Bloudění v lese tisíců kytar

22.05. 13:30 | Autor: Antonín Kocábek

K elektrické kytaře jako nástroji se dá přistupovat tisícem způsobů. Může něžně pobroukávat, cinkat, ozývat se v ozvěnách, opakovat si jen několik tónů dokola a samozřejmě se i ozvat ve zpětné vazbě a mnohočetném zkreslení. Ale stejně tak může být konzervativním nástrojem, technicky propracovaným, ale jen vzpomínajícím na už odvátou minulost.

Swordfishtrombones: Aftertaste (Indies Scope)
http://bandzone.cz/swordfishtrombones

Brněnská pětice vždy byla naší nejlepší odpovědí na Tindersticks, Tortoise a další kapely proslulé nepříliš vřelým vztahem k agresivním kytarám a uspěchaným rytmům. Zároveň ale nikdy nepodlehla tomu, aby jen napodobovala jiné, a navíc vždy bylo patrné, že má v malíku klasiku zamyšlených písničkářů od Cohena přes Waitse, podle kterého si zvolila název, až po Cavea. Na své nejnovější desce trochu pánové ubrali od alternativní melancholie na úkor posluchačsky stravitelnějších poloh a popu v tom nejlepším slova smyslu. Neznamená to naštěstí ale ani v nejmenším, že by se už stali jen pouhou kulisou a nebylo tu co objevovat.

Hudba je barevná stejně jako obal alba. S producentem Dušanem Neuwerthem se SFT potkali dávno předtím, než se stal respektovaným producentem. Opět se ale i tentokrát ukazuje, že jeho pečlivé piplání se se zvukem a se schopností vypíchnout už i tak dobře vystavěné nálady a upozornit na to nejsilnější ve skladbách, aniž by v nich musel cokoli výrazněji měnit a dodávat kapele "ksicht", je přesně tím, proč si jeho produkce vzájemně s tvorbou kapely "rozumí". Jinými slovy, že nejenže je producent pro kapelu přínosem, ale že ani pro něj nejde jen o dobře odvedenou práci bez toho, že by mu nic nedávala.

SFT jsou schopni nabídnout zdánlivě obyčejnou elektro-kytarovku, jako je Bulldozer, tak, že nezní nudně, popovou juchandu Dandy tak, že se vlezle nepodbízí, ale naopak povznáší, a dokonce i patetický cajdák All But Unseen Beauty podají tak, že nejde jen o trapné fňukání pro romantické holčičky. A místní kapely, které jsou schopné složit tak introvertní a zároveň krásnou skladbu, jako je pro mě vrchol alba Clocks Go Forward Tonight, se dají spočítat prakticky na prstech.

Příjemnou změnou oproti minulosti je důraznější účast elektroniky a zpestřující dívčí vokál, který ale nevystupuje víc, než je nutné, a nemění tak charakter skladeb, pro které je zpěv Miloše Rejska pořád příznačný. Vývoj je tu tak patrný, ale zároveň kapela nepopírá vlastní kořeny. Snad jen kdesi po cestě ztracených dechů je škoda. Na druhou stranu má album současnou obvyklou délku a namísto v minulosti únavných hodinových nahrávek dochází k tomu, že po skončení posluchače přímo vybízí ke znovuspuštění.

Swordfishtrombones jsou zas o kus dál. Aftertaste je opět příjemná deska, která nepůsobí (jako řada jiných domácích nahrávek), jako by vznikla v komunistickém vzduchoprázdnu, tvůrčím přístupem prozrazuje reflexi toho, co dělají jiní, ale zároveň nepotřebu vykrádat ty úspěšnější. Zajímavý je i bonusový filmový dokument, po němž může být hudba snáze uchopitelná i pro ty, kteří neznají minulost kapely. Nedávná informace, že skupina aktuálně opět plánuje koncerty a že původně avizované ukončení činnosti bylo prozatím odsunuto, tak vyznívá jako jednoznačně dobrá zpráva.

Neosound: Neosound (Splendiphonic)
http://bandzone.cz/neosound

Neosound existují necelé čtyři roky, sami sebe poměrně trefně označují jako urban crossover a jejich cestu dláždí soutěže Jack Daniel's Talent Scouting, Battle of the Bands či Skutečná liga. I když do hraní jdou s vervou a každou notou dávají najevo, jak je to baví, zjevně nemalou ambicióznost tak jen sotva zapřou.

Neosound jsou draví, mladí a neopotřebovaní. Už úvodní skladba může příjemně nostalgicky naladit. Jako strojem času přenese posluchače do první poloviny devadesátých let, kdy tahle hudba vítězně táhla světem a i v místních krajích patřili Faith No More, Red Hot Chilli Peppers a Rage Against The Machine k nejoblíbenějším. V praxi to znamená, že u nahrávky vítězí forma a provedení nad obsahem. Zatímco s instrumentálními schopnostmi je na tom čtveřice nadstandardně dobře a kvalitní zvuk prozrazuje přesnou představu o výsledku, tvůrčí invence tu prakticky chybí.

Energeticky nadupaný rock s funkující baskytarou (o co, že je pětistrunná?), technickými bicími (počítám, že bubeník nesdílí dnes častý názor, že víc jak jeden přechodový buben je už přežitek) a zpěvem prolínajícím se s rockovou představou o rapu. A občas nějaká ta balada. Nic, co by nebylo možné už v minulosti slyšet v tisící a jedné podobné variantě. Nic proti - pokud to ještě někoho baví. Jinými slovy - když má někdo rád třeba Kamila Střihavku nebo Noida Bártu, smutně vzpomíná nejen na zmíněné zahraniční veličiny, ale i třeba domácí Walk Choc Ice a nadšeně si podupává u posledního trojalba Michala Pavlíčka, je tahle deska přesně pro něj.

Debut trochu klame svým obalem. Bez pár minut hodinu trvající debut kapely Neosound je zkrátka v nápaditosti i výjimečnosti jako vejce vejci podobný svému názvu. Kapele jistě skladby na něm zachycené vbrzku dopomůžou zase k nějakému vítězství v soutěži a dost možná je i přenesou mezi nadšené posluchače, kterým je rychlost prstů alfou i omegou, a s názorem, že "pořádnej bigbít je nade vše" vstávají i usínají. Ale pravděpodobnost, že by zaujali i někoho jiného než jen čtenáře Reportu, současného Rock & Popu a návštěvníky Benátské noci, se nejeví jako příliš vysoká.