Fotoblog: Mnichov, kožené kalhoty, Absolut abstrakt

09.03. 14:15 | Autor: Jiří Peňás

Do Mnichova přišlo jaro aspoň o týden dřív. Z Prahy je to o dvě rovnoběžky dál na jih, což je znát: v četných parcích a zahradách už vyrážely bledule, stará i mladá buržuasie seděla před kavárnami a nastavovala obličeje slunci, bavorským holkám na kolech vlály vlasy.

Mnichov. O dva stupně jižněji než Praha.

Do Mnichova jsem přijel, protože jsem tam dosud byl jen jednou na pár hodin, neznal jsem jej tedy, a tak jsem si vymyslel, že výlet do Mnichova dám dceři k narozeninám, takže jí nezbývalo než jet se mnou. Slíbil jsem jí ovšem, že o ní nebudu psát, a přísně mi zakázala dát jakoukoli fotografii s ní na tento „fotoblog", což je škoda. Takže to bude vypadat, že bloudím sám městem, ale ve skutečnosti jsem chodil s ní a poučoval jsem ji, neboť jsem už takový. Třeba tady jsme se zastavili na Königplatzu před Glyptotékou a já jsem ji zkoušel z řeckých stavebních slohů, což je moje oblíbená zábava, kterou sdílím jen já. Já se proto i tady budu krotit a přiznám se, že jsme do glyptotéky čili „sochárny" (na rozdíl od pinakothéky - obrazárny pro to nemáme slovo) nešli, neboť bylo tak krásně a po zimě je každá hodina na slunci drahá.

Mnichov z věže kostela svatého Petra.

Zato jsme vylezli na věž kostela svatého Petra, neboť na každé město je nejlepší se nejdřív podívat svrchu. Toto je navíc místo, odkud byl München benediktinskými mnichy někdy ve dvanáctém století založen (první písemná zmínka je až z roku 1158, to v Praze jsme už toho měli plno za sebou). Věž je 56 metrů vysoká a jde se po 306 schodech strašně úzkou chodbičkou, takže když jde někdo proti vám, musí se jeden nebo druhý vrátit do mezipatra, takže těch schodů je mnohem víc. Ovšem pohled je pěkný, byť Alpy vidět nebylo. Radnice pod námi byla dokončena právě před sto lety a je nově gotická, takže je plná různých věžiček, chrličů, fiálek a cimbuříček, které pro ni narýsoval architekt, či spíše kopista gotiky, mnichovský profesor Georg von Hauberrisser, kterého si objednal ale také arcikníže Evžen Habsburský pro Bouzov, čímž vznikl náš nejhezčí pohádkový hrad, jak tvrdím. Takže kdyby někomu náhodou ta radnice něco připomínala, tak je to tohle. Úplně dole vylézá kousek mariánského sloupu, po kterém je náměstí pojmenováno Mariánské. Byl, podobně jako ten, co stával u nás na Staroměstském náměstí, postaven jako díkuvzdání za konec třicetileté války, ale tady ho nestrhli opilí anarchisté jako u nás, nýbrž kolem něj chodí každou neděli procesí, protože Bavoři jsou už takoví.

Frauenkirche čili Dom zu Unserer Liebe Frau.

Panna Maria je totiž patronkou Bavorska, ale já tady nechci dělat náboženskou osvětu, však už mi to pár lidí vytklo. Ale tento kostel by tu chybět neměl, neboť jest to cosi, co pro nás Hradčana nebo Eiffelka pro Londýn. Frauenkirche čili Dom zu Unserer Liebe Frau čili katedrála Panny Marie. Gotika v pozdním stavu (chrám se začal se stavět až roku 1468), monumentální a přitom docela prostá, dvě věže vyrůstají ze země jako dvě obrovské hranaté klády, účinek je mohutný především, když stojíte přímo pod nimi. Nejmnichovštější jsou ty dvě zelené čepice čili puklice, ty jsou už renesanční ve vlašském stylu. Docela jim sluší. Uvnitř je poměrně stroho, ovšem nikoli ze skromnosti, ale protože byl kostel za druhé světové války vybombardován, jako ostatně půlka Mnichova.

