Fotoblog: Monika Masina, Pelé a potkan na Letné

16.02. 14:14 | Autor: Jiří Peňás

Tvář Moniky Načevy má pro mě klaunské rysy Gelsominy ze Silnice a Guilietty Masiny degli spiriti. Když ji vidím, jsem z toho dojatý a ptám se jí, kde má trumpetku. Je to jediná zpěvačka, kterou znám osobně, a úplně mi to ke spokojenosti stačí.

Cením si na ní, jak je houževnatá, tvrdošíjná a odhodlaná dělat si věci po svém, na vlastní pěst, bez ohledu, jestli to bude mít masovější efekt - kdyby byla třeba vstřícnější k obecnému vkusu, kdyby se víc tlačila na správná místa, kdyby měla nějakého vychytralého producenta, píaristu, imagemakera... Jenomže Monika je šéfem sama sobě, individualistka a soukromá star českého noise-techno-cyber-ambiente-acid-female-balkan-fokloru.

Monika Načeva

Ve čtvrtek 12. jsem se na ni zašel podívat do Lucerna Music baru. Byla sama, za ní vytvářel zvuky mladý dýdžej Five, hoch s kšiltovkou a rychlými pohyby zápěstím po gramofonech. Lidí tam bylo tak akorát, já postával u takového kruhového pódia, co tam je, a snažil se udělat aspoň jednu kloudnou fotku. No, pořád tam svítily nějaké barevné světloměty a ani ne pořádně a Monika se stále jaksi vlnila, vlála, někdy sebou i škubala, chvíli nepostála... Ale nezazlívám jí to, má to v popisu práce.

Laichterův dům v Chopinově ulici.

V tištěném Týdnu vyplňuji rubriku Anály, o jejíž čtenosti si nedělám iluze, ale mě osobně baví. Teď tam píšu o tom, že dům, který na pražských Vinohradech pro významného nakladatele Jana Laichtera navrhl Jan Kotěra, má sté narozeniny. Tak jsem si ho šel do Chopinovy ulice (přiléhá k Riegrovým sadům) prohlédnout. Toto je jeden ze dvou portálů: ten motiv jakoby gotického štítu (jeho účelem je pouštět denní světlo na chodbu), převedeného do tvaru geometrické moderny, je myslím pro Kotěru typický. Hezké je, že nakladatelskou tradici zde drží firma Paseka. Musím se někdy Ladislava Horáčka (zakladatele Paseky) zeptat, jestli to byl záměr, když se sem před lety stěhovali z Ibsenovy ulice u Vinohradského divadla.

Interiér Laichterova domu.

Toto je chodba v Laichterově domě: stěny s čistě vymalovaným krásným a decentním dekorem, předpokládám, že původním (to nebude váleček), také zábradlí budí dojem, že vydrželo a že obyvatelé tu byli civilizovaní. Možná, že se o onen elegantně černý klandr opírala i ruka T. G. Masaryka, neboť zde sídlila před válkou redakce časopisu Nová doba, jejíž byl TGM hlavou i údem.

Anderleho sbírka afrického umění.

Je-li snad aspoň trochu tento "foto-blog" k něčemu dobrý, tak snad k tomu, že tu můžu něco doporučit, aniž bych k tomu musel hledat složitou záminku. A tak bych těm, kteří mají třeba podobně zdrženlivý postoj k dílu Jiřího Anderle (ne že by jim nějak vadil, naopak, milý člověk, ale na výstavu kvůli tomu nepoběžíme, že ano), tak ať se přesto jdou někdy podívat do Pelléovy vily v Bubenči (je to hned u stanice Hradčanské za tratí). Jsou tam jednak jeho díla (ano, takové ty precizně vykreslené tváře s nějakými hlubšími filozofickými významy, například, že život končí smrtí a jablko seschne, když se nesní nebo se z něj neudělá kompot), ale pak je tam k vidění fantastická Anderlova sbírka černého afrického umění, těch šílených, děsivých, strašidelných a úchvatných masek, totemů, amuletů, hrkadel, tváří animistických bohů, démonů a duchů a já nevím čeho. Vážně jsem otevřel údivem pusu, čímž jsem napodobil některé z masek. A tahle, to je přece ta, co ji namaloval Picasso na tvář jedné z prostitutek v Slečnách avignonských, čímž začala slavná destrukce evropských slušných hodnot a moderní umění triumfovalo!

Pelléova vila.

A protože mám podezření, že se tam moc nechodí (v sobotu jsem tam byl asi hodinu sám), tady ještě bližší určení. Pelléova vila není bohužel pojmována po Pelém fotbalistovi, nýbrž Maurici Pelléovi, francouzském generálovi, jenž tu krátce bydlel a který po roce 1918 učil české oficíry novým móresům a pak jel bránit Slovensko proti maďarským bolševikům. Má tam od roku 1995 ceduli, zemřel v březnu 1924. Vila je novorenesanční, postavaná v roce 1890, slušně opravená, kolem zahrada nyní spící. Modrá vlajka s červenou lampasou nejspíš bude praporem Prahy 6. (Já bydlím na pětce a ta to má obráceně. Kdo tohle vymýšlí?)

Pózující slovanský sekáč, s kosou.

