Brouzdání ve snech a nevážně vážná filozofie

22.09. 16:30 | Autor: Antonín Kocábek

Jít mimo vyšlapané cesty je vždy odvážné, ale zároveň ožehavé. Bez ohledu na pevnost uměleckého postoje a nekompromisnost v nepodbízení se posluchači, které by u jakékoli umělecké činnosti měly být samozřejmé, tento přístup ani v nejmenším nezaručuje úspěšný výsledek. Pokud se ale úmysl podaří naplnit, může být radost o to větší.

Jan Jeřábek: Otisky příběhů ze snů (Galén)
http://www.jerabek.estranky.cz

Jan Jeřábek patří k těm nejnenápadnějším z českých písničkářů a nikdy nenechal nikoho na pochybách, že jít s hlavním proudem nemá tu nejmenší potřebu. Jestliže ale jeho dosavadní tvorba - ať už ta sólová, ta s Františkem Jančem a Janem Burianem, a nebo ta v rámci skupiny Před vaším letopočtem - vlastně byla poslechově celkem přístupná, a i přes sympatickou "podivnost" víceméně tradičně písničková, ve svém nejnovějším projektu se pustil do ještě vzdálenějších, značně neprozkoumaných krajin.

Zamyšlený obsah doplňuje i luxusní grafické provedení. Sám autor konstatuje, že se inspiroval svou profesí terapeuta a fascinací sny, z nichž některé konkrétní zpracoval a doplnil hudbou, vzniklou na "konceptuální metodě, kterou rozšířil o ambientní, etnické a noiseové prvky". Nezvyklá nahrávka tak má podobu skladeb, působících meditačně, a pohybujících se někde na pomezí melodramatu a improvizované hudební seance. Nabízí se tak srovnání s vynikajícím albem Povísně, na kterém skladatel Michal Vích zhudebnil vybrané povídkové příběhy.

I zde přispěla k výsledku celá řada hostů, jak muzikantským vkladem (členové Majerových brzdových tabulek, Vlastislav Matoušek), tak i svými hlasy (vesměs písničkářští kolegové - Martina Trchová, Petr Nikl, Jan Burian a další). Celková koláž ale ani v nejmenším posluchače nepřesycuje - všechny zvuky jsou dávkovány až minimalisticky úsporně, hlasy se střídají, zamyšleně odmlčují, kombinují až teatrální recitaci s častým šepotem. Výborně to evokuje to, jak si občas už polozapomenuté sny po probuzení oživujeme a rekonstruujeme.

Zároveň ale tím vzniká nejspíš neplánovaný zádrhel - hlas se tím mnohde proměňuje jen v další nástroj. Zajímavý, ozvláštňující celek, ale s tím, že sám obsah textu tím uniká pozornosti. Jistě tak není náhodou, že nejpřesvědčivější v podání je Petr Váša, který se prezentaci za pomocí různých forem recitace a deklamace, už léta věnuje. Pomáhá mu v tom ale, stejně jako Andree Landovské, i odlehčení v podobě černého humoru.

Pozoruhodně silně zde působí mimohudební prvky: ozvěny, pocit jak zvuk vyplňuje prostor, duchovní atmosféra - zde se zas nabízí srovnání s nahrávkou Pavla Fajta Souhvězdí Santini, vzniklé v sakrálních stavbách. Jeřábek nechává posluchače bloudit v labyrintu slov a zvuků, nenabízí mu žádný návod či cestu, jak to vše vnímat, a je tak jen na něm, bude-li k nahrávce přistupovat jako k relaxační kulise nebo k hudebně-emocionálnímu experimentu. Posluchačova imaginace přitom není výhodou, ale naprosto nutnou podmínkou.

Jan Jeřábek na novém albu vyměnil kytaru za sampler. Album se tak dobrovolně odsuzuje k tomu, že pro většinu příjemců zřejmě bude až příliš intelektuálně nedostupné. Zarputile setrvává na pozici na samém okraji alternativní scény - dál už je zřejmě jen tvorba industrialistů. Poslouchat ho může být až nečekaně náročné a psychicky vyčerpávající, ale i tak stojí za to tu zkušenost podniknout. Lze ho totiž brát i jako důkaz, že pokud vycházejí takto nekompromisní a mimo spotřební cesty zavádějící díla, znamená to fakticky, že všechna zdánlivě nutná autocenzurní hudební omezení a komerční podbízení, jsou vlastně naprosto zbytečná.

Skrytý půvab byrokracie: Johoho (Polí pět)
http://poli5.bandcamp.com/album/johoho

Skrytý půvab byrokracie patří nejen k tomu nejlepšímu na tuzemské podzemní scéně, ale zároveň i k těm, na kterých se dá dobře demonstrovat rozdíl mezi "undergroundem" a "alternativou". Ten spočívá v neutuchající chuti znovu a znovu experimentovat, překračovat uctívané hranice, zkoušet nová zvuková i hudební spojení, ale především ve znatelném nesetrvávání v sentimentu a potřebě mnohých kolegů žít z tradice. Na novém albu k tomu navíc SPB přidává ještě větší porci zábavnosti a až překvapivě rozverných pasáží.

Novinka SPB se skrývá v typizovaném kartonovém digipacku. Na první poslech se zdánlivě od minulé, loni vydané nahrávky, mnoho nezměnilo. Pořád je tu důrazná baskytara, sofistikovaný saxofon, příležitostná kytara a sarkasticky poťouchlá deklamace frontmana Jakuba Žida. Ale pod tím vším se rozprostírá jak sněhová koule se nabalující množina nejrůznějších zvuků, analogově vracejících až někam k art-avantgardním sedmdesátým letům, aby se o několik vteřin později přelila v industriálně-noisové výboje a svou amébovitost ukončila mezi samply zcela současnými. A celé je to poskládané do jednoho celku tak chytře a důmyslně, že vedle toho mnohé letité veličiny naší alternativní scény se svým omíláním před dvaceti a více lety nastavených schémat, působí jako senilní přežitek.

A mezi to vše se tentokrát podařilo vtěsnat až nezvykle poslechově vstřícné, a nápadité momenty, které dříve temnou a ve všech směrech "divnou" kapelu posunují blíže k tradičním písničkám, zcela věrným rozpustilému duchu názvu novinky. Ne, není to rezignace a snaha se zalíbit - pořád jde o zemité vyjádření a originálně poskládané fragmenty textů, nicméně výsledná forma je nejen mnohem obsahově výživnější a svým dopadem tak silná, jak jen to jde, ale i melodičtější a stravitelnější.

Skrytý půvab byrokracie je na novince ve výborné formě. A vcelku nejde o to, že texty, jejichž leitmotivem by mohl být pojem "prostor" byly tentokrát vybrány hlavně z filozofického díla Gillese Deleuze - mohly by dost možná stejně tak být i z manuálu ke kuchyňskému robotu či z kuchařky a kapela by z nich nejspíš vyždímala totéž. Ohromující je u nich hlavně aktuálnost, se kterou působí jak komentář ke všemu současnému, značně bizarnímu dění kolem nás. S nadhledem, a bez zbytečně moralizující povýšenecké pózy.

Letošní nahrávka se tak přímo nabízí jako seznamovací materiál s kapelou, vhodný pro neznalé. Je hravá i černěhumorná, ale ani v nejmenším nebrání si v dalším plánu neuvědomit, že má posluchač co do činění s něčím, co je stále výjimečné a se vší radikálností nabízí nejen uměleckou výpověď a sdělení, ale i určitý návod a inspiraci. Ostatně stačí si poslechnout, co by podle kapely dnes dělali Švejk, Hitler či Johanka z Arku a vše do sebe zapadne. Johoho.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek