Jak jsem viděl královnu. Brusel etc.

04.08. 13:44 | Autor: Jiří Peňás

Tak jsem viděl královnu. Asi první a skutečnou v mém životě. Že to opravdu byla královna, jsem se však ujistil, až když jsem ukázal tu rozmazanou fotografii Petrovi (viz předminulý fotoblog), který řekl: "Jo, to je chudák Paola, Albert jí nasadil parohy, má nemanželskou dceru s jednou baronkou..." Podivil jsem se a zeptal se starostlivě: "A jak je to dítě staré?" "Asi čtyřicet, je to snad sochařka, žije v Bruselu. Provalilo se to před pár lety. Král se k tomu ale nikdy nevyjádřil."

Já si ale myslím, že být monarchou není žádná legrace, a na částečnou omluvu belgického krále Alberta II. budiž snad řečeno, že v době, kdy mohl zplodit levobočku, ještě zdaleka králem nebyl, byl pouhým princem, i když už deset let ženatým s onou Paolou v autě. Na trůn nastoupil po smrti svého bratra Baudouina v roce 1993, jehož manželství s královnou Fabiolou, přezdívanou nezdvořilými lidovými vrstvami "španělská čarodějnice", zůstalo bezdětné. Královna Paola je původem z aristokracie jihoitalské a byla to velká krasavice, což by bylo patrné i teď, kdybych ji lépe vyfotil, což však ode mě a mého přístroje nelze čekat. I tak jsem na svůj výkon pyšný, neboť byl nenadálý, prostě najednou jsme se ocitnul ve špalíru, kterým projíždělo auto obklopené bodygardy a uvnitř seděla paní, která se usmívala na lid. A lid na ni.

Toho dne, 21. července, totiž v Belgii a Bruselu zvlášť slavili státní svátek, jenž je monarchistický, neboť se jím připomíná korunovace prvního belgického krále, Leopolda I., kterého si v roce 1831 přivedli z německého rodu Sachsen-Coburg-Gotha, který ostatně vládne dodnes skrz prince Alberta, jenž se oženil s Viktorií, i ve Velké Británii, kde se však pak přejmenovali na Windsory.

Povolat na trůn někoho z ciziny, navíc s dobrými konexemi v Británii, to byl od Belgičanů chytrý a vlastně nezbytný tah, protože oni vlastně žádnými Belgičany ještě nebyli, jako vlastně jimi nejsou de facto dosud - a nikdy asi nebudou, protože, jak známo, s belgickou identitou je to složité. Samo jméno Belgie bylo před sto osmdesáti léty novotvarem, který odkazoval ke kmeni keltských Belgů, se kterými válčil Caesar, ale ti se za dva tisíce let dávno rozplynuli do frankofonních Valonů a germánských holandsky mluvících Vlámů, které dohromady spojovalo tehdy snad ještě silné pouto náboženské, neboť zůstali katolíky, na rozdíl od protestantských Holanďanů, proti nimž vedli rok předtím (1830) povstání, ale tohle pouto už je dávno rozvolněné, teď jsou to prostě dva „národy", Vlámové a Valoni (a trochu Němců v Ardenách), kteří obývají jeden malý stát, onu Belgii, a z toho plynou všechny ty tahanice, na které se zvnějšku hledí trochu s úšklebkem, a říká se, ti Belgičani, ty jejich vládní krize, ty jejich nemotorné instituce, ty věčné spory o kompentence... A my Češi jsme nejchytřejší, takže víme, že nejlepší je se rychle rozdělit, jako jsme to udělali se Slováky, tak proč se ti Belgičani taky nerozdělí, mohli bychom jim říct jak...

Čechoslovakisti.

Jenomže Belgie navzdory všemu pořád trvá, po půl roku trvajícím bezvládí se opět nějak dohodli, mají federální vládu, dohromady tři parlamenty, Brusel je hlavní město s vlastním statutem, vlají v něm belgické vlajky (jsou to původně barvy brabantské, s německou schwarz-rot-gold trikolórou to nemá nic společného), mluví se v něm především francouzsky, ale nápisy jsou povinně dvojjazyčné, vafle se prodávají na jihu i na severu, většinou je to tu pěkné, někde trochu míň, myslím, že se tam žije docela dobře, i když občas tam mají nějaký skandál, teď jim třeba uprchli tři zločinci z kriminálu a vyloupili už několik bank.

