Ještě Zlín. Slivovice. Eva a Vašek. Byl jsem při tom

02.06. 17:02 | Autor: Jiří Peňás

FOTOBLOG 18. Když jsem se vrátil minulý týden ze Zlína (Fotoblog 17), sháněl jsem se po literatuře o tom městě a jevu. A věděl jsem, že v beletrii existuje komunistický pamflet Botostroj od jistého Tomáše Turka-Svatopluka a pak také Marie Pujmanová v Lidech na křižovatce o něm píše, pokud si vzpomínám, jmenuje se tam Úly, ale to byla spíš propaganda... a pak se plácnul do čela, jak jsem mohl zapomenout na Vaculíka Ludvíka!

Ludvík Baťa Vaculík.

Vždyť on je možná posledním veřejným legitimním dědicem baťovské nátury, jeho dikce a temperatury! Vždyť když člověk čte výroky Tomáše Bati, už tam slyší za padesát let Vaculíka, kterému se dostaly tady ve Zlíně do krevního oběhu. Vaculíka, duchovního baťovce (i ten jeho komunismus byl ve skutečnosti baťovský), jsem si přitom vyfotil v provedení Pavla Reisenauera ve Zlíně ve známém knihkupectví Archa.

A doma jsem vytáhnul z knihovny jeho nejtlustší knihu, Milí spolužáci!, a otevřel tam, kde začíná díl nazvaný Kniha dělnická, jež je sestavena z jeho komentovaných deníků a dopisů z let 1941 - 1945, z nichž většinu prožil šestnácti sedmnáctiletý Vaculík ve Zlíně jako Mladý muž, jak se tam říkalo žákům či učňům. A čtu v úvodu, který napsal v roce 1986: "Je podivné, že ze statisíce lidí, co jistě prošli Baťovými závody ve Zlíně i jinde, neudělal o tom nikdo literární zápis. Obrovský podnik živil davy všemožných talentů, jeho ekonomická i duchovní gravitace přitahovala síly a myšlenky, jež sem buď zapadly, nebo byly zas odmrštěny. Baťův Zlín byl v první republice jedinečným úkazem, jehož si všímal svět. Vyrůstal tu nový typ ředitele a dělníka. A přece ten prudký život rozpínavého podniku a mladého města s jeho gründerskou atmosférou - u nás vzácnou! - neudělal z žádného Baťova „průkopníka" spisovatele, jehož tématem by bylo toto. Čím to je?" ptá se Vaculík a odpovídá: „snad to byla látka moc těžká. Na osobnost Tomáše Bati a na takový sociální útvar, jako byl celý kolektiv baťovců, se totiž nevystačí se schématem třídní morálky a stranického románu. A proto má být zapomenut? (...) Umřel zbytečně brzo (roku 1932 při leteckém neštěstí), celá kapitola byla pak násilně ukončená rokem 1938, a pak už nikdo nesměl ani svobodně studovat tohoto podnikatele-myslitele, fabrikanta-pedagoga, ševce-politika. Vemte všichni na vědomí, že pro zdravý rozpřah naší příští mysli bude to však jednou nutné." To píše Vaculík tři roky před rokem 1989.

