Hudebně-botanický klíč a příprava na sexy polohu

24.06. 19:30 | Autor: Antonín Kocábek

Nápadité, svěží a energické mládí a zkušené, moudré a vyzrálé stáří - tak jako v běžném životě vedle sebe fungují i na hudební scéně. Není větší hlouposti než opovrhovat kterýmkoli z obou pólů. Mohou se totiž skvěle doplňovat a učit vzájemně od sebe. Rezignace na to totiž znamená cestu do vlastní záhuby.

DVA: Botanicula soundtrack (Minority rec./ Amanita Design)
http://bandzone.cz/dva

Počítačové hry hraji pouze ty nejjednodušší a sofistikovanou Botaniculu znám tudíž jen z obrázků. I z těch je ale jasně patrná hravost, nadhled a fantazie. Skutečnost, že k téhle na americkém Independent Games Festivalu oceněné hře dělali hudbu právě DVA, jejichž hudbu charakterizuje přesně totéž, je víc než logická. Sondtrack se v digitální podobě objevil na jaře, na konci května pak přibyla verze na vinylové desce - sběratelé si mohou vybrat mezi tradiční černou, tyrkysovou nebo jantarovou verzí.

Botanicula je především světem fantazie. Oproti oběma dosud vydaným albům DVA zde chybějí neexistující jazyky, což zdánlivě snižuje pestrost nahrávky, která pochopitelně jako doprovod herní adventury neměla v primárním úmyslu strhávat pozornost na sebe. Hudbu nicméně doplňují jednak hlasové samply, jednak poměrně široká škála nejrůznějších citoslovcí a pak také bezeslovné popěvky. Charakteristická hudební tvář tak zůstala jasně zachována a dá se zcela snadno rozpoznat po pár desítkách vteřin.

Propletence nejroztodivnějších zvuků, stejně jako Bářiny dechy a Honzovo banjo utkávají i tentokrát nápaditou síť, která i při opakovaném poslechu dovoluje nové objevy a nabízí inspirativní výlet, nejspíš ne nepodobný zážitku z hry samé. Samply zde dostaly evidentně přednost před hudebními nástroji a i rytmy často ustupují do pozadí, což zvyšuje dobrodružnost, ale na druhou stranu vůbec nebrání tomu, aby v celku nahrávka působila snad ještě optimističtěji a veseleji než cizími kraji ovlivněné předchozí album Hu.

DVA s novinkou i ve sněhu zahřejí. Opakování modelu, kdy se z přediva tajuplných zvuků najednou zčistajasna vynoří až popově melodický a nakažlivý motiv, aby se po krátké době zas zanořil a dal prostor koláži samplovaných zvuků, se zkrátka zatím zdaleka nevyčerpalo. DVA si umějí díky spřátelení s mašinkami vyrábějícími smyčky dostatečně vyhrát i třeba s pár tóny rozladěného klavíru (Bunky) nebo šploucháním vody (A Major for 12 frogs). Navíc vždy včas poznají správnou míru - mnoho skladeb jsou vyložené miniatury, pouhé tři přesahují hranici tří minut.

Soundtrack k Botanicule je rozhodně radostí pro kohokoliv, kdo se rád dává překvapovat, rád v hudbě hledá, a neuspokojuje ho poslouchat opakování dávno vymyšleného. A také je krásnou ukázkou, co všechno umí elektronika, když ji ovládá nápaditý jedinec (a není tomu, jak bývá časté, naopak). DVA zde opět dokázali, že se nemusí bát ani zahraniční konkurence, protože za ni nezaostávají, ani vyčerpání zvoleného modelu. Verze na vinylové desce - i přestože obsahuje o čtyři skladby méně než digitální download - je navíc krásným výtvarným artefaktem, což znamená jediné: kruh "započatý" u stejnojmenné hry z dílny Amanita Design, se uzavírá.

Peter Lipa: Lipa 68 (Indies Scope)
http://www.peterlipa.com/archiv/albums/lipa-68-3

Peter Lipa, jedno z nejznámějších jmen a legenda slovenské scény, vydal album, které jasně ukazuje, že ani pokročilý věk nemusí znamenat rezignaci a omílání něčeho, s čím dotyčný komerčně uspěl před dávnými lety. Novinka ani v nejmenším nepředstavuje častá unavená ohlížení, ale zároveň se ani nesnaží zoufale namlouvat, že její protagonista nestárne. Minulost se současností propojuje zcela přirozeně a sedm let po předchozí nahrávce Lipa spieva Lasicu znamená skutečně nový krok.

Jak si zas jednou povyskočit. Sázka na producentské duo Peter Lipa ml. / Ľubor "Umelec" Priehradník se ukázala jako nesmírně šťastná. Nabízí se srovnání s Janem a Jiřím Burianovými na posledním albu Jak zestárnout - ve srovnáním s ním Lipovo album vychází lépe: Lipa mladší svého otce více respektuje a přizpůsobuje výsledek jeho naturelu, zatímco v případě Burianových je tomu naopak. Lipovo nové album se nebojí ani tradičních poloh, přesto působí nesmírně svěžím dojmem a pulsuje energií. Zpěvák na něm přirozeně přechází z angličtiny do slovenštiny, přeskakuje mezi žánry a vedle jazzu či blues nemá problém zvolit i funkovou či latino polohu, a při tom všem zůstává originální.

Peter Lipa nemá ani sebemenší problém zaujmout až dojemnou, poetickou tradiční polohu (Stromy sa lubia postojačky nebo zhudebněné texty Milana Lasici) ale spojit se i s mladým raperem Opakem (Hopeful Spring and Weeping Summer) a například ve skladbě Time se ve slokách dostat až někam k ambientním polohám. Nejpřesnější je jeho vlastní vyjádření, že je vlastně "stále stejný, jen v jiných šatech". Ale právě tyto "nové šaty" jsou přesně tím, co novou nahrávku povyšuje nad podobné pokusy mnohých kolegů. Otevřenost všemu novému z ní je patrná v každém směru, ale zároveň nepopírá ani v nejmenším podstatu a nesnaží se předstírat, že je jejímu protagonistovi dvacet.

Peter Lipa zraje. Lipa 68 je přesně ten druh alba, který lze každému šedesátníkovi jen přát. Bez ohledu na to, zda zrovna nabízí melancholickou, rozvernou nebo až motoriku provokující polohu, přináší výsledek, který dovoluje mít k interpretovi úctu nejen kvůli jeho věku, ale pro jeho schopnost vyrovnat se se současností a předat ji něco ze sebe. A co víc - jde o album, které má schopnost a sílu přesvědčit současné mladé posluchače se vkusem, že jazz či blues nejsou jen hudba pro staříky. Pro ty naivní jednice, kteří mají i dnes pocit, že i populární hudba by měla být něco víc než jen pouhá kulisa k čemukoli, doporučeníhodná záležitost. Po číslovce 68 navíc přichází 69. Což je mimo jiné sympatická sexy poloha, pro kterou tahle deska může být vhodnou přípravou.