U toho stánku prodávali za pět eur tričko s belgickou vlajkou. Třeba mě v něm někdy potkáte. U nás by se těm lidem před osmnácti lety asi řeklo "čechoslovakisti" a byli by za naivy. Spojená Belgie má víc příznivců mezi Valony, oni jsou ti, kteří vyvěšují vlajky na balkon, což nahoře ve Flandrech nevidíte, a trhne-li se někdy někdo, budou to Vlámové, kteří mají pocit, asi oprávněný, že na chudší jih doplácejí, i když to před sto, sto padesáti lety bylo naopak a dýmající jádro ocelové Belgie leželo někde mezi Lutychem a Charleroi, protože Belgie mohla sloužit Karlu Marxovi jako učebnice liberálního kapitalismu 19. století, však také Marx nějakou dobu v Bruselu žil a kul tam pikle, o tom určitě ví učený komunista a europoslanec Ransdorf, zajímalo by mě, jestli se už byl podívat v domě, kde bydlel, je to na rue Jean D´Ardenne ve čtvrti Ixelles, nic zvláštního... Šel jsem spíš náhodou kolem, vyfotografoval ho, je tam cedulka, ale nedám ho sem. V Bruselu bydlelo lidí...

Dám sem ale toto divadlo, Theatre de la Monnaie (mincovna), jež je historické především proto, že v něm začala ona srpnová revoluce roku 1830, a to velmi operní formou. Při provedení jedné ozvláště zdařilé a burcující árie opery Francouze Daniela Aubera Němá z Portici, na níž je zajímavé, že hlavní hrdinka je celou dobu skutečně němá, tak zkrátka při jednom vysokém cé to lid už nevydržel a s výkřiky Aux armes! Aux armes! (Do zbraně! Do zbraně!) se vyhrnul ven na třídu Anspach a za chvíli došel na Velké náměstí k domu několika neoblíbených Holanďanů, kterým vyházel z okna peřiny. Takový účiněk může mít umělecké dílo.

Do zbraně.

Píšu to tu i proto, že občas se u nás dojímáme, a možná, že zase brzy budem, jak náš listopad 89 začal v divadlech a jaký je to unikát. Celá ta revoluce v Bruselu pak měla poněkud teatrální charakter, byly sice barikády, ale v noci na nich nikdo nebyl, protože šli všichni spát, a holandští okupanti potlačovali vzpouru hlavně tím, že pořádali přehlídky, a korunní princ Vilém vyjel jednou v rouchu sám na koni do města, aby zapůsobil na revolucionáře, což se mu však nepodařilo. Amsterdam brzy viděl, že ty katolíky (španěláky) neudrží a bude se jich muset vzdát. Dosud na ně Holanďané hledí svrchu, ale myslím, že Vlámové si z toho nic nedělají, jejich životní styl je ostatně klidnější, jaksi jižnější a prý se tam lépe jí a déle spí a méně šetří, což bude pozitivním vlivem španělské nadvlády.

Ale ještě se vrátím k oslavám. Každoročně se koná přehlídka, při níž pochoduje armáda a četnictvo a podobné spolky kolem královského paláce a přilehlých ulicích. Opět mám pocit, že jsem se něčeho takové účastnil poprvé v životě, ostatně byl jsem v Bruselu na návštěvě u úředníka v NATO, tak se to slušelo, i když Petr říkal, že ho to nebaví, a šel domů a i já jsem přišel pozdě, když už pochodovali jen takové podpůrné prapory, jako třeba zdravotníci.

Armáda.

Nebo cyklisté. Ti ovšem nepochodovali. Ti předpisově jeli v zákrytu. Mimochodem, četl jsem kdesi, že nizozemská (já vím, jsme v Belgii, ale nepochází odsud Eddy Merckx?) armáda má kolo významně zastoupeno ve výstroji a dokonce snad cyklistické oddíly byly nasazeny proti wehrmachtu, když přepadl Holandsko, a snad ho měli i v Indočíně, ale možná si to pletu. Nedovedu si takový oddíl představit třeba při útoku, jedině na tandemu, jeden řídí, druhý střílí.

Kola útočí.

Ale stihnul jsem přelet stíhaček, které vypustily trikolóru. To se obyvatelstvu líbilo. Zajímalo by mě, kam až doletěly.

Trikolora.

A když to skončilo, tak jsem se nechal nést v proudu lidmi, mezi nimiž byla nizozemština a francouzština tak půl na půl, a také tam bylo mnoho Afričanů, kteří jsou už ale dávno Belgičany, a také tam byli muslimové a jejich ženy v šátcích. Nechci z toho nic vyvozovat, ti lidé tam přišli jistě hlavně kvůli atrakcím, ale stejně: jistý pocit společně prožívané státnosti (i když opět: oni si šli hlavně vyjít), sdíleného pocitu, že jsou součástí státu a ten má nějaké formalní rysy, třeba umí slavit svůj státní svátek, je tu myslím spojoval. Je to takové u nás? Nevím, tady na takové věci nechodím, měl bych asi začít.

V davu.

