Fotoblog: Exploze! Amadeus na Smíchově. Young heroes

14.04. 11:55 | Autor: Jiří Peňás

Jaro letos explodovalo jako semtex naložený do pupenců zelenými teroristy. Nepamatuju na tak rychlý obrat vegetace ze strnulosti a klidu do té pučivosti a bujivosti.

Z ulice Nad Santoškou

Jaká mohutná síla je to v těch žlázách a šťávách přírodních!

Jaro je tady!

Jaro se projevilo i na Smíchově. Za rozbřesku řvou ptáci s dvojnásobným elánem, veverka za oknem se honí se svým druhem, tchoř, který bydlí v popelnicích u parku Skalka, má nový parfém a narkomané a vágusové na Andělu vystavují slunci svá po zimě zkřehlá těla.

Cestou za Mozartem

Já jsem se naladil s prvními slunečními dny také lyricky a řekl jsem si, že budu ve své čtvrti hledat jen pěkné věci. A jaké místo je na Smíchově nejkrásnější? Jak se to vezme a jak kdy. Mám několik svých osobních tipů, ale jaksi „oficiálně" bude nejkrásnějším místem Bertramka, jednak sama o sobě a za druhé díky doteku Mozartova génia, že ano. A představte si ale, že jsem tam za celé tři roky, co bydlím na Smíchově, nebyl, respektive chodil jen kolem a chystal se na to, jen jsem tam přes zeď nahlížel a odkládal to, stejně jako spousta Pražanů nebyla v Židovském muzeu, protože mají bůhví proč pocit, že to není vlastně pro ně, že je to odtažité, turistické a kdesi cosi. Já to přitom mám pár kroků, od Santošky tam lze jíti seshora přes kopeček k Černému vrchu (tak se jmenuje ten hrbol nad ní, ovšem to ví málokdo), což je mnohem lepší cesta než spodem od Anděla k strašlivému hotelu Mövenpick, který vypadá jak obří kus růžového ementálu, vedle nějž ční gigantická nora pro obřího jezevce, tunel Mrázovka. Tato cesta je odpuzující a ostudná, slabší povahy na ní kolabují, Japonci, kteří přijeli za Mozartem, se chvějí strachy, auta se řítí, na semaforech nikdy nenaskakuje zelená, smog se tu válí, ctitele Amadea vítají zaprášené a asi k demolici připravené baráky v Duškově ulici, jedné z nejtemnějších na Smíchově.

Hoch z terakoty

No, ale pak vystoupáte Mozartovou ulicí k barokní brance a jste tam a jakoby v jiném světě; uvítá vás tam tento hošík z terakoty a nápěv, který se lehce dotkl čela, a ta, jíž patřil, z rozpaků okno otevřela a v dálce Praha zrůžověla, což ale není ze mne, nýbrž ze Seifertovy básně Mozart v Praze, jak aspoň Jaromír Slomek jistě poznal.

Na Bertramce

Bertramka měla mezi mnoha smíchovskými usedlostmi to štěstí, že jí osud přidělil manžele Duškovy a Mozarta, díky čemuž se zachovala i s krásnou zahradou. Jméno má po jistém Františkovi z Bertramu a jeho ženě Bertramové, kteří ji vlastnili v polovině 17. století. Duškovi ji koupili v roce 1784, respektive koupila ji Josefina, která byla bohatá, její papá byl známý staroměstský lékárník Hambacher a z matčiny strany měla bohaté příbuzné v Salcburku, takže nebylo možné se minout s rodinou Mozartovou, i když by se možná setkali tak jako tak, neboť ona byla výborná zpěvačka a její manžel, František Xaver Dušek, vynikající hudebník. Já tu nebudu šířit různé ty drby, že byla poněkud volných mravů, každopádně byla o dvacet let mladší než manžel, který byl ještě chudák hrbatý a kulhal, ale fakt je, že Mozart jí věnoval árii Bella mia fiamma, addio! čili Sbohem, můj krásný plameni! a jak to měl s ženami Mozart, který byl o dva roky mladší než Josefina, to se ví nejen díky tomu filmu, který viděl každý, ale někdo třeba četl i jeho korespondenci s milovanou sestřičkou Nannerl, což je mimořádně pikantní literatura.

Mozart byl v Praze pětkrát, což je víckrát než v jakémkoli jiném větším městě mimo Solnohrad a Vídeň. A velkou zásluhu na tom určitě mají právě Duškovi, takže když jsem v muzeu viděl čestný diplom, který těmto dvě stě let mrtvým lidem (oba leží kousek od Bertramky, na Malostranském hřbitově) udělil za „kulturní přínos Smíchovu" starosta Jančík, musel jsem se sice smát takovým okultním praktikám, ale do určité míry mu i dát za pravdu.

Zde prý sedával

S Bertramkou je nejtěsněji spojena Mozartova návštěva druhá, na podzim roku 1787, kdy zde dokončoval operu oper Don Giovanni, údajně sedával a komponoval u tohohle kamenného stolu na vrcholu zahrady. No, kdo chce tomu věřit, nechť věří. Musel mít ale nějakou podložku. A vysokou židli. A přece jenom v říjnu už byla zima: Předehru, jak známo z legendy, dopisoval na poslední chvíli zamčený v jednom pokoji na Bertramce...