Isara, tekoucí voda.

Šli jsme pak Maximiliánovou ulicí, jež je honosná a dlouhá, plná budov v historickém stylu, jak se to líbilo Maximiliánu II., od roku 1850 do roku 1864 králi bavorskému. Došli jsme k Isaře, která má stejnou etymologii jako naše Jizera a snad to znamená tekoucí voda, což je dobrý postřeh. Vzpomněl jsem si, že jsem slyšel, jak básník Ivan Diviš, který tu žil a pracoval jako knihovník ve Svobodné Evropě, jejíž budova se nachází v nedalekém Anglickém parku a "statečný kapitán" Pavel Minařík ji chtěl vyhodit do vzduchu, tak zkrátka Ivan Diviš prý tajně pod sakem vynášel z knihovny Leninovy a Stalinovy spisy a házel je do vod Isary, jenže je pak nějaký svědomitý Němec vylovil, v rozpitém razítku poznal RFE a šel je vrátit, načež měl Ivan Diviš průšvih. Třeba se ten básnický, byť radikální akt pomsty odehrával na tomto mostě. Třeba by tu mohla být jednou malá cedulka. Slunce už zapadalo, stromy se barvily medově a voda z alpských ledovců se temnila.

Zámecky kanál

V neděli ráno prvního března, zatímco Anča spala nebo to předstírala, jsem se vydal na ranní procházku k rezidenčnímu zámku Wittelsbachů, k Nymphenburgu. Z ranní mlhy se postupně vynořovaly mosty přes zámecky kanál, jenž je dlouhý asi dva kilometry a podél něhož běhají ti, které to baví. Já šel pozvolna a těšil se, co uvidím, neboť jsem to znal z fotografií a také z Canalettovy veduty, kterou namaloval krátce po dostavění, tedy někdy po polovině 17. století.

Letící labutě

Nejdříve mě ovšem zaujaly tyto letící labutě, jež jsem k svému překvapení docela podařeně vyfotil.

Dokonalý obraz barokní rozkoše.

Ostatní vodní ptactvo bylo na zemi nebo ve vodě, čímž dotvářelo dokonalý obraz barokní rozkoše. Labutě mi ochotně zapózovaly, lysky či slipky nebo co to bylo, spořádaně plavaly v jezírku. Nymphenburg si nechali postavit kurfiřt Ferdinand Maria a jeho žena Adéla Savojská od Enrica Zucalliho (to byl takový mnichovský Dienzenhofer(ové), postavil tu třeba ten obrovský žlutý kostel sv. Kajetána na Odeonském náměstí, je vidět na foto č. 2) ve stylu italské villy. Král Max Emanuel pak začátkem 18. století nechal zřídit zahradu, která se táhne daleko na druhou stranu zámku, je plná soch, vodotrysků, umělých jeskyněk, pitoreskních stavbiček, je tam také poustevna Máří Magdaleny, jež je v oprýskané, polorozpadlé kapli, a já si říkal, ehm, že by Němci, navíc Bavoři, neopravili nějakou památku, a pak mi došlo, že je to schválně a už tak postaveno. Slunce postupně rozhrnovalo mlhu, modré nebe se otevíralo a já stál v té zahradě a nechával to na sebe působit, takže jsem byl celý den jaksi zahradnicky naložený.

V kroji rádi a přirozeně.