Náš „rozpřah" šel tehdy jiným směrem a bůhví, jestli po něčem jako po rozpřahu vůbec někdo vážně stál. Počáteční český kapitalismus devadesátých let byl vším možným, jenom ne baťovským a jeho (Tomášovy) eticky vyhraněné názory, plné rozhodných výzev ke skromnosti, disciplíně, sebeobětování, a hlavně znovu a znovu práci, a nejen výzev, ale i skutečného konání, byly asi tím posledním, co by chtěl člověk naší doby slyšet, co by ho oslovilo a co by vážně chtěl konat. Ano, Baťa mohl ještě tvořit s lidským materiálem, který byl jaksi nepoužitý a proto tvárný a zároveň asi silný a pevný, protože nebyl zhýčkaný a změklý představou, že nic nejde a nebo že všechno půjde jaksi samo, protože neviditelný trh to zařídí. Jeho nejpoužívanějšími slovy byly práce, boj, odhodlání, síla těla a ducha. Jistě, že teď někdo moc chytře může říct, že je to slovník totality a že komunisté a kdesi cosi, ale to jsou jen takové řeči. Komunisté se Bati báli jak čert kříže, což neznamená, že ho zároveň jaksi tajně neuctívali ve směsi závisti a pocitů méněcennosti. Mít tak dnes nějakého Baťu, jak by ho tady asi přijímali? Představte si, že by třeba české mládeži vzkázal toto: „Síla těla a ducha budiž vaše heslo. Vyhledávejte zápasy! Nebojte se ran! Nezeslabujte svých těl neřestmi, jako pitím, kouřením atd. Ctnost, střídmost je cesta k vítězství. - Zdar vám!" (Tomáš Baťa při otevření odborné školy roku 1925). Fuck you, dědku!

Gründer.

Tohle je rekonstruovaná Baťova kancelář v jeho rodinné zlínské vile (nechal si ji postavit podle návrhu Jana Kotěry, teď je tam Nadace Tomáše Bati juniora.) Samozřejmě, tu fotografii tam tehdy neměl, ale jinak to prý zhruba odpovídá stavu ze dvacátých let. Ještě jeden citát (je to z rozhovoru s jedním novinářem): „Vytýkáte mi, že jsem výrobce-milionář. Jsem milionář a potřebuji své milióny právě tak, jako vy své pero a ruku nebo své řečnické nadání... Mně osobně a mojí rodině přináší spravování a hospodaření těmito milióny asi takové živobytí jako vám nebo vašim přátelům, přičemž mne tato práce nutí velmi pracovat přesčas.

Krychle.

Ještě chvíli ve Zlíně zůstanu, protože je zajímavý. Třeba toto: ukázkový dům baťovského bydlení, stojí kousek od náměstí TGM, což je ta alej, táhnoucí se k Domu umění, původně Baťovu památníku - píšu to sem proto, protože ani každý Zlíňák neví, co tam všechno mají. Vlezete tam (zaplatíte vstupné 15 Kč) a stojíte baťovákovi v pokoji. Jak známo, Baťa měl heslo: „Kolektivně pracovat, individuálně bydlet", jehož výsledkem je, že nikde u nás není tolik rodinných domků jako ve Zlíně. Do konce první republiky tu stálo skoro dva tisíce domků, většinou dvojdomků, s byty se základním komfortem, malou kuchyní, záchodem a koupelnou - což zdaleka nebylo jinde běžné. První kolektivní domy se začaly stavět až po válce, i když Le Corbusier doporučoval, aby se s tím začalo už v polovině let třicátých, protože zasekat půlku východní Moravy těmi cihlovými krabičkami se mu zdálo přece jen škoda.

Pokoj baťováka.

Tohle je byt vedoucího mládežnické ubytovny, které jsou hned za oknem - tam bydlel mladý Vaculík. A je to stav ze třicátých čtyřicátých let, jako bych vlezl do pokoje ke své prostějovské babičce. Ten samý sekretář z leštěného dřeva, v něm nějaké broušené sklo, pár knížek, keramický lední medvěd a srnec se srnou, v rohu kamna. Už jenom chybí vůně melty z kuchyně, chraplavý hlas dráťáku, do toho šoupání babiččiných pantoflí - a mně je šest nebo sedm let a su šťastné na prázdninách.

Ložnice baťováka.

