Hledání kořenů mřížoví a pohanská zběsilost v srdci

05.09. 09:00 | Autor: Antonín Kocábek

Hadry z těla ještě s předchozím harmonikářem.

Sveřepost, s jakou si mnozí mačetou prosekávají svou cestu se skálopevným odhodláním, že tahle je právě a přesně ta jediná pravá, je obdivuhodné. Nepřináší to výhody, boty na kamenitém terénu praskají a lovci trendů se posmívají té neochotě naskočit a nechat se popovézt ke světlým zítřkům moderním elektrovlakem. A strážci sedmiramenného svícnu i opálení zemědělci s úrodou pod střechou s úsměvem na cestě krčí rameny.

Hadry z těla: Podivná úroda (Cecek rec.)
http://bandzone.cz/hadryztela

Kdysi dávno Hadry z těla, parta z Litomyšle, hráli středověkou muzikou ovlivněný folk-rock. Pak sice potkali hudbu Pogues a Levellers a nějak se to celé zvrtlo, ale původní syrovost i divokost je naštěstí ani po letech neopustila. Možná i to je důvod, proč v zemi, kde Divokej Bill je jednou z nejpopulárnějších kapel, o nich stále ještě neví víc lidí. Hadry z těla jsou totiž v mnohém autentičtější, méně melodicky podbízivější a hudebně nápaditější. Lidovost nahrazují promyšleností.

Hadry z těla ještě s předchozím harmonikářem. Druhá deska se objevuje skoro šest let po oficiálním debutu Na starý časy. Žánrově se od té doby příliš nezměnilo, ale přibyla jistota i patrná větší sebedůvěra. Kapela - i přes výměnu harmonikáře uprostřed nahrávání - si "sedla" a je to znát.V praxi to dokumentuje fakt, že se tentokrát ještě mnohem přesvědčivěji podařilo přenést živelnost, jakou kvinteto oplývá na koncertech i na studiovou nahrávku. Místy až punková energie s výrazným banjem a odérem pohanské živočišnosti i útulné atmosféry irské hospody vyskakuje z každé skladby jako myši a zajíci ze stejnojmenné písně.

Novince se také podařilo úspěšně odbourat drobný nešvar z debutu: mnohé skladby sice byly dlouhé, ale příliš se toho v nich nedělo. V tomto směru se tentokrát podařilo písničky "zakčnit"; jsou proaranžovanější, v pestrosti důmyslnější a dynamičtější. Skvělým tahem je i zařazení závěrečného bloku s hostující litevskou zpěvačkou Marikou Antonovou. V jejím kultivovaném zpěvu získává frontman Jim důstojný protipól a skupina další polohu, která dokazuje, že není jen hospodským spolkem, jak by se na první poslech mohlo zdát.

Povedená úroda. Těžko říci, zda se Hadrům z těla někdy podaří prolomit zátarasy popularity lokální kapely. Spravedlnost a fair play bohužel v reálném životě moc nefunguje. Ale i bez ohledu na to mají na své pažbě další povedený zářez, který tu zůstane, i když hlaveň už dávno zreziví. Co je na téhle úrodě podivného mi sice i po opakovaných posleších zůstává tajemstvím, ale nic to nemění na skutečnosti, že podobná sklizeň vždycky potěší. Podzimní deprese se totiž blíží a zásoby podobného kalibru budou potřeba.

Klec: Klezmer všeho druhu (vl.náklad)
http://www.klec.cz/

Klec už je - přes řadu personálních změn - domácí stálicí a neúnavným propagátorem žánru, který si vetkla i do názvu svého druhého oficiálního alba. To přichází až osm let po svém předchůdci, což ovšem příliš nehraje roli, protože tohle hřiště je už dlouho jasně vymezené a očekávat výraznější hudební změny či žánrová vybočení, by bylo naivní. A ne že by to nebyla škoda, protože předvídatelnost a absence překvapení téhle nahrávce rozhodně neprospívá.

Druhé album zkoumá možnosti klezmeru. Pro nezasvěceného posluchače, který má žánrový záběr širší, a který nejspíš jen podle poslechu nerozezná původní skladby skupiny od tradicionálů, tak může být příjemným zpestřením i jen použití několika jazyků či drobné muzikantské citace odjinud - ať už z lidových melodií nebo třeba z country. Ze šramlovitých a v dobrém slova smyslu hospodských popěvku ovšem nenápadně prorůstají texty výrazně závažnější, zabývající se zkoumáním toho, kde jsou násilně přervané kořeny židovství ve střední Evropě či zkoumáním vlastní identity.

Kapele více sluší svižnější tempa (teskná a přenádherná závěrečná Dodi li je onou výjimkou, potvrzující pravidlo), obzvlášť úvodní třetina nahrávky zní místy až únavně utahaně, a rozhodně k oživení dochází v každém momentě, kdy jsou potlačena dogmata. Tam kde se to nepodaří totiž kapela často má tendence sklouzávat k lacinému opakování se. Je jasné, že nelze jít proti podstatě, ale občas už je to množství rabínů a jidiš výrazů až kontraproduktivní a skupinu zbytečně svazuje.

Klec se neustále proměňuje, ale z cesty neodbočuje. Jedním z nejsilnějších momentů alba je tak třeba pestře aranžovaná skladba "Židům", s funky kytarou a regulérně rapovaným textem. Potěší i občasný humor (samotný název jedné ze skladeb Klezmer je blues nebo pointa textu písně Městečko), prozrazující, že i při duchovní podstatě tu nadhled nechybí. Klec si žije ve svém radostném ghettu a tahle deska je dobrým důkazem toho, že to možná je mnohem lepší řešení, než vystrkovat nos za jeho brány.