeba z filmů české nové vlny. Někam, kde nikdo nemá potřebu řešit, jestli má supermarket zrovna kuřata ve slevě a co včera psal bulvár. Je jasné, že to není výlet na každý den, a je jasné, že někteří místo něj radši půjdou do hospody nebo na squash. A tak to má být. Protože právě to mu přidává na zajímavosti a na ceně.