A taky tato postel, místo rodinného štěstí baťováka. Nevím, jestli se odborníci na Zlín a Baťu zabývali tématem Baťa a sex - bohužel na té konferenci, kterou pořádal Zipp (psal jsem o ní v minulém Fotoblogu) nebylo toto téma frekventováno. Vaculík, který jinak v tomto oboru vykonal a popsal mnohé, nám toho také moc nesdělil, neboť v době, kdy zde dlel a psal si deník a dopisoval si s paní učitelkou Svatoňovou (Vaculíkův čtenář ví, jaký význam v jeho díle a životě tato slečna má), byl ještě cudný mladík, i když myšlenky určitě měl. Prostě můžeme jen tušit, že Baťa by navrhoval zdrženlivost, kázeň a odpovědnosti i v této věci - ale o rodinnou spokojenost nesporně stál, neboť věděl, že člověk uspokojený podává lepší pracovní výsledky. No, a takovou postel měla také babička s dědou a taky nad ní byl obraz Panenky Marie s Ježíškem, již měli ochraňovat ty dva dole a bdít nad jejich konáním. A taky se vždycky přes den ty peřiny nastlaly a přehodil se přes krajkovaný přehoz, jen tu panenku tam neměli, to už by bylo asi příliš. A já jsem se rozběhl ze seknice a běžel do ložnice a hops! skočil jsem do těch nadýchaných peřin. Tady jsem si to netrouf. Ale chuť jsem měl.

Red Brick.

Kolonie domků z neomítnutých červených cihel, redbricků, působí na Čecha jaksi seversky cizokrajně, neboť je zvyklý ve střední Evropě na všechno házet omítku, i když ta se musí obnovovat, takže se střední Evropa dělí na dvě poloviny, slovanskou, kde se to moc nedělá, a tu druhou, kde jsou baráky nejrůznějším způsobem barevné, v Rakousku nejčastěji žluté a bílé, což jsou barvy habsburské, proto také máme taková nádraží. Ale cihlový domek má nevýhodu, že je v něm poněkud chladno, což Holanďanům nevadí, protože jsou otužilí a zvyklí. Moravané asi méně, a tak se ve Zlíně ty staré předválečné domky houfně obalují další umělou „cihlovou" zdí, čímž se izolují a zateplují. Já na to nemám žádný zvláštní názor, protože tam nebydlím, pravda hezčí se mi zdá domek skutečně cihlový, a ne cihly imitující. Dal jsem o tom do řeči s místními, jedna paní v domku neobloženém říkala, že se jí to taky víc líbí, jak to je, pán, který to měl obalené, zase říkal, že je to hezčí takto a navíc ušetří za topení, takže těch sto dvacet tisíc, kolik ho stálo, bude mít do pěti let nazpátek. Moje prognóza je, že zanedlouho budou všechny domky obalené, protože bude ostuda to nemít. U cihly zůstane jen asociál a estét, což jeden druh. Jinak si ovšem všimněte, jak je tam uklizeno, což bude asi tím, že si lidé zametají sami a nenechávají to jen na úřad, jak je u nás zvykem. Vůbec je ten Zlín spořádané město, když jsem se ptal, jestli tam mají bezdomovce, tak mi dívka v muzeu bot (minule) řekla, že asi jedenáct a že je většinou lidi znají jménem a že nejznámější je jistý Belmondo.

Kolektivní dům.

Po válce byl konec s individualismem. Tohle je vůbec první dům „s prvky kolektivního bydlení" u nás: jsou tam společné klubovny, sklepy, kočárkárna, nahoře se počítalo s restaurací, dole s jeslemi. Jsou dva a říká se jim Morýsovy domy podle poválečného starosty, architektonicky je navrhnul Miroslav Drofa (1908 - 1984) a mají pořád ještě takový důstojný, lecorbusierovský charakter lišící se od sorely (socialistického realismu), která přijde za pár let. Ale na ni už se také díváme shovívavě a říkáme si, že to bylo pořád lepší než ty brutální velkopaneláky, které přišly potom.

Balkóny.

A třeba tohle, ty červené zdi a žluté balkóny v záři pozdně odpoledního slunce, to je, myslím, vyložená nádhera a člověk by si řekl, že je ve Finsku nebo Švédsku, kde se ostatně zlínští architekti rádi a správně nechávali inspirovat, i když už dávno si museli říkat gottwaldovští a dokonce první vzorové paneláky se jmenovaly Typ-G jako Gottwaldov.

Kostel v Želechovicích.