Bavorsko je, jak vím i od spřátelených Němců, jediná země v Německu, kde se stále nosí cosi jako kroj - ještě ho nosí Lužičtí Srbové, ale ti jen při dožínkách a takových příležitostech a zčásti z protestu. Zato Bavoři - většinou ale spíše vesničané, Mnichovan si ho vezme tak na Oktoberfest, a to ještě jen ten, kdo před tím neuteče - se do něj, nebo do něčeho, co ho připomíná, oblékají rádi a přirozeně. V Čechovi budí poněkud kontroverzní pocity, že ano, neboť v čemsi podobném chodil i Trautenberk, zatímco Kuba měl pěkné filcové gatě a vyšívanou košili, pán měl lederhosen, bílé podkolenky a štětku v klobouku. Já jsem byl chvíli v pokušení si kožené šortky s padacím mostem koupit a chodit v tom pak do redakce, dcera mi to rozmluvila slovy: Tati, budeš vypadat jak blázen, půjdeš v tom vítat Hitlera? Namítl jsem, že za Hitlera kožené kalhoty nemohou, naopak, na bavorském, tradičně silně katolickém venkově trvalo velmi dlouho, než ty konzervativní palice Hitler zmátl a nikdy v nich neměl úplně oddanou podporu, tak jako mnohde jinde, například právě v Mnichově, bohužel. I když člověk nesmí zapomínat, že právě v Mnichově působila v těch nejstrašnějších letech ta beznadějně statečná parta studentů Bílá růže kolem sourozenců Hanse a Sophie Schollových. A zaplatili za to životy.

Dům umění na Prinzregentenstrasse.

A propos Hitler. Jistě, Mnichov je město, kde skutečně začala jeho politická kariéra a kde prorazil. Já jsem ale úmyslně ignoroval vycházku po jeho stopách, i když teoreticky bych mohl dělat průvodce (ovšem ty nejcentrálnější stavby, tedy jeho rezidence a „hnědý dům" byly zbořeny). Jednu věc jsem si ale neodpustil: Dům umění (Haus der Kunst) na Prinzregentenstrasse, kde ostatně ty Hitlerovy baráky stály. Původně se jmenoval Dům německého umění, a jestli si chcete udělat představu, co se Hitlerovi v architektuře líbilo, tak je to toto (ovšem podle jeho ideálních představ by to bylo stokrát větší, což plánoval v Berlíně a Linci). Je to navíc jeden z mála čistě nacistických objektů, který „přežil", nebyl příliš poškozen, ani pak přestavěn a slouží navíc původnímu účelu, i když naprosto jinak. Navrhoval ho oblíbený Hitlerův architekt Paul Ludwig Troost, ale mluvil mu do toho Hitler, tak jak to ostatně rád dělával. Takže vznikla tato ponurá, chladná, ale pompézní a jaksi perverzně ušlechtilá krabice, které prý Mnichované - jistě tajně - říkali aténské nádraží nebo obří stojan na párky. Hitler o ní mluvil jako o „první krásné budově v Říši" a měla v ní být vystavována ta nejlepší díla pravého německého umění: otevíralo se v roce 1937 Velkou německou uměleckou výstavou, ale krajinky, idylické obrázky a polokýče budily rozpaky i v samotném Hitlerovi. Zároveň se kousek odtud otevírala proslulá výstava Entartete Kunst, čili „zvrhlého umění", ve které nacisté posměšně vystavili díla zavržených modernistických malířů. No, „zvrhlé umění" se už dávno vrátilo slavně do galerií a muzeí a dávno už vstupuje i do této. Hitler by vzteky žral koberec (jak to prý při záchvatech dělal), kdyby na nějakou výstavu do „svého" domu umění teď přišel. Aspoň v něčem se dějiny projevily spravedlivě.

