Fotoblog: Smíchov pod okny, Halinou naší party

07.04. 12:11 | Autor: Jiří Peňás

Na tento dům hledívám ze svého okna, ovšem přes větve stromů, které se už za chvíli obalí listím, takže ho opět neuvidím, čehož nebudu litovat, neboť tak to má být.

Je to smíchovská Santoška, novogotická vila stojící na svahu někdejší vinice (celý horní Smíchov byl od středověku jedna vinice, případně sad, na Hollarově rytině ze začátku 17. století je to hezky vidět), kterou její majitel, právník ve službách knížete Schwarzenberka, jistý František Vilém Sonntag nechal v polovině 18. století přeměnit v park, jenž se po něm jmenuje, i když jsou i jiné, ale spíš umělé verze, třeba, že tam byl pramen s léčivou vodou (la santé). S vínem se to v 18. století přestalo vyplácet (za Karla IV. bylo, jak známo tepleji, takže se mu burgundské odrůdy lépe ujímaly) a barokní parky byly v módě. Po onom panu Sonntagovi se stala majitelem usedlosti zámožná pražská rodina Doubků (jmenuje se po nich ulice o trochu níž, je tam takový velký mansardový dům, nejstarší v okolí, vyfotím ho někdy příště) a nejznámější z těchto Doubků, rytíř Eduard, mecenáš Národního divadla, nechal v 70. letech 19. století postavit tuto novogotickou rezidenci - on se taky zasloužil o park Skalka, který je naproti, ale to už bych příliš zabíhal.

Santoška před sto lety.

V roce 1907 koupila celý areál smíchovská obec (Smíchov byl samostatný až do roku 1922!) a pořídila tam restaurant, který musel být noblesní, jak vidět na výjevu z roku 1910. Teď je tam mateřská školka, což je taky docela v pořádku.

Flora a amor.

A když barokní park, tak to znamenalo barokní sochy různě po záhonech rozmístěné a různé situace a zjevy znázorňující. Objednány byly ve významné sochařské dílně Ignáce Františka Platzera (1717-1787), jenž přišel do Prahy z Plzně jako mladík, a když umíral na tu dobu ve slušném věku, tak byla asi každá třetí nová socha po Praze z jeho firmy. Na Santošce přežila tato smyslná Flóra se prsisky obnaženými a výrazem roztouženým, po níž se plazí jakési obtloustlé děcko, snad Amor. A představte si, asi před rokem jsem se, tak jak mívám ve zvyku, zasněně tudy procházel a najednou vidím, sokl byl prázdný! Vztekle jsem žasl nad tím, co si to dnes ti zloději dovolí. Oni snad museli předjet s náklaďákem! Pak jsem ale zavolal na obvodní úřad a chtěl nějakého referenta přes památky - a k mému údivu mi jakási paní řekla, ať jsem klidný, že originál jde do lapidária a na jeho místo přijde kopie. Tak už je tam, myslím, tak pár dní.

Ovšem na fotografii z roku 1926 (z knihy Smíchov. Město za Újezdskou branou) vidíme, že po boku postávali jacísi trpaslíčci. Ti jsou zřejmě nenávratně pryč.

Z barokní výzdoby zbyli na bráně do parku ještě tito dva putti či puttové, tedy nazí chlapečkové, nikoli přímo andělíčci, neboť ti by měli křidélka, ale něco jim blízkého. Každopádně pedofilní motiv v barokní estetice jak hrom!

Sem chodil Jan Macháček.

To byl pohled do nitra zahrady a toto je ranní pohled z ní, směrem k ulici U Santošky, kde je základní škola, do níž chodil Jan Macháček, který se vyskytnul už v jednom z předchozích fotoblogů a najdete ho i na tomto. Říkal mi, že to tam nenáviděl, věčně byl zachmuřený, takové vzpurné dítě, a někteří učitelé, zvláště učitelky, které nazývá dosud drsnými výrazy, se ho báli a chtěli ho poslat na speciální školu (Honza neřekl, že šlo o školu zvláštní...). Nakonec se Janovi podařilo školu dochodit a stát se kytaristou Garáže a důležitým ekonomickým analytikem a novinářem a před pár lety dostal Cenu Ferdinanda Peroutky, což by učitelky koukaly, kdyby věděly, kdo to byl.

Mimochodem, až sem, ke škole, vedla do roku 1938 tramvajová kolej, zastávka byla před vchodem do školy. Teď tam jezdí od Anděla autobus 137.

Secesní vila Helenka.