A to pozdní odpoledne jsem si udělal malý výlet na kole do Vizovic, přičemž jsem se snažil si k tomu nezpívat Mládkova Jožina z bažin, jenž přitom nějak s Vizovicemi souvisí, snad se tam narodil, podobně jako Boleslav Polívka. Cesta vede širokým úvalem proti proudu Dřevnice, což je říčka zlínská. Je to šestnáct kilometrů, ale skoro pořád po rovině, tak jste tam za chvíli. Jede se přes Lužkovice, Želechovice nad Dřevnicí a Zádveřice. Vesnice jsou to obyčejné, ale docela pěkné, nejhezčí a největší kostel je Želechovicích, tak jsem ho sem dal. Na soklu pod Pannou Marií je napsáno: „Marii pak prosíme, s důvěrou k n í hledíme, vypros, ó, nám Mario, všem nebe." Právě začínala večerní mše..

Překonávání Lutoninky.

Mezi Lužkovicemi a Zádveřicemi jsem na chvíli zabloudil, což snad ani nebylo možné, a musel jsem s kolem přebrodit říčku, o níž jsem si myslel, že je stále Dřevnicí, až teď jsem pohledem do mapy zjistil, že nikoli, Dřevnice přitéká od Slušovic, tedy ze severu z Hostýnských vrchů a Vizovicemi prosím pěkně teče Lutoninka, která se slévá s Dřevnicí na půli cesty. Takže tohle je mé kolo v Lutonínce.

Továrna na slivovicu.

Hned na okraji Vizovic jsem přijel k její nejznámějšímu domu ve městě, k palírně firmy Rudolf Jelínek. Slivovice nebo také pálenice se tu asi pálila vždycky, ve velkém až od začátku 20. století, kdy zdejší sušené švestky nemohly konkurovat lacinějším a asi i lepším švestkám bosenským, tak z nich začali raději dělat slivovici, v čemž byli vždycky nejlepší židovští švestkopalníci, jako tato rodina Jelínkova, která se proslavila košer pálenicí, a jejichž osudy za války jsou tragické (polovina rodiny zavražděna v Osvětimi) a po válce jim to stejně sebrali. No, jak si stojí fabrika teď, nevím, asi dobře, ne? Jinak nevím, co bych ke slivovici napsal, na Moravě se jí lze těžko vyhnout, místní obyvatelstvo ji dává i dětem, přičemž tvrdí, že je to zdravé, což může být i pravda. Já jsem měl v Prostějově stréca z Vrbátek, který měl placku slivovice permanentně při sobě a když přišel k babičce na návštěvu, nakapal slivovicu na kostku cukru a dával mi to do snad ještě bezzubých úst, takže jsem byl připitomělý už tehdy.

Zámek ve Vizovicích.

Ve Vizovicích je kromě toho barokní zámek, který v druhé polovině 18. století nechal olomoucký kanovník Heřman Hanibal z Blümegan postavit podle plánů Františka Antonína Grimm, což byl syn Mořice Grimma, nejvýznamnějšího stavitele barokního Brna. No, zámek je to pěkný, i když od roku 1945 státní. Já jsem tam přijel asi v sedm, už byl samozřejmě zavřený, ale když samozřejmě, tak si vždy říkám, jestli by se aspoň o sezóně nemohli hrady a zámky nechávat otevřené třeba do devíti večer, neboť když se zavřou v pět hodin, někde dokonce už ve čtyři, tak je v létě ještě fůra času, že ano, a když si uděláte výpravu, tak na nějaký vzdálenější hrad či zámek dojedete až později, protože se cestou třeba chcete vykoupat, a už máte smůlu. Tady mluvím za ty, kteří chodí do hradů rádi, neboť někteří mí známí tvrdí, že šourat se v těch papučích ze sálu do sálu je naprosto nesnesitelný „opruz", a přitom jsou docela vzděláni.

Doporučení ve Vizovicích.

Ve Vizovicích mě také zaujal dům s tímto nápisem: „Pracuj, střádej a rozmnožuj"(se).

Sokolovna ve Vizovicích.

Pak také tento zvláštní barák, který vypadá jako nějaká zkříženina indiánského týpí a slovácké búdy, a ona to je sokolovna postavená jako v duchu Jurkovičových Luhačovic, které jsou nedaleko. Bylo to kousek od nádraží, já nastoupil i s kolem do vlaku a za půl hodiny jsem byl ve zase Zlíně.

Případ pro ombudsmana.

Druhý den jsem se vracel a protože jsem přestupoval v Olomouci, zašel jsem se podívat na nádražní toaletu. A tam mě zaujalo, proč mají ženy platit za tutéž věc o dvě koruny více než muži. Zeptal jsem se té paní, jestli to není divné. Ona řekla, že je, ale že s tím nemůže nic dělat, že to je z vyšších míst. Z jakých vyšších míst, zeptal jsem se? Copak je ředitelství záchodků? Ta milá nevinná paní řekla, že to tak chce paní vedoucí, že prý ženy mají větší spotřebu papíru. Tomuto argumentu jsem se rovněž podivil, ale nechtěl jsem to rozebírat. Navrhnul jsem, aby se to vyrovnalo a muži i ženy platili stejně, tedy čtyři koruny. Paní řekla, že to asi chlapi nebudou chtít. Jak to, že nebudou, prostě jim nic jiného nezbude, řekl jsem nadějně. Během tohoto hovoru přicházeli a odcházeli zákazníci a zákaznice a disciplinovaně platili. Já však nad blbostí kroutím dosud hlavou, neboť to není žádná olomoucká zvláštnost. A poslouchej, milý Břeťo Rychlíku a pane Otakare Motejli, není to případ pro ombudsmana?

Nejlepší Evropan.

Během cesty vlakem mě stále provázela milá a duchaplná tvář polyglota, vševěda a sexymarxisty Miroslava Ransdorfa. Sdělení „Jen ti nejlepší mění Evropu" je poněkud zvláštní, ale nejspíš znamená, že nejlepší je Ransdorf, a proto může měnit Evropu, na což se Evropa už určitě těší. Typické je, že podél trati a na nádražích inzerují své plakáty (které jsou pitomé tak jako tak) jen komunisti a sociální demokrati. V Čechách jezdí vlakem asi jen levice. Dokud to tak bude, bude to taky tak vypadat. Se vším.

Byl jsem při tom.

Pak už jsem byl v Praze. Ve středu jsem byl svědkem onoho vaječného happeningu na Andělu, ovšem dobrá místa už byla obsazena, tak jsem viděl jen občas letící vejce, aniž bych mohl spatřit jeho cíl, který jsem jen tušil. V pátek, když už o tom vyšlo asi sto komentářů, jsem také napsal sloupek, který vyšel v tištěném Týdnu, ale já ho sem s dovolením dám, protože třeba nečtete časopis. Nadepsal jsem ho

Vzteklý klaun a vejce

Toto nebude další komentář k vaječnému týdnu, protože lze mít za to, že už všechno bylo napsáno, včetně nesmyslů, které však vždycky najdou své zastánce. Mně připadají největší (nesmysly) dva: za prvé, že to někdo řídil a za druhé, že na Smíchově došlo k útoku na demokracii, ba dokonce že takhle to dělali nacisté. Právě tohle a nikoli onu vaječnou kanonádu, která, doufejme, zůstane jedinečným a už se neopakujícím happeningem, považuji za nebezpečné a extremistické přehánění, za paranoidní hledání spiknutí a spřísahání tam, kde jde o spontánní a přirozenou formu nesouhlasu, jež to pravda trochu přehnala ve formě a množství.

Já jsem na tom Andělu ve středu postával, pravda trochu bokem a bez vajec. Moc jsem toho neviděl, jen ty letící vejce a říkal jsem si, panebože, taková škoda vajec. Večer jsem si pustil zprávy a nejzajímavější mi přišla zjevná komičnost té věci. Vždyť ta socdemokratická vrchnost tam nastoupila a pak trpělivě stála s výrazem a odhodláním první křesťanů v římském cirku nebo jako truchliví klauni v nějakém výstředním vaječném cirkuse. Vzduchem na ně letí desítky vajec a oni v čele se svým principálem v pruhovaném tričku (nebo s hlavním mučedníkem nějaké mužské masožravé sekty) stojí jako panďuláci na střelnici, vejce na ně dopadají, už jsou obalení žloutkem a bílkem, ale oni drží a jejich žloutnoucí vlhnoucí šéf se stále stejným odhodlaným, monotónním tónem v hlase říká něco, co ty vrhače může jen posílit k dalším palbám. Jak to, že se nikdo z těch vystavených terčů nerozesmál, že se nikdo nezlomil v řehotu v pase, když mu přece bylo dáno účastnit se, ba být předmětem sennettovské grotesky, té obnovy dada na český způsob? Nebo proč třeba nemávnul nad nimi rukou, neotočil se a nevzkázal jim s nějakým gestem, že jsou pitomci a on tady nebude stát jako trouba? Protože oni chtěli být mučedníky a chtěli tu pózu vaječných martyrů sehrát do konce.

Na ně přitom ale nelétaly kameny ani třeba brambory, i když plačtivý klaun Tvrdík, si teď vzpomněl, že tam snad jedna brambora byla a snad i nějaké vejce bylo uvařeno natvrdo... Na ně lítala vajíčka, předmět spíše legrační, kterým je umění někomu udělat modřinu, natož něco jiného. Já netvrdím, že je to správné a už vůbec netvrdím, že to bylo politicky prozíravé, já jenom tvrdím, že ona ponurá vážnost, se kterou tam ono mužstvo nastoupilo, se kterou tam čelilo té bizarní kanonádě, bylo jistým pokračováním ponurosti, která stále na začátku vaječného hnutí a která ho vyvolala.

A myslím, že se mýlí i drahý Václav Bělohradský, který napsal, že zfanatizovaná byla ona mládež. Já si myslím, že fanatismus se i teď skvěl v oku hlavního cíle kanonády, v temném záblesku stupňujícího se hněvu Jiřího Paroubka, který se tam usadil už před léty s jeho zlostným a fanatickým nátiskem vůle po moci. To byl ten cíl, ten vaječný terč, který se po několika zásazích změnil v klauna. Jsem jenom zvědav, jak se tento temný vzteklý klaun bude mstít.

Woodstock pod Řípem.

A v sobotu jsem si vymyslel, že se pojedu podívat na megakoncert Evy a Vaška pod Říp. Připouštím, že mé úmysly nebyly úplně čestné a že jsem doufal v nějaké orgie obskurností, v kanonády bizarností a ohňostroje absurdností. Ale ono to bylo spíš takové nějaké obyčejně smutné, nebo prostě řekněme normální, i když ten nápad navést pod Říp desetitisíce spíše starších a prostších lidí samozřejmě úplně normální nebyl, protože ho musela vymyslet jen pěkně cynická a vypočítavá palice. Nakonec jich přijelo jen pár tisíc, zčásti protože bylo skutečně bídné počasí a za druhé protože snad ti lidé můžou mít poněkud jednodušší hudební vkus, ale zas tolik rozumu mají, aby raději zůstali doma a podobné zážitky si odpustili. Takže já jsem tam se pak cítil spíše trapně, že jsem tam přijel okukovat lidi, proti kterým nic nemám a kteří v Evě a Vaškovi pravděpodobně našli něco, co jim mainstreamová, televizní kultura už nenabízí, ale je nějak dojímá a uspokojuje, prostě každý je nějaký. A protože já mám dneska takový samožerný sklon, tak sem strčím ještě jeden sloupek, který - jak jsem si teď našel v elektronickém archivu Týdne našel - napsal v březnu 2006. Nadepsal jsem ho