Pinakothek der Moderne

Mnichov je samozřejmě město úžasných muzeí se sbírkami srovnatelnými s Paříží, Madridem, Londýnem. Jak známo, pinakothéky čili obrazárny jsou tu tři, Stará, Nová, Moderní - a dilema, pro kterou se rozhodnout, když času bylo tak málo, naprosto srdcervoucí. Já bych začal starou, moderní dcera moderní. Na tři papírky jsem napsal A (Alte), N (Neue), M (Moderne), dal do kapsy, dcera do ní sáhla, já vzdychnul... šli jsme do Pinakothek der Moderne. Ale pak... Skutečně fantastické! Jednak úžasný průřez klasickou modernou: Matisse, Braque, Robert Delaunay, René Magritte, krásný de Chirico a i ten Dalí... několik nádherných obrazů Maxe Ernsta z jeho „pralesního" období. A pak ti skvělí němečtí expresionisti z Die Brücke a abstrakcionisti z Modrého jezdce, který je v Mnichově doma: Schmidt-Rottluff, Ernst Ludwig Kirchner, Emil Nolde, Franz Marc (čistokrevný Mnichovan, zabitý v roce 1916 u Verdunu), a pak samozřejmě ti dva Rusové, kteří jsou s tímhle městem spojeni a kde vlastně jejich cesta začala: Alexej von Jawlensky a Wassily Kandinsky, ten nás však ještě čekal. A pak tu je celý sál Picassa v nejrůznějších proměnách a pak ten jak býk mohutný Max Beckmann. A potom poválečné západoněmecké umění, které je možná v Evropě nejsilnější, protože nejtvrdší, nejmužnější a nejtraumatičtější: vstupuje se tam Warholovým portrétem Josepha Beuyse a jeho bizarní laboratoří a s obrovskou deformovanou černou vanou, pak malíři Georg Baselitz, Markus Lipertz (ten se narodil za války v Liberci, vedle Porscheho a Šaldy nejslavnější rodák) nebo Anselm Kiefer... Samé úžasně zvrhlé umění, skoro jsem byl hlučný a chytal se za srdce, jak to se mnou mlátilo. Moje dcera, o které nesmím psát, říkala, že se neumím chovat. (Vpravo dole.)

Kandinsky: Absolut. Abstrakt

A pak ještě jedna dávka, večerní setkaní s Vasilijem Vasiljevičem Kandinským čili Wassily Kandinsky: Absolut. Abstrakt v Galerii Lenbachghaus a v Kunstbau. V sobotu a v neděli mají inteligentní Němci otevřeno do desíti hodin večer! Na lístky mírná fronta - prodlužovalo se do 8. března a blížil se poslední den výstavy, takže pardon. Kandinsky (1866-1941) je v jistém smysl také Mnichovan: jako syn z bohaté moskevské rodiny sem přišel v roce 1896 studovat, zapadl zde do uměleckých a bohémských kruhů v čtvrti Schwabing (když to jen mírně přeženu, zdejší Montparnasse), našel si tu dlouholetou družku, také malířku Gabriele Münterovou, která, i když ji pak opustil, mu věrně sloužila i po jeho smrti. Zde také jako správný Rus, ovšem na Západě, hloubal o duchovních věcech, tónech a barvách, jež rozechvívají duši, o tom, co s ní udělá červená skvrna nebo fialová linie a co teprve žlutý kruh - a hle, zrodila se abstrakce! Na výstavě bylo možné detektivně sledovat, jak se ten bod obratu v západním umění, který bývá datován do roku 1911, připravoval, jak se vyvíjel, jak se barvy odpoutávaly od formy, jak silueta koně či temný hřbet kopce pomalu opouští předmětnost a přechází do souzvuku barev. Kandinsky opustil Mnichov a Bavorsko (žil také v Murnau) během první světové války, kdy odešel do Švýcarska, pak to na chvíli neúspěšně zkusil v Leninově Rusku (podobně jako Chagall), vrátil se do Německa, byl hvězdou avantgardní školy Bauhaus v Desavě a v Berlíně. Prohlášen za „zvrhlého umělce" odešel v roce 1937 do Paříže, kde v prosinci 1944 skonal. To už jeho obrazy tvořily základ Guggenheimovy kolekce v New Yorku.

Suvenýr

Toto je můj suvenýr, který jsem si po příjezdu improvizovaně pověsil doma. Jest to reprodukce Kandinského obrazu Improvizace 12 z roku 1910. Pouhý (k)rok a stále ještě trochu patrné kontury věcí se zcela rozplynou v hudbě barev. (Kompozice fotografie je náhodná. Jde o tzv. home brutal-art.)

Autor: Jiří Peňás