Cesta do lesa i psychohrátky z maloměstské garáže

23.05. 09:00 | Autor: Antonín Kocábek

Dvě skupiny, které dělí nemalý příkop popularity, ale spojuje je přístup k tvorbě. Je úplně jedno, že první se nedávno vrátila z koncertů ve Státech, zatímco druhá hrála nejdále v Rakousku, a jinak vymetá malé kluby. Důležitá je urputnost, s jakou si obě stojí za svým, bez ohledu na to, co si o nich kdo myslí. Protože dokud takové budou, pojem umělecká svoboda svou náplň neztratí.

Please The Trees - Inlakesh (Absent Hour)
http://www.myspace.com/pleasethetrees

Je zábavné sledovat, jak jsou vztahy různých posluchačů k téhle ze ¾ táborské partě rozporuplné. Jedni ji milují pro její specifičnost, chuť se porovnávat hlavně se zahraniční scénou a snahu držet s ní krok, jiní ji naopak nenávidí s pocitem, že jde o trendovou kopii, navíc ufňukanou. Pokud platí skutečnost, že nejlepší je, když interpret vzbuzuje kontroverzní názory, pak si Please The Trees mohou gratulovat. A pokud někdo náhodou neměl tu čest a shodne se s pohledem, že nikdy nic není jen černé nebo bílé, pak to je i nejlepší doporučení.

Please the Trees ve své aktuální, čtyřčlenné sestavě. Od debutu kapela urazila slušný kus cesty. Ze sestavy nejprve vypadly klávesy (Dan teď posiluje čerstvou formaci Night) a v průběhu nahrávání se i vyměnil baskytarista, čímž klesl počet zakládajících členů na dva. Obsahově však stále dochází k vylaďování a dotahování nastoupené cesty. Stále tu převažují spíše melancholičtější, rozvolněné polohy. A stále i při pomalých a občas až plačtivě bolestných vyznáních ze všeho nevyčuhují žádné deprese, ale naopak naděje a hlavně koncentrované emoce.

I na svém druhém albu tak čtveřice jasně dává najevo, že tu není pro drsňáky, kteří o ničem nepochybují a ve všem mají jasno, ale pro citlivé duše. Jasně, že se tomu lze cynicky ušklíbnout, ale nahrávka do toho rizika jde. Kvarteto tu posiluje řada - vesměs nepřekvapivých - hostů, která pomáhá vytvořit náladami i zvukem barevnou směs, ale přesto nepotlačuje základní princip vystačit si s málem a nechat posluchači dostatek místa k vlastní fantazii. Kapela programově vyloučila elektroniku a spoléhá se jen na tu nejzákladnější nástrojovou sestavu dvou kytar, baskytary a bicích, které jen občas koření hostující housle a pedal steel. Jen bez těch dnes už otřepaných ženských vokálů by se asi deska bez problémů obešla

Please the Trees - Inlakesh Dvojka Please The Trees není ani tak syrovější, jako o stupeň přirozenější a čistější než debut. Neubylo tu tajuplnosti, za to už se tentokrát nejedná o model "hity a něco mezi nimi", ale o sevřené, vyrovnané album, nabízející tolik poloh, že si může každý najít své. Album plné pokorné hudby, které protagonisty zas posouvá dál na vytyčené cestě, aniž by bylo důležité, je-li cíl už na dohled. Pánové se vždy oháněli spojením s přírodou - a tady se jim to opravdu povedlo. Jen to působí, jako by z té louky, kde před třemi lety znělo Lion's Prayer, vykročili do lesa.

ČTĚTE TAKÉ: Ironie, znechucení i svět malovaný ženskýma očima

Bumfrang3 - /3 (Starý mlýn)
http://bandzone.cz/bumfrang3

Nenápadné a podle všeho zcela neambiciózní trio je pevně spojeno s aktivitami okolo Starého mlýna v Byšicích na Mělnicku. Místa, které se nesmazatelně zapsalo na mapu domácích alternativních rockerů, kde proběhla celá řada koncertů nezávislých kapel, a také dva ročníky festiválku okruhu labelu Silver rocket. O co však Bumfrang3 méně investují energie do pofidérního proslavení, o to víc - jak prozrazuje jejich další deska - dotahují původně tuctový a lokální mix post-punku a hardcore ke stále zajímavějším tvarům.

Bumfrang3 jsou nenápadní i bez deštníku. Nahrávka vznikla ve stále lepšími výsledky oplývajícím studiu Stereo Mysterio, za kterým stojí někdejší kytarista Tom Is My Sugar a Point Dan Šatra. Neztratila se tak syrovost ani naléhavost, která je asi kapele největší devizou. Zpěv chvílemi nasazením připomíná někdejší Soubor tradičního popu, ale kytarou se vše posouvá spíš k jinému působišti Petra Stanka - ranným, ještě tehdy nezběsilým Michael's Uncle. To však jen v první polovině desky. V té druhé totiž navrch dostávají zvukové experimenty, rozmáchlé i rozmazané kytarové plochy, bohatě provokující fantazii. Zajímavé texty v češtině i angličtině, které namísto příběhů nabízejí lyrické obrazy, jsou už jen bonusem.

Hodně neobvyklý je také způsob použití kláves. I díky nim umí kapela opakovaně překvapovat zcela odlišnými polohami, kdy v jeden moment nechává vzpomenout na zasněné britské kytarovky z první poloviny devadesátých let, aby se o chvíli později rozburácela v sonických přívalech, a o pár chvil později nechala mysl zcela zabloudit v psychedelických obrazech. Desku tak může posluchač brát jako rozháranou, kdy se každou chvíli děje cosi zajímavého, ale zcela odlišného, a nebo jako předhozené kousky puzzle, ze kterých si sám musí poskládat celek. Což ovšem předpokládá chuť se zapojit a stát se součástí toho všeho.

Obal alba Bumfrang3 je dvouvrstvý, s průsvitnou fólií. Třetí studiovka kapely Bumfrang3 je rozhodně ideální k doporučení posluchačům. Tedy nikoliv konzumentům, ale těm, kteří raději hledání než jen opakování úspěšných modelů. A tvůrci, kteří třeba i občas tápou, ale zkoušejí to po svém, jsou jim milejší, než zdařilé kopie uměle poskládané muziky, které jsou plné internetové blogy. Protože právě tohle je opravdu nezávislá scéna a nikoliv ti, kteří tento pojem používají jen jako přestupní období ke komerčním úspěchům.