Cesta za jiným ziskem a různé tváře podzemí

16.06. 19:30 | Autor: Antonín Kocábek

Občas se setkávám s názorem či pocitem, že na komerční scéně zcela nezávislá hudba pomalu zmírá na úbytě a že jde jen o určité mimikry a pózu pro ty, kterým se (zatím) nepodařilo uspět na trhu. "Hudba přece vzniká pro posluchače" a "Každý přece chce, aby ho poslouchalo co nejvíc lidí, a pokud tvrdí, že ne, lže sám sobě" jsou věty, které podobný pohled doprovázejí. Navzdory tomu vznikají nové a nové nekomerční nahrávky, vesměs nezávislé na prodejnosti i návštěvnostech koncertů. A někdy to až vypadá, že podobné hudby je už naopak objemově víc než té spotřební.

DG 307: Životy? Nebo bludné kruhy? (Guerilla)
http://bandzone.cz/dg307

Proměnlivá sestava okolo básníka Pavla Zajíčka s sebou vleče břímě undergroundové legendy sedmdesátých let a pro aktuální mladé posluchače se tak často nechtěně dostává do stejného (nezajímavého) pytle s letitými soubory, v podstatě žijícími jen z minulosti a hudebně se v ní zuby nehty držícími. Což je škoda, protože jde snad o jediný soubor své generace neustále se proměňující, vyvíjející a komunikující se současným hudebním děním, čehož dokladem je třeba spolupráce s Monikou Načevou, ale především fakt, že už nějaký čas v sestavě figuruje jedno z nejvýraznějších jmen současné tuzemské alternativní scény, brněnský všeuměl, multiinstrumentalista a oceňovaný skladatel Tomáš Vtípil (známý i díky své filmové hudbě).

S obsahem novinky DG 307 výborně koresponduje i obal. Kompozice Životy? Nebo bludné kruhy? vznikla k pozoruhodnému účelu: pro slavnostní zahájení mezinárodní vědecké konference loni v červnu. Navzdory tomu její nahrávka, pořízená začátkem tohoto roku, nevykazuje znaky suchopárné hudební konstrukce, ale bujícího organismu, zjevné komunikace mezi muzikanty, chuti experimentovat se zvuky a propojovat tradiční nástroje s elektronikou.

Vtípilova hudba v kombinaci se Zajíčkovou poezií (v recitaci autorovi zdatně sekunduje cellista Tomáš Schilla) ani na chvíli netrpí předvídatelností a sebevykrádáním. I ve studiové nahrávce jasně přibližuje koncertní atmosféru odehrávajícího se muzikantského dobrodružství, ale zároveň nastoluje i jakýsi pocit úcty a duchovní obrody, ne nepodobný návštěvě kostela. A pokud občas z poklidné roviny přemýšlivosti a kontemplace vybuchne v hlukový gejzír, působí to jako logický prvek znejistění posluchače i připomenutí známého faktu, že jistoty jsou zlo.

Prvek neustálého vytrhování z relaxačně plynoucích pasáží, přinášející pocit nebezpečí, je tu základním stavebním kamenem. Skutečnost, že nejde o kulisu k čemukoli jinému, o písničky, které se snaží být k posluchači příjemné a oddechové, je dána na vědomí nenásilně a zcela přirozeně. Vychází i z pozoruhodného nástrojového obsazení, ve kterém figurují housle i violoncello, a také jak baskytara, tak i kontrabas. Spolu s elektronickými a občas až industriálními zvuky tvoří zcela originální hudební celek, jen těžko k něčemu přirovnatelný, někdy až v duchu moderní vážné hudby.

V současných DG 307 se scházejí muzikanti s velkým věkovým rozptylem. Vzato počtem nahrávek, je DG 307 vlastně celkem plodná kapela, nicméně novinka se v diskografii přesto neztratí. Vedle už tradiční síly textů, které lze stejně tak dobře brát jako aktuální reakce na dění okolo nás, tak i jako nadčasová zamyšlení, především kvůli výtečné hudbě, která je stejně tak fatální jako provokativní v konfrontaci se spotřební tvorbou "pro zábavu". Pěkné grafické provedení bookletu, který vedle angličtiny obsahuje i překlady textů do čínštiny (!), korunuje s obsahem úžasně korespondující kresba "zmuchlané" šachovnice. Tahle nahrávka nezestárne, ta už bude jen zrát.

Otra Vez: Naoko (Sakraphon)
http://bandzone.cz/otravez

Zhruba dva roky existující čtveřice s dámou u baskytary udává jako své sídlo Lysou nad Labem, ale ve skutečnosti své pavučiny natahuje od Sázavy po Labe. Představuje tak nádhernou ukázku, že působit mimo větší centra je sice těžší, ale ne nemožné, a to i na takové úrovni, že nejde o pátou ligu. Primárně si Otra Vez kraulují ve vlnách noise-rocku, ale tradiční český underground jejich hudbou, dost možná, že i ne úmyslně, probublává jako vařící se asfalt.

Debut začala kapela natáčet už po roce a půl existence. První album, vzniklé pro stále agilnější mělnickou značku Sakraphon, má v sobě od začátku nejen určitou nedeklarovanou nekompromisnost, ale zároveň i jistou nervozitu, přetlak, kterým vše musí ven - dříve, než se něco stane. A není vlastně důležité, zda to "něco" bude třeba rozchod sestavy, přírodní katastrofa, či pouhé důsledky nutného koexistování ve společenském systému.

Jako vždy v podobných kruzích se tu nehraje na instrumentální dokonalost, čistý zpěv s velkým rozsahem a velké umění, ale na potřebu předat a sdílet. Klasický hudebník tak ohrne nos, ale syrové, špinavě rockové písně, někdy se blížící až k hranici zběsilosti, a jinde zas temné jako brodění se bahnem, mají v sobě energii, pevně zakódovaný názor a skvěle pracují s dynamikou.

Otravez jsou vcelku zatím utajené jméno. Album Naoko se nevyhýbá až poetické rovině (Les), někde nemá daleko k melancholickým ozvěnám gotických kapel a snad jediným problémem propracované a zvukově plné nahrávky jsou občasné sklony ke zbytečné hysterii. Zbytečné proto, že ve chvílích civilnosti (třeba v úvodu Světla na konci) je kapela mnohem mrazivější a přesvědčivější. A pokud budeme prostřednictvím alba brát Otra Vez jako jednu z ukázek současného hudebního podzemí, pak to s ním rozhodně nevypadá tak zle, jak to občas na povrchu vypadá.