No, a tak jsem se ocitnul ve frontě do jakési budovy, a on to byl parlament, který sídlí v Palais de la Nation / Paleis der Natie na Rue de la Loi neboli Wetstraat čili ulici Zákona, což je legrační. A představte si, já jsem nikdy nebyl ani v českém parlamentu, nějak k tomu nebyla příležitost, nikdy jsme tam za nic nelobboval, ani mě tam nikdo nepozval, párkrát jsem byl samozřejmě demonstrovat před vládou (za nějaké ty kulturní věci, ale dovnitř jsem se taky nedostal), pravda, byl jsem vícekrát na ministerstvu kultury, ale na tom není nic zvláštního. Takže to byl den mých velkých premiér: viděl jsem královnu, vojenskou přehlídku, teď jsem jim ještě vlezl do parlamentu. Mají ho dvoukomorový, ale je v jedné budově, senát je pompéznější, jsou tam obrazy panovníků počínaje Pipinem Prostředním a Karlem Velikým přes Filipa Dobrého Burgundského a Karla V. Habsburského a Alberta, bratra našeho Rudolfa II., a nakonec je tam Marie Terezie a Karel Lotrinský, abychom viděli, co s touto zemí máme také společného.

V Poslanecké sněmovně.

Poslanecká sněmovna je skromnější, jak je vidět na fotografii, ona socha patří Leopoldovi I., který byl mimochodem nadšeným milovníkem železnic, takže první kontinentální trať vedla už roku 1835 z Bruselu do Mechelenu.

Pak jsem se procházel po chodbách, nahlížel jsem do pokojů, viděl jsem kantýnu, která mi přišla pěkná a decentní, kuřárnu, studovnu s včerejšími novinami z celého světa, ale naše tam nebyly, různé kluby a takové věci. Ničeho jsme se nedotýkal a nic neukradl, i když nějaké těžítko nebo pěkné mosazné kliky by se hodily. Na chodbách byly sochy zasloužilých Belgičanů, tady ten muž hledí do kamenné tváře Paula Henriho Spaaka (1899-1972), jednoho z těch velkých mužů poválečné západní Evropy, kteří ji vytáhli z nejhorších poválečných let a dali jí novou naději. My jsme tehdy měli Gottwalda, Zápotockého, Novotného... Oni de Gaulla, Adenauera, De Gasperiho, Schumana, Spaaka... "otce" evropského společenství. Teď máme ale Klause!

Spaak a jeho volič.

A tady jsem si nejdřív myslel, že tu mají hlavu Josefa Škvoreckého. Bohužel, nebyl to Škvorecký, ale je to Wilfried Martens, veterán belgické a evropské politiky, po celá osmdesátá léta byl premiérem za vlámské křesťanské demokraty, dosud sedí v Evropském parlamentu. Ale zajímavé je, že tady má sochu ještě za života... To myslím u nás Škvorecký nemá, ten má zatím jen školu. Tak mě napadá, má už Václav Havel někde nějakou sochu? Já bych proti tomu nic neměl, ale přece jenom, trochu nevkusné také věci jsou, že... Vlastně vím jen o tom Knížákově tuze vtipném zátiší Václavka a Dášenka, prý už je v Národní galerii. Ale za ni VH odpovědný není.

Ceci n´est pas Škvorecky.

Vyšel jsem z parlamentu a venku v královských zahradách byl lidový piknik. Poddaní buďto brouzdali parkem nebo posedávali na trávnících. To je výhoda státních svátků za teplého počasí. Hrály tam armádní dechovky různé šlágry, lid si kupoval balonky s emblémy královské rodiny a v belgických barvách, na stáncích se pekly a prodávaly vafle s třemi druhy polev. Ano, líbilo se mi tam, ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy na něčem takovém byl.

Piknik.

Šel jsme pak vlahým letním večerem přes město, minul jsem eurozónu u stanice Schuman a vstoupil do Jubilního parku, asi nejimpozantnějšího z těch mnoha parků, které v Bruselu jsou, protože Brusel, ať se nad ním někdo šklebí, tak kdo ho trochu poznal, ocení ty krásné parky. Tento byl vystavěn k padesátému výročí vzniku Belgie, tedy v roce 1880, proto se také francouzsky jmenuje Parc du cinquantenaire, kdy se v Bruselu pořádala Světová výstava. A bylo to pojato ve velkém, imperiálním, až jaksi nabubřelém stylu: honosné budovy muzeí s balustrádami řeckých sloupů, měděné alegorické sochy osmi belgických provincií (nejvíc se mi líbil Namur, který je představen pěknou nahou ženou s kozou po boku), vodotrysky a hit tehdejší doby, železné konstrukce pavilonů, které mi vždy asociují něco verneovského, vždyť to byla jeho doba. Dominantou je ovšem triumfální oblouk, což je hybrid Braniborské brány (má to čtyřspřeží) a Arc de Triumphe v Paříži. Uprostřed toho oblouku visívá belgické vlajka, když jsem tam byl loni, visela tam, teď ji nahradila vlajka NATO, neboť je šedesáté výročí. Ostatně, byl jsem se podívat do "hlavního stanu" a přikvapilo mě, jak to tam vypadá obyčejně, skutečně taková lepší kasárna, kdybych byl třeba ruský špion, ani bych nevěděl, co tam mám fotit.