Od parku Santoška se zvedá ulice, jež se před sto lety jmenovala Hřbitovní, neboť vede k jednomu, na Malvazinkách. Tam chodím často, ale o něm jindy. Protože většinou lidé netouží po takových názvech, jmenuje se to tu opět Na Václavce, což není jméno po houbě, ale po kostelu sv. Václava na Zderaze (stojí v Resslově ulici), který po Bílé hoře připadl řádu bosých augustiniánů a ti zase spravovali zdejší vinici, dokud nebyli zrušeni za Josefa II., který se s tím nepáral. Dnes je vinice dávno zastavěná vilami a domy solidního typu, po ulici, jež jde strmě nahoru, jezdí aut více, než je slušné, přitom nechápu kam, když nahoře je jenom ten hřbitov. Domy ukazují, že zdejší buržuasie měla před sto lety docela vkus a někdy si troufla i na výstřednost. Nejkurióznější je tento secesní „úlet", vila Helenka (tak je to psáno na fasádě), která byla postavena kolem roku 1903 podle návrhu architekta Aloise Kordy. Ještě před třemi lety to byla otlučená poloruina, která vypadala na odpis. Teď je opět krásně zmalovaná, velké slunce svírá v puse kolík slunečních hodin, na boční fasádě je velký anděl s křídly tak obrovskými, že kdyby s nimi začal mávat, mohl by způsobit orkán na půlce Smíchova. On se raději něžně drží za bradičku a nyvě hledí kamsi.

Restaurace Na Václavce.

Hned nad ní je restaurace Na Václavce, někdejší hospoda Bělouškova. Dům je starší, vystavěn ve stylu národní novorenesence (jeho hlavním představitelem byl Antonín Wiehl), která byla z jakýchsi důvodů považována ve druhé polovině 19. století za ten pravý český sloh: Němci měli mít gotiku, my renesanci, což bylo za vlasy přitažené. Novorenesanční fasády a lunetové římsy však umožňovaly domy pěkně pomalovat různými vlasteneckými výjevy, jako třeba tady, kdy se na zdi této hospody kdo ví proč objevil kníže Břetislav I. a pod ním nápis, ze kterého lze přečíst jen dvě první věty: „Uhry zahnal za Trenčanskou horu. Přeťav řetěz unes Jitku." Může se stát, že tam narazíte na opilce, který si ony věty pořád dokola mumlá a kroutí nad nimi hlavou. To ale nebudu já, protože tam moc nechodím, je to taková ta velkohospoda, promítá se tam na zeď fotbal a číšníci mají zlaté řetězy a je to celé takové pivně sportovní.

Ulice Kováků.

A tohle jsou také smíchovská zákoutí. V Čechách je binec, Češi jsou bordeláři, nepořádníci a lenoši a mají narušené estetické vnímání a cítění, když jim to nevadí a chodí kolem toho bordelu jen tak a ani si nestěžují na úřadech, natož aby to sami uklidili, což by bylo lepší a jednodušší řešení. Třeba tahle ulice Kováků, která by byla velmi pěkná, neboť z jedné strany má park Skalka, z druhé hezké a barevné domy s většinou spravenými fasádami. Ale chodník je zoufalství! Vypadá to, že se tam roky nezametalo, zažraná špína, zbytky listí ještě snad z minulého století, prach, papíry, hadry, psí hovna, bordel nejrůznějšího druhu a velikosti. Že to těm lidem nevadí! Přitom vypadají docela spořádaně, drahá fára na chodníku, žádné ghetto, žádní narkomani (ti jsou kousek vedle a nepořádek po nich je specifický), nýbrž normální český stav mysli: vždyť je to fuk, já to přece uklízet nebudu, to je pod moji úroveň. Tak v tom svinci žijeme.

Ulice Bieblova.

A tohle je na rohu ulice U Santošky a Bieblovy. Před samoobsluhou, kam chodím pro mlíko a tak. Krám je plný sympatických žen, prodavaček, už mě znají, zdravíme se. Doma mají určitě čisto, před svým krámem však bordel. Že jim to nevadí?! (Snad tohle nebudou číst nebo se jim to nedonese, zcela určitě ne, ale stejně bych se jich na to chtěl někdy zeptat, k čemuž nebudu mít odvahu. Přitom za deset minut by tam měly každý den uklizeno...)

Nic proti Ševčenkovi...