Krásné chvíle

Měl jsem štěstí, že snad pokaždé, když jsem byl v poslední době u televize, objevili se tam také. Eva a Vašek, nejpopulárnější současná česká hudební dvojice a jejich platinové CD Bílá orchidej nabízející ty nejkrásnější písně české, moravské i od Jadranu. K tomu DVD pro náročné. Ta reklama trvá chvíli, ale dojem je omračující. Na obraze se mihotá modravý záliv, slunce se noří do růžových pěn, oblohu překříží kormorán a na útesu postává Eva, kterou jemně zezadu drží Vašek za jistě spálená záda. Vydává přitom zvuk, připomínající vytí roztoužené balkánské vlčice. Pak zase vidíme Evu a Vaška na jakési venkovské slavnosti. Ona jest prostá žena neurčitého mládí, vystrojena v bílé halence, má novou trvalou. On fešák s prokvetlými skráněmi. Zpěvačka Eva se pohupuje za syntezátorem, Vašek ji doprovází na harmoniku. Zpívají cosi, co mohla být kdysi lidová písnička, teď je to jakýsi elektrizovaný hybrid pomazaný marmeládovým projímadlem. Občas se na sebe ti dva podívají jaksi zalíbeně, pak zase do kamery: z jejich tváře promlouvá absolutní blaženost ducha, totální satori, vyvanutí, stav bóddhisatva, který už nelze odlišit od svaté idiocie - vrcholu prázdnoty.

Pokaždé jsem u televize strnul a hleděl na ty výjevy jako na zjevení. Nevěděl jsem, a dosud nevím, o Evě a Vaškovi nic, jen jsem tušil, že přicházejí ze světa, který tady nepochybně je, nelze ho přehlížet, je mohutný, opravdový a silný, jen člověk jako třeba já (městský non-manuálně se živící příživník) nemá téměř šanci se s ním setkat. Nanejvýš na něj narazí, vpadne-li nevhod na nějakou venkovskou tancovačku, ale kde by se k ní dostal? Svět, do kterého vyhrávají ti dva eskamotéři své mátožné i jímavé písně, si žije nejen svými vlastními starostmi a tužbami, ale i svou estetikou, svým pojetí krásy, libosti, kultury i svým prožíváním hudebních harmonií a modulací. Protože život, který se tam vede, je pravděpodobně těžší nebo alespoň přímočařejší než ten "nám" známý, jsou i jeho radosti jaksi prostší a upřímnější. Jistě v nich hraje důležité místo vzpomínka na krásné chvíle na břehu večerního moře, zvuky cikád, jadranské víno, ženy s obnaženými ňadry, zpěv chorvatského guslara. Nejkrásnější chvíle života, ojedinělý dotek něčeho, co oslovuje lyrické jádro bytí. Eva s Vaškem jim svými obludnými kýči ryjí v jejich duších. Určitě jim to nese.

No, musím říct, že si za tím stojím.

Mamas and papas.

I tak jsem chvíli na to zvláštní duo poprvé a asi i naposledy hleděl in natura, a říkal jsem si, čím to své publikum uchvátili, že právě tím, že vůbec nejsou zvláštní, že je to taková tetka a strýc, kterému tedy pěkně přetéká břuch a že i to se asi líbí. A ta hudba, no to je taková žblunkanina ušní a pocitová, cosi je ještě pod dechovkou a daleko pod nejhůře zazpívanou lidovou písničkou, nejbanálnější kýčárna švihnutá kolotoči a jadranským rajským protlakem, ovšem provedená pěkně a decentně, jak to má srdce rádo. K úspěchu určitě patří i to, že oba stojí jak jen mírně se viklající sochy, ona skoro nemluví, on říká úplně největší banality („ti z vás, kdo měli štěstí navštívit krásnou zemi Chorvatsko, jistě nezapomenou na ty večery...") a oba se u toho tváří jaksi nesmírně vážně a slavnostně. Tak jsem viděl Evu a Vaška, český fenomén.

Sv. Jiří

Aspoň jsem si vyběhl na Říp. Vzal jsem z krabčické, tedy severní strany, která je strmá a za deště docela klouže. Nahoře hrozně pršelo. Vyfotil jsem si rychle rotundu sv. Jiří a šel dolů. Vrátím se sem někdy příště.

Autor: Jiří Peňás