Namur.

V tom parku je také tento zajímavý pomník "belgickému kolonialismu", tedy on se asi jmenoval jinak, nejspíš "Díkůvzdání Afriky králi Leopoldu II. za světlo civilizace" nebo tak nějak. To je ovšem na zvláštní kapitolu a já nejsem odborník na dějiny Konga a belgického imperialismu, který je zvláštní v tom, že ho král Leopold pěstoval více méně jako svůj koníček, protože do srdce tak temně temné temnoty (Joseph Conrad umístil svůj román právě sem), jakým bylo a pořád je Kongo, se nikomu moc nechtělo. To až potom se přišlo na to, že tam jsou diamanty a zlato a vůbec všechno možné. Ale také strašlivá zaostalost, kmenová animozita, děsivé klima, které vydrží málokterý Evropan. No, ale mě zaujal ten pomník, který je z roku 1906 a je ještě plný kiplingovského patosu "údělu bíleho muže", který jde temným močálem a přináší osvětu, zdravotnictví a očkovací sérum nahému černému lidu, který žije s krokodýly, s nimiž se požírá navzájem.

Na pomoc Africe.

Belgičani se, myslím aspoň z toho, co jsem si přečetl, nemusí za své století v Kongu zas tak moc co stydět. Postavili tam nejvíc nemocnic v celé Africe (počet lůžek byl větší než v Belgii), nikde v černé Africe neumělo tolik lidí číst a psát, hospodářství se dokonce začalo rozjíždět a Leopoldville byl asi trochu bezpečnějším místem, než je dnes Kinshasa a celé Kongo dohromady. No, ale "kontroverzní" ten pomník asi je, však na některá slova na něm vytesaná je tam permanentně páchán atentát, takže je nelze přečíst, tak ani nevím, jaká to mohou být. Předpokládám, že asi "pokrok", "humanita", "dobrodiní", "civilizace". S těmi je to vždycky těžké a jsou na to různé názory, že ano.

A ještě by se dalo psát o spoustě věcí v Bruselu a v Belgii, jimiž se tato docela malá země vytáhla, třeba o belgickém komiksu, který je považován za národní poklad a vynález (Tintin, Lucky Luke, smurfové a další kreatury), by se dalo napsat, ale o tom ví mnohem víc Pavel Mandys, tak se ho zeptejte. A taky o místních rodácích, které člověk pokládá automaticky za Francouze a oni jsou odsud, třeba se tu narodil největší atropolog 20. století Claude Lévi-Strauss nebo spisovatelka Marguarite Yourcenarová a režisérka "nové vlny" Agnes Varda a samozřejmě odsud pochází Jacques Brel, jehož CD jsem si koupil a písničku, trochu je to odrhovačka, Bruxelles, jsem si teď několikrát pustil. A taky tady nešťastně zamilovaný Verlain vytáhl revolver na Rimbauda a bydlel tady na Grand Place Victor Hugo a určitě mnoho dalších. A taky o Atomiu, o té nově vyleštěné zvětšenině (já nevím, snad bilionkrát) molekuly železa, z jehož vrcholu je možné za pětadvacet eur sjet po laně, ale to jsem nezkoušel, protože mi to dcera rozmluvila. A taky o bruselské secesi či spíše art nouveau, jehož skvělým tvůrcem byl Victor Horta, který má v Bruselu několik krásných domů, v jednom je právě muzeum komiksu. A taky o asi gigantické stavbě Paláce justice (stavěl se v 70. letech 19. století), což je tak obrovská stavba, že tam jsou prý místnosti, kam nikdy nikdo nevkročil, a chodby a schodiště, která nikam nevedou. Píše o něm W. G. Sebald v nedávno česky vydaném románu Austerlitz, teď tu knihu nemám po ruce, až budu, vložím sem tu pěknou pasáž.

Magritte.

A tak skončím René Magrittem, který velkou část života prožil v Bruselu a také tu 16. srpna 1967 zemřel. Letos v květnu mu kousek od královského muzea Beaux-Arts otevřeli nové muzeum, druhé v Bruselu. Tři podlaží těch snivých, melancholických a přitom vtipných obrazů, které jsou v něčem podobné Magrittově jemné a přátelské tváři... Ceci n´est pas une pipe.