Hledání atmosféry v džungli a legrace v obludáriu

03.03. 15:45 | Autor: Antonín Kocábek

Pravidlo, že když dva se snaží o totéž, nemusí to být totéž, platí v hudbě stejně, jako kdekoli jinde. Jen při tom obvykle o tolik nejde. Uvolněnost a magická atmosféra se navíc urputným snažením stejně získá jen málokdy.

FruFru: Freak Show (Indies Scope)
http://bandzone.cz/frufru

Třebíčská parta své už čtvrté album představila ve velkém stylu, nápaditým a vtipným klipem, plným mediálně populárních tváří. Daří se jí zde navázat na lehkost a prvotní dojem nezávaznosti, pocit, že vlastně o nic nejde, známý už z předchozí nahrávky Až přiletí tučňák. Zároveň jde tentokrát ještě dál vývoj Fru Fru směrem od progresivnějších hudebních výbojů, patrných na raných nahrávkách, od využití elektroniky směrem k tradičním nástrojům, přirozenému zvuku i postupům. Spíš než odlišností od ostatních je tak album opět zajímavé muzikantstvím a vyzrálou souhrou.

Freak Show čili Obludárium znamená pro kapelu další posun jinam. Znovu tak jde o zdánlivě obyčejné písničky, které spíš než k alternativním experimentům odkazují k artrockové aranžérské vypiplanosti, instrumentálně bohaté, s funkujícími rytmy, jazzovými náladami a často výraznou atmosférou. Nebrání se ani výrazným melodiím - třeba Kdo jsem já se pohybuje až v popové rovině a nechuť se nechat svazovat žánry ještě více reflektuje následující Realita - příznačně s výrazným pohostinským vkladem Lenky Dusilové. Nic proti, ale klidnější pojetí, umírněné v základu a postupně gradující - tak jak ho kapela předvádí v písni Válka, je nejen přirozenější, ale i díky přítomnosti originality výraznější.

Co se naopak oproti minulosti nemění, je suverénní pěvecký projev Václava Bartoše. Je jistý, nedá se splést a dost často je tím prvkem, který žánrovému pelmelu dává jasnou korunu. Navíc nechává vyniknout poetickým a s hudbou výtečně ladícím textům. Vedle frontmana jsou opět především od Kryštofa Ewančeho, a zdá se, že při svém vývoji se s jeho poetikou kapela vyloženě potkala.

Fru Fru mají devizu v osobě Václava Bartoše. Je otázkou, zda minule nasměrovaná a tentokrát dotažená proměna původně alternativní kapely v optimistickou, žánry neřešící partu, dokáže Fru Fru přivést nové publikum, věkově mladší než jsou sami členové. Ale i kdyby ne, pak pocit, že zas jde jednou o album, které vzniklo z radosti a vnitřní potřeby, a nikoli z urputné snahy o cokoli, navíc v kombinaci s pestrostí, dělá z Freak show desku, která sice není pro každého, ale zároveň se netřeba obávat, že by si své věrné nenašla.

Android Asteroid: Android Asteroid (Sub Pub)
https://itunes.apple.com/cz/album/higher/id594446642?i=594446707

Čerstvý projekt Jana Pospíšila a Tomáše Konůpky, známých z The Navigators přináší dokonale vyklidněnou podobu hudební terapie. Potkává se tu lounge music, down tempo a nechybí i nu-jazzové názvuky. Až relaxačně působící album houpá, ukolébává, nevzrušivě plyne a dávkuje minutu po minutě melancholické nálady, ve kterých se potkávají barové mantry s elektronickým předivem rytmů, které ani nepředstírají , že jim jde o funkčnost víc než o originalitu.

Pokus o spojení minulosti s vesmírnou tématikou, se promítl i do obalu. Odpočinkové vyhrávky klavíru i neagresivní zvuk podporují častěji deklamované než zpívané texty, vemlouvavé a podporující celkové vyznění, ve kterém se potkává minulost se současností. Řemeslně zručně, ale bohužel naprosto očekávatelně, a ani v nejmenším se stopou něčeho, co by podobná hudba už dávno nenabídla v podání jiných. Skladby zvolna střídají jedna druhou, líně se převalují, tu jsou oduševněle odpočinkové a tu zas zdánlivě znuděné, ale až příliš často nejsou ničím jiným, než jen moderní obdobou někdejších barových klavíristů - zprostředkovávají jen zručně zkonstruovanou kulisu.

Snad jen v momentě, kdy se ve skladbě Marlene objeví slavný Háchův projev z března 1939, nelze se zbavit dojmu, že tvůrcům šlo o něco víc, než jen o zdařilý jam přátel a půlhodinu výtečného odpočinku. Až příliš je ale patrné, jak moc tahle nahrávka chtěla být hypnotická, jak moc chtěla uchvátit exotikou a znít "nečesky", jak moc chtěla v posluchači zanechat svou stopu - a jak moc to všechno nakonec v té hudbě chybí. Budeme-li ale brát debut Android Asteroid jako příslib věcí příštích či ukázku chuti vyhrabat se ze stávající zručné napodobeniny někam trochu dál než jen k poplácávání po ramenou od kamarádů z lokálního písečku, pak to celé rozhodně smysl má.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek