Clarinet Factory: Rádi si hrajeme s prostorem i výtvarnem

Ojedinělá formace Clarinet Factory je zřejmě nejznámější ze spolupráce s Lenkou Dusilovou. A aktuálním výběrovém dvojalbu Worx and Revorx se nejen ohlíží za léty svého působení, ale i nabízí kolekci pozoruhodných remixů. Na 12. a 13. února navíc vystoupí na unikátním audiovizuálně pojatém představení Hudba z ticha, ve spolupráci s bubeníkem Alanem Vitoušem a výtvarníkem Petrem Niklem. O vzniku alba i chuti nehrát jen obyčejné koncerty si on-line deník TÝDEN.CZ povídal s Jindřichem Pavlišem.

Na novém albu nabízíte nejen průřez tvorbou, ale i nejrůznější remixy vašich skladeb. V hudbě, kterou hrajete, to není příliš obvyklé: s tím nápadem přišel promotér a DJ Josef Sedloň, který to celé produkoval?

Přesně tak. Když nás poprvé slyšel, může to být tak sedm let, tak i když děláme hodně akustické věci, přišel s tím, že si myslí, že má ta hudba k něčemu podobnému potenciál. O něco později přišel s nabídkou, že by naši hudbu poslal některým hudebníkům, které zná, zda by neměli zájem ji zremixovat.

Jak jste reagovali? Zajímalo vás to vůbec?

Zpočátku nám to přišlo úplně bláznivé. Ne, že bychom tuhle scénu neznali, ale bylo to pro nás dost vzdálené. Navíc jsme si nebyli schopni představit tu výslednou podobu. Pak jsme mu navrhli, že bychom zatím mohli zkusit jeden zkušební remix, abychom si nějak dokázali představit, jak to může vypadat. On oslovil Jaromíra Bednáře, člena Universal Loosers, a vyzkoušeli jsme, jestli to funguje. Jestli to tu hudbu neposouvá někam, kam nechceme. Což se nestalo, výsledek se nám líbil, a pak už jsme jen oslovovali jednotlivé tvůrce.

Vydali jste všechno, nebo jste nějaké remixy nepoužili?

Jsou tam všechny. Těch aktérů jsme sice oslovili více, ale někteří nestihli termín. Takže je tam nakonec dvanáct skladeb, které jsou pro nás zajímavé tím, jak jsou žánrově pestré. Některé vycházejí z taneční hudby, jiné jsou skoro až ambientní. Bereme to pro posluchače i pro nás jako určitého průvodce, co všechno je dnes v hudbě možné.

Na album vám přispěli fanoušci prostřednictvím portálu Hithit.cz. Jak došlo k myšlence využít tento způsob financování?

Provozovatelé Hithitu se nám s nabídkou ozvali sami. Nějak se o tom projektu dozvěděli a zajímalo je to. Bylo to příjemné překvapení, že si některé poutavé věci sami vyhledávají. Nechali jsme si předvést, jak to funguje, a nakonec to dopadlo dobře.

Věřili jste od počátku, že to vyjde?

Byla to pro nás určitá loterie. A vzhledem k tomu, že samotné remixy pro nás byly něco nového, brali jsme to celé trošku jako hru. Mysleli jsme, že by to mohlo vyjít, ale asi by na to nikdo z nás nevsadil. Ještě týden před koncem tam ostatně byla jen polovina požadované částky.

Album jste pokřtili na festivalu Spectaculare, zajímavé akci spojující hudbu, film a výtvarné umění. Jak dopadlo plánované vystoupení s americkým experimentátorem Christopherem Willitsem?

Ono to nebylo vyloženě společné vystoupení: nejprve jsme my měli svůj set, pak měl on svůj set, a teprve v závěru jsme zahráli společně v asi čtvrthodinové improvizaci. Chris byl jedním z autorů našich remixů, a když přišla nabídka od pořadatelů, všechno do sebe zapadlo. Nebylo to ale nijak připravené - poprvé jsme se skutečně viděli a zahráli si až odpoledne na zkoušce. Ale už tam bylo jasné, že by to mohlo fungovat.

Improvizujete na koncertech často?

Poměrně ano. Část našich skladeb je na improvizaci přímo postavená.

Podobné kooperace u vás nejsou nové. Nejznámější je vaše hraní s Lenkou Dusilovou v rámci projektu Eternal Seekers nebo s bubeníkem Alanem Vitoušem, ale  spolupracovali jste i se skupinami Traband či Tata Bojs. Oslovujete obvykle s nabídkou vy je, a nebo oni vás?

To je různé. Třeba Lenku Dusilovou jsme si našli sami. Jenže ona tehdy zrovna natáčela desku v Americe, takže ke spolupráci došlo až za několik let. U Jardy Svobody z Trabandu to ale bylo tak, že se nejdřív objevil na našich koncertech, a i když to původně vypadalo, že jeho hudební svět je úplně jiný, nakonec jsme našli společnou náladu. Alana Vitouše nám někdo doporučil a dnes už s námi každou chvíli spolupracuje asi sedm let.

Nyní vás čeká ojedinělý koncert v Českém muzeu hudby s výtvarníkem Petrem Niklem. Jak ten projekt vznikl?

S Petrem jsme se seznámili přes společné známé - i když jsme pochopitelně o něm věděli. Poprvé jsme se sešli v kostele Panny Marie Sněžné, kde jsme se dohodli, že my budeme hrát akusticky a on k tomu vyzkouší nějaké vizualizace. To bylo před dvěma lety. Shodli jsme se pak, že kromě normálních koncertů budeme dělat spolu i takové, kde si budeme hrát víc s prostorem a výtvarnem a přizpůsobovat tomu hudbu.

Takže nápad udělat to právě tam vzešel od vás?

Ne. Původně jsme od organizátorů dostali nabídku odehrát obvyklý akustický set, ale přišlo nám škoda nevyužít toho prostoru. S bílými stěnami a schodištěm se tam dá výborně kouzlit. Navíc Petr už v tom prostoru v minulosti něco dělal a znal ho. Nabídli jsme tedy pořadatelům několik variant a oni řekli: "Ano, přesně něco takového chceme!" Budou to dva koncerty, 12. a 13. února, nazvané Hudba z ticha, které se budou konat pod pořadatelskou záštitou PKF - Prague Philharmonia. Vedle Petra Nikla se s námi na jejich podobě bude výrazně podílet i Alan Vitouš.

Jak budou probíhat?

Prozradím to, že nás tam publikum uvidí v komornějších a sólových polohách. Osou budou odkazy světa klasické hudby: ne že bychom tam přímo klasiku hráli, ale půjde o skladby, které se k ní latentně vztahují. A hlavně chceme do celého procesu zapojit publikum.

Publikum?

Ano. Rozhodně to tentokrát nebude tak, že bychom si tam přišli něco zahrát a lidé budou jen poslouchat. Také chceme pracovat s prostorem. Mohu i prozradit, že máme pro lidi připravený jeden speciální nástroj, fungující na principu laseru. To jsme ještě nikdy nevyzkoušeli, takže to bude premiéra.

Máte nějaké další podobné plány?

Chceme více pracovat na technické stránce koncertů. Aby zvuk, i když je amplifikovaný, byl co nejblíže tomu, co posluchač zná z desek. Pokud to jde, už delší dobu pracujeme se surroundovým ozvučením, a začínáme pracovat i s přístroji, které zvuk umožňují rozšířit nebo pracovat s více vrstvami. Pracujeme s efekty, subbasy, prostě tak, aby vždy měl posluchač co nejplnohodnotnější poslechový zážitek.

Dnes jsou mezi muzikanty hodně módní tzv. loopery, efekty, které dovolují vrstvit reálně hrané smyčky. Používáte je?

Je to dilema. Naše hudba, i když je hodně minimalistická, je postavená na emocích. Máme v ní rádi prostor, potřebujeme občas možnost pohnout s tempem nebo dynamikou. A v tom jsou loopery nebezpečné, protože vše sváží do určitého chladu. Když se s nimi delší dobu pracuje, posluchači se rychle oposlouchají možnosti, které nabízejí. Chystáme se s nimi určitě pracovat, ale ne v každé skladbě. A máme i jiné finty, jak vše zpestřit.

Chystáte nějaká další speciální vystoupení, jako bude to v Českém muzeu hudby?

V jednání je vystoupení na festivalu Film Noir na Kokoříně, kde bychom v srpnu koncertně doprovodili filmové záběry ze srpna 1968. V červnu budeme hrát v zatopeném lomu Nečíně a na konci června pak i v klášteře v Šumperku. Ale děláme třeba i workshopy pro děti a samozřejmě nás posluchači uvidí i na koncertech obvyklého rázu.

Čtěte dále

další zprávy