Na tomto ročním období toho moc dobrého není, snad jenom to, že přijde jaro, ale hodí se k prohlížení architektury, která je v šťastnějších dobách obrostlá vegetací, takže ji nevidíme. Když tedy jdete z Pelléovy vily směrem na Letnou (kde se chcete oddat masochismu), vemte to bubenečskou ulicí Slavíčkovou, která je z nejhezčích v Praze. Tam hned na začátku stojí vila, kterou pro sebe nakreslil a v roce 1896 postavil Jan Koula (1855-1919), významný architekt českého historismu, autor Čechova mostu, který chtěl prodloužit průkopem na Letnou, což se naštěstí nestalo - a snad už to nikoho nenapadne, i když se dějí ještě horší věci. Tenhle domek je sympatický, uměřený, malebně jakoby lidový, a přitom evidentně pohodlý i pro buržuasii. Bylo tehdy hezkým zvykem vymalovat si cosi na zeď, například nějaký vlastenecký výjev, což pak šíleně nesnášeli modernisté, ale my se máme aspoň na co dívat. Tady je na štítě pózující slovanský sekáč, s kosou. U nohou má obrovský demižon. Nad ním se slétají holubi, takže to vypadá jak scéna z Hitchcocka.

Svatý Ivan s laní.

Na průčelí je také tato socha ve výklenku. Představuje svatého poustevníka Ivana (tedy Jana, zřejmě proto si ji tam Jan Koula dal) s laní, s níž žil v lesích kdesi u Berounky v něžném přátelství a jejímž mlékem se živil, dokud mu ji nezastřelil kníže Bořivoj, který toho pak ale litoval, tak ho ubytoval v jeskyni ve Svatém Jánu pod skalou. Autorem sochy je Stanislav Sucharda, který si kousek vedle nechal o něco později (1904) vystavět vilu od Jana Kotěry a v ní pak tvořil: zrovna dělal na Františku Palackém, co sedí zamračen na svém nábřeží. Žila tam dobrá společnost, samí umělci, symbolismus, secese, moderna lítali sem a tam, takový pražský Westend nebo Bloomsbury, jestli víte, co tím myslím.

Božetěch, opat sázavský.

Rodina Suchardova, která ovšem je z Nové Paky, měla v ulici vily dvě, Stanislav měl, jak známo, brata Vojtěcha, taky sochaře. Tahle freska je na starší z nich, protože to by Kotěra nesnesl, přestože je od mistra Alše. A výjev je na ní rovněž vlastenecký, neboť onen Božetěch byl, jak známo, opat nejen sázavský, ale hlavně slovanský, neb tamější benediktini sloužili mše v jakési slovanštině, a to tisíc let před II. vatikánským koncilem. Však to dlouho netrvalo a Břetislav II. je vyhnal a nasadil tam mnichy, kteří uměli latinsky. S křížem se ale údajně musel táhnout Božetěch proto, že při korunovaci prvního českého krále Vratislava II. (1061, 28. ledna) položil horlivě korunu na jeho hlavu, na což neměl samozřejmě právo, to může jen primas. Ale z jakéhosi důvodu je onon Božetěch považován také za prvního českého vizuálního umělce, nejspíš konceptualistu, tak asi proto si ho tam Sucharda nechal vymalovat, jako že táhne ten kříž a mništví, čili oddanost umění etc.

Vila Karla Vítězslava Maška

A tohle už je trochu příliš, že. To je vila Karla Vítězslava Maška z roku 1901, též výtvarníka, secesisty typického, má několik pěkně přeplácených domů v Pařížské, právě tehdy se bořilo ghetto a tito muži sice byli proti, ale nakonec tam rádi něco postavili. Trochu je to jako když se zblázní lidová chalupa. Ona figura, co drží děcko, bude nejspíše kněžna Libuša, má takový extatický výraz, možná věští slávu Praze, nebo cítí, že by se děcko mělo přebalit. Kdyby to bylo lépe vidět, tak z okna vyhlížejí tři hlavičky děťátek.

Vila, kterou navrhl Dušan Jurkovič pro Jana Náhlovského.

A už dost. Ale tohle stálo taky za vyfocení: jednak ta šestsetrojka, že ano, auto mého dětství, párkrát jsem tím jel, tedy ne jako řidič, i když od minulého týdne bych byl mohl, ale jako papaláš. Vážně, jednou jsem tím jel z Brna do Prahy na sjezd KSČ, skutečně, ale to je jiná historka. No, ale hlavně jsem si chtěl vyfotit tu vilu, jež je hned za rohem v ulici Suchardově a v roce 1908 si ji podle návrhu Dušana Jurkoviče nechal postavit dr. Jan Náhlovský. Jurkovič zde trochu krotil své sklony folkloristické a inspiroval se anglickým hnutím Art and Craft, což je anglosasky vytříbená odpověď na kontinentální secesi, Jugendstil či art nouveau.

U největší stavební díry v Praze.

Uděláte pak pár kroků a ocitnete se u největší stavební díry v Praze. Na Letné se vrtá, jak známo, tunel, aby to měla auta ještě lepší a bylo jich v Praze ještě víc. Dobře, do toho tady mluvit nechci. Ale nechápu, proč v souvislosti s tím se má odbouchnout i tento dům, který stojí na rohu třídy Milady Horákové a U Vorlíků? Teď je samozřejmě v tak hrozném stavu, že asi už nic jiného nezbyde. Léta tam stál a pustl, přitom uprostřed Prahy, na kraji vilové čtvrti, každému na očích. Předpokládám, že už je naplánována nějaká dotěrná krabice, která se tam postaví.

Dům, kde bydlí potkan.

Ten dům samozřejmě není žádná architektonická perla, ale je solidní reprezentat dobového historismu a logicky uzavírá vilový blok horního Bubenče. A určitě byl kdysi obklopen pěknou zahradou. Od trati se do ní dá bez potíží vlézt a pohlédnout na tu spoušť, byť teď tlumenou vegatačním klidem. Když jsem tam stál, vyběhl z domu na portikus pěkně rostlý potkan, strčil hlavu mezi sloupky a prohlížel si mě. Já jeho také. Chtěl jsem ho pro vás vyfotit, ale dřív než jsem to našteloval, přestal jsem ho bavit a šel zase domů. Já pak taky.

Autor: Jiří Peňás