Ironie pro děti a jemný humor pro dospělé

10.03. 18:45 | Autor: Antonín Kocábek

Svého času byly hravé písničky pro děti, které by ale zároveň byly akceptovatelné i pro ty starší, nedostatkovým zbožím. Pak zase jako by je dělali skoro všichni. Více než rozumná míra je ale důležité, jaký má dotyčný motivaci a jak si sám je schopný při vzniku pohrát. Na výsledku to je totiž znát. A to i tam, kde si dospělí hrají bez dětí.

Amálka K. Třebická: Nešišlej! (Indies Scope)
http://indies.eu/alba/1544/nesislej/

Zpráva o tom že vzniklo album, kde se každá písnička věnuje nějakému logopedickému problému, proběhla snad všemi kloudnými médii, takže skutečnost, že vzniklo přímo na popud logopedky, a že se snaží napomoci dětem zlepšit výslovnost, netřeba opakovat. Za to je ale pro kohokoli, kdo ho ještě nezkusil, na místě zásadní otázka, zda je album poslouchatelné i pro ty, kteří si výslovnost procvičovat nechtějí, a zda nejde jen o dobře postavený marketingový produkt bez duše.

Obal nakreslil renomovaný výtvarník Martin Velíšek. Protože - zcela upřímně - pokud si podle hlasu dospělá žena stále říká "Amálka", moc důvěry to nebudí. Ti starší si totiž ještě dobře pamatují "Štěpánku" a "Strýčka", ti mladší zas mají zkušenosti s "Dádou". Naštěstí tyhle obavy lze už po prvních taktech opustit. Písničky i přes jistou infantilnost a textovou konstrukci směrem k dětem poněkud podbízivou, mají solidní hudební základ. Čerpají z šansonu, folklóru, blues i kramářských písní, a lacinost syntezátorových samohrajek nechávají zapomenout při sázce na vesměs akustické nástroje.

Ale co především - z prakticky každé písně je cítit nadšení, zapálení pro věc, radost s jakou vše vzniklo. Hravost v tom nejlepším slova smyslu. Spolu s hudebními nápady tak i když se nechají stranou na procvičování výslovnosti zaměřené texty, plné poťouchlostí, jde o album, které je nápadité, pestré, plné snadno zapamatovatelných, ale nikoli podbízivých melodií. Takové, které nejenže má své základní praktické využití, ale zároveň i nespoléhá jen na něj.

Autorka nezastírá, že deska vznikla hlavně pro děti. Písničky tak chvílemi připomínají to lepší z produkce Kašpárka v rohlíku, ale zároveň ani na moment nenechávají na pochybách, že tu jde o víc, než jen dětskou zábavu. Pestrostí žánrů vychovávají k hudební toleranci, nehledě na to, že i obsahově mají texty často výchovný charakter ( píseň Odvykací je o boji s alkoholem, Mravoučná zas o vandalství). Takže i dětem, které mluví bezchybně, a pochopitelně i jejich rodičům, je nelze než doporučit.

Honza Homola: Čarovánky (Hbitavka & Kmitík)
http://www.honzahomola.cz/

V polovině roku 2009 si Honza Homola, jeden z dvojice zpívajících kytaristů crazy-rockových Wohnout, odskočil od mateřské bandy a natočil až folkově laděné sólové album. Za následující tři roky se mu písničky, nevhodné pro Wohnout opět nashromáždily, a tak došlo na sklonku minulého roku sólového nástupce. Akustický zvuk tu opět hraje významnou roli, a jakkoli je tu folku tentokrát méně, hravost opět nechybí.

Druhá Homolova deska je nenápadná, jako její obal. Humor, který ty písničky provází není třeskutý a nenutí k prvoplánovým reakcím, spíš tak bublá pod povrchem, jen občas vyvolá jemné pousmání, ať už ho představuje nápad postavit skladbu na recitaci slov pozpátku, soupiska nástrojového obsazení, kde nechybí třeba masařka, jejíž zvuk byl nasamplován, a nebo je zakódován v názvech zdařilých instrumentálek. Ačkoli s albem, vedle řady dalších hostů, vypomohli i kolegové z kapely, je zdařilé především, v tom, jak se úspěšně podařilo se zvukově od domovské kapely odpoutat.

Druhé Homolovo album je vlastně hodně tradicionalistické, často postavené na výborných instrumentálních výkonech i výtečných aranžmá, která udržují pocit pestrosti i v případě hned několika instrumentálek. Atmosféru zdařile dokreslují přírodní zvuky a nechybí ani prolínání žánrů, kdy se v titulní skladbě kloubí gotická historie s artrockem. Má to ale celé jeden velký paradox - ačkoli má nahrávka řadu zdařilých míst, která by mohla zaujmout i jiné posluchače, než skalní příznivce Wohnout, stejně si album nejspíš poslechnou hlavně oni.

Honza Homola se opět dokázal od své kapely odpoutat. Křehká a mnohde i poetická deska ukazuje Homolovy schopnosti i potenciál a má jen jediné slabší místo - závěrečnou, až příliš vlezlou a prvoplánovou Superstár s "objevným" veršem "na Superstar jsem už stár". Nebýt jí, byly by Čarovánky sympatické nejen schopností odbočit od zavedeného, komerčně úspěšného modelu, ale hlavně tím, jak vznikly z čiré potřeby, bez ambicí a zjevných myšlenek na to, co tomu kdo řekne. Homola tu často tápe, často je příliš patrné, jak si jen chtěl vyzkoušet novou polohu, ale logicky to do sebe zapadá a až překvapivě často funguje. A právě ta nevypočítavost je na tom celém asi to úplně nejlepší.