A ještě tohle. Před čtrnácti dny se na náměstí Kinských (dříve sovětských tankistů, no prostě u tanku) zjevila tato socha panákovitého typu. Má představovat ukrajinského národního básníka Tarase Ševčenka (1814-1861), ke kterému je možné míti hluboké sympatie, vážit si ho, respektovat ho, přát ho Ukrajincům, kteří mají touhu rozmístit jeho sochy na nejrůznějších místech světa, přestože Ševčenko rozhodně nebyl žádný cestovatel, ba Východ nikdy neopustil, také proto, že byl dlouho nevolníkem a život prožil vůbec spíše ve stísněných poměrech. Ale budiž. Ukrajinci koneckonců už tvoří v Praze významnou národnostní skupinu a jestli mají tyto touhy pomníkové, budiž jim přáno. To ale neznamená, že by se měly realizovat takovým příšerným panďulákem, jehož lebka vypadá, jako by vzešla z dílny dr. Frankensteina. Nehledě na mizerné provedení, je to druh pomníku, který je už sto let zcela passé, v moderní (západní) metropoli je jen k smíchu, je to anachronismus a nechtěné dada.

Socha se na Smíchově zjevila takřka přes noc. Jednoho dne tam najednou byl sokl i panďulák a bylo. Žádná debata, žádné sdělení, proč právě tady a proč právě tohle. Prostě najednou tam byl. Na Smíchově se dějí různé věci, starosta Jančík je pověstný. Možná zahořel vášní pro východoslovanskou epiku, to by bylo ušlechtilé. Ale nechť si ji pěstuje soukromě.

Macháček a Stoilov.

A tady je zmíněný Jan Macháček, který v souvislosti s tímto „ blogem" prohlásil, že jsem „Halina Pawlowská naší party". To beru jako poctu a zařazuji několik halinovských momentek ze života pražské společnosti čili žita. Zde tedy Jan Macháček a Viktor Stoilov, proslulý již nakladatel, zakladatel firmy TORST, již netřeba mezi mými čtenáři představovat. Sešli jsme se na zahájení výstavy fotografií Jaroslava Kukala (1949-1990) v galerii Montmartre v Řetězové ulici. Píšu o ní v tištěném Týdnu, který vyjde netypicky v pátek, tedy na Velký pátek před Velikonocemi. Výstava se otevírala ve čtvrtek 26. března, což je patrno ze spíše zimního oděvu, jejž mají přátelé na sobě. I když Macháček bývá dost zimomřivý a čepici nosí ještě v květnu.

Ludva Bednář.

Jeden z nejchytřejších a nejpracovitějších lidí našeho „kruhu" je Luděk „Ludva" Bednář, jenž je zde pojat ve dvojportrétu. Jednak ve stavu současném a pak před zhruba čtvrtstoletím na Kukalově fotografii ze schůzky redakční rady samizdatového časopisu Střední Evropa. Sedí uprostřed, mezi básníkem Zbyňkem Hejdou a bohužel už zesnulým Andrejem „Nikolajem" Stankovičem. Dále lze vidět filozofa Ivana Dubského a vlevo indiánskou tvář Mejly Hlavsy. Ludvovi jsem říkal, že jediné, co se na něm změnilo, je, že si přestal barvit vousy.

David Němec.

A zde ještě malíř a výtvarník David Němec se svým děťátkem. Hezké, ne? (Za nimi se usmívá Lída Divišová, základní postava v životě básníka Ivana Diviše (1924 -999), dalo by se říct jediné světlo jeho nervních, cholerických a často geniálních zápisů v Teorii spolehlivosti. Kdo tu knihu vydal? Správně, Stoilov.)

Po opeře.

A další ze série děkovaček. Mám za sebou skoro čtyři hodiny barokní opery, jímá mě trochu závrať, neboť sedím až úplně nahoře na galerii, pod níž se prostírá propast a hrazení je tak nízké, že se divím, že se ze Stavovského divadla co chvíli nehlásí nějaký smrtelný úraz. Třeba když jdete na své místo a procházíte již kolem správně usazeného diváctva, stačilo by málo, jen mírná balanc, trochu vertigo či nausea - a hop.

No, ale já to přežil, povznesen hudbou Georga Friedricha Händela a jeho Rinaldem, sedě vedle znalce a milovníka barokních oper, historika studené války Petra Luňáka, jenž znal celou operu nazpaměť, dirigoval si ji prsty, udával takty a nástupy a upozorňoval mě: má problémy s dechem, to bylo krásné, nenudíš se?, pozor, teď přijde na řadu pecka. A přišla. Ve druhém jednání, když se Argante, musulmanský král Jeruzaléma snaží přesvědčit vězněnou Almirenu, aby mu byla po vůli, Almirena zpívá: „Lascia ch´io pianga / mia crude sorte, / e che sospiri la libertá". „Nech mě oplakávat / svůj krutý osud a toužit po svobodě." Nic krásnějšího jsem dlouho neslyšel.

Autor: Jiří Peňás