Aneta Langerová o Slavíkovi, oslavě revoluce a nové desce

Dávno už není jen tou, co vyhrála SuperStar. V písních alba Na Radosti stojí Aneta Langerová sebevědomě na vlastních nohou a leckoho překvapí svébytnou poetikou.

Často jste zpívala písně jiných autorů, ale tentokrát jste je složila sama - ve spolupráci s producentem Jakubem Zitkem. Nechcete být na nikom závislá?

Ne, o to nešlo. Mimochodem, ještě jsme vybrali jednu píseň od Dorky Barové, která v celku skvěle zafungovala. Líbí se mi její tvorba, píše silné příběhy založené na ženském principu. A chtěla jsem na albu mít i jiný pohled než jen svůj. Autorské spojení s Jakubem jsme zprvu neplánovali, ale dobře se nám spolu pracovalo. Vzniklo poměrně hodně písní, ze kterých jsme pak mohli vybírat.

Ženský princip je pro vás hodně důležitý? Nepozoroval jsem, že byste se třeba angažovala ve feministickém hnutí.

Pokouším se vnímat svět vyrovnaně, nikoli z pohledu mužů nebo žen. Spíše chci nadále objevovat ženství sama v sobě.

Skladba Dívka, která novinku otvírá, se od ostatních přinejmenším náladou liší. Působí jako předsunutý bonus. Od začátku bylo jasné, že bude první?

Nebylo. Ale protože se různě proměňovala a získala určitý folklorní nádech, přišla nám jako hezký vstup do příběhů, které na desce jsou. Včetně toho, že k ní vzniklo i intro postavené na zpěvu beze slov a zvuku smyčců.

Máte slabost pro smyčcové nástroje? Někde jste jimi opravdu nešetřili.

Na smyčcovém orchestru jsou postaveny zejména dvě skladby. Poté, co jsem koncertovala s projektem Pár míst a vystupovala s filharmonií, mi smyčcové nástroje přirostly k srdci. Je to vývoj, který se na desce otiskl. Líbí se mi kontrast s písněmi, které jsou jen s pianem a kytarou.

Na desce nenápadně odkazujete ke country. Použila jste označení "westernové kytary". Kde se vzaly?

Westernové kytary teď máme hodně v oblibě. Jako dítě jsem samozřejmě zpívala ty všeobecně známé trampské písničky. A hrozně mě potěšilo, když mi Wabi Daněk asi před třemi lety nabídl, ať na jeho desce zazpívám. Deska s Ďáblovým stádem se mi moc líbila a navíc ten jeho hlas - u toho prostě musí každá ženská okamžitě roztát. Jsem v tom vychovaná, Kuba taky, třeba Johnnyho Cashe milujeme. Ale podobné syrovější, lehce nakřáplé akustické kytary s hlubšími tóny má i Peter Gabriel a jsou slyšet třeba i v Depeche Mode. To všechno máme rádi.

Nedávno jste vystoupila na Václavském náměstí na oslavě výročí 17. listopadu. Zaznamenal jsem i kritiky, že akce byla příliš organizovaná. Jak jste se při vystoupení cítila?

Hrálo se mi dobře. Byla jsem v pozici nejmladšího interpreta, který si asi jako jediný z těch, co tam byli, tou dobou neprošel. V době revoluce mi byly tři roky. Bylo zajímavé poslouchat slova lidí, kteří k tehdejšímu dění měli blízký vztah, a o to více mě potěšilo, že mě oslovili, abych jako mladší generace také zazpívala. Byla jsem ráda, že přišlo tolik lidí, ani jsem jich tolik nečekala. A k té organizaci: moje zatím krátká životní zkušenost praví, že sice vždycky někomu vadí, když se něco organizuje, ale když se nic neorganizuje, málokdy se něco stane.

Zpívala jste i na Koncertě pro Karla Kryla. Podle čeho se rozhodujete, jestli pozvání k vystoupení přijmete?

Hlavně podle toho, jestli mi akce dává smysl, souzní s mými názory a občanským cítěním. A pokud nemám pocit, že to je politicky zmanipulované. V případě Karla Kryla se spojoval obrovský respekt k jeho tvorbě a zároveň touha si píseň od něho zazpívat. Brala jsem to jako příležitost zkusit jiné pojetí, než jakým by zazpíval pan Kryl. Se vší úctou jsem se snažila zpívat tak, jak to cítím.

A co vám dává účast na akcích, jako je Český slavík?

Slavík je anketa. Odjakživa ji beru jako formu komunikace mezi interprety a těmi, kteří je poslouchají. Jen umožňuje lidem říct názor, dát hlas tomu, koho mají rádi. Nikdo je do toho nenutí. Z pozice interpreta to vnímám tak, že když mi někdo dává jakoukoli cenu, tak za ni půjdu slušně poděkovat. Vážím si té přízně, a když je mi umožněno vystoupit za mých podmínek, které jsou jasné dané, tak s tím nemám problém.

Jaké jsou ty podmínky?

Že budu zpívat živě, a to buď vlastní písně, nebo takové, které jsou mi blízké. Pak jsem sama za sebe.

Celý rozhovor čtěte v novém vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 8. prosince 2014.

Čtěte dále

další zprávy