Mimochodem, chtěl jsem si v „museum shopu" koupit nějakou mozartovskou knihu, nejlépe právě pražskou, neměli však česky nic. Tak já jim dám tip: Eduard Mörike - Mozartova cesta do Prahy, sto padesát let stará romantická novela, považovaná za nejkrásnější mozartovskou miniaturu ve světové literatuře. Kdysi jsem ji četl, a kdybych ji teď neměl kdesi zašantročenou, hned bych si ji přečetl znovu.

Kam zmizel Jan

V minulém fotoblogu jsem psal o šťastném shledání s Platzerovou barokní sochou ležící Flory v parku Santoška. (Socha na rok zmizela, zůstal po ní jen sokl, ale už je tam její kopie.) Doufám, že dobře to dopadne i se sochou sv. Jana Nepomuckého, jehož místo je na kamenné zídce. Teď tam půl roku není. Barokní nebo raně klasicistní dům stojí v Bieblově ulici (budu muset zjistit proč, když básník žil v ulici Na Výtoni, kde má pamětní desku), která padá od Santošky skoro strmě dolů k Radlické - a potřebovala by uklidit... Dům se pravděpodobně opravuje, což bude zřejmě souviset se zmizením sochy. Když jsem se ptal lidí, kteří vypadali, že by mohli o tom něco vědět, podívali se na mě překvapeně a jeden řekl, že to ale nebyl originál. Nechápal jsem zprvu, jak to myslí. No originál je na Karlově mostě, ne? Chvíli jsem přemýšlel, jestli jim mám začít vysvětlovat, že s barokními sochami je to ve věci originálů trochu jinak a že ani ten Brokoff na Karlově mostě není de facto originál, ale jen jsem pokýval hlavou. No, snad se vrátí.

Romantika na Skalce

Ten dům patřil k usedlosti rodiny Doubkovy (mají pěknou, i když zarostlou a trochu poničenou hrobku v Líteni u Berouna), z nichž rytíř Eduard se zasloužil o blízký park Skalka, který mu navrhl začátkem 90. let 19. století známý zahradní architekt František Thomayer (mj. Karlovo náměstí) a pojal to romaneskně a pitoreskně, takže tam je skutečně skalka, která se vypíná nad jezerem stinným, kde na ostrov ptactvo usedá a kam snivý pohled z altánu míří. No, současnost je truchlivá, než jezírko raději vypustili, plavalo v něm kde co, avšak lekníny to nebyly, skalka byla obležena odpadky a jevila se příhodnou ke konání potřeby. Z parku je oblíbené místo fetu propadlé mládeže, jejich bledé tváře a neduživá těla se plahočí, posedávají či polehávají po lavičkách, pod nimiž je vždy stříkaček jak naseto. Do toho divoké matky s kočárky, sem tam nějaký penzista, postarší alkoholik s krabicovým vínem. Idyla smíchovská. Ale Zbyněk Petráček mi poslal link se zprávou, že snad se bude park rekonstruovat a revitalizovat. Uvidíme.

Mladým bojovníkům

Na začátku toho feťáckého parku stojí socha tohoto mladíka. Pod ním je nápis Mladým bojovníkům za svobodu. Není to narkoman, který má za sebou detox, ale souvisí nějak s okupací, avšak já si to vždy spojoval s mladými hochy z undergroundu, kteří se hojně vyskytovali právě v těchto smíchovských a košířských končinách, vždyť ne tak daleko se nachází legendární hospoda Klamovka a bydleli, a někteří stále bydlí, zde hoši, kteří v 80. letech vydávali samizdatovou Revolver Revue, Viktor Karlík, Marek Hlupý-Kappler, Michal Singer, v těch Košířích bydlel Jáchym Topol a Zbyněk Petráček, na Žvahově Martin Weiss, jezdil sem Ivan Lamper, prostě mladí bojovníci za svobodu. Je to tedy jejich socha, tak ostatně v těch letech vypadali, sígři z androše.

Já se modlím

Minule jsem psal o té secesní extravaganci v ulici Na Václavce a tvrdil jsem tam, že anděl, krásně vymalovaný na boční fasádě směrem k malvazinskému hřbitovu, se „něžně drží za bradičku". Jenže když jsem šel kolem, najednou cítím jakési vanutí, to se mírně hnula křídla, a pak i jeho, jenž andělským jazykem dí: čoveče, co to plácáš, za jakou bradu se to držím? Kdes na to přišel? Seš slepej? Já spínám ruce k modlitbě, jestli ti to něco říká, jak to mám v popisu práce od Jahveho. Tak buď tak laskav a naprav to!

Tak jsem ho vyfotil ještě jednou. A omlouvám se mu.

A mimochodem, snažil jsem se nalézt nějakou zmínku o tom staviteli Aloisovi Kordovi, ale marně. V klasické knize Petra Wittlicha Česká secese ani zmínka, v knize podobně významné, Praha 1900 Tomáše Vlčka, je pouze fotografie vily a jméno stavitele. Docela by mě zajímalo, jestli někdo ví víc.

Na Václavce

Naproti je taky pěkná vila, čerstvě opravená, ale já chodím kolem ní a trpím.

Místo úst morda.

Všimli jste si kolik docela hezkých domů má v Čechách zcela hnusné dveře? Je to jako by jim vyrvali jejich zdravé zuby a nasadili jim do dásní plechové kolíky: z úst se stane morda. Já vím, že většinou je pozůstatek socialismu, kdy se prostě skoro nic nedělalo pořádně, nic nebylo, a když bylo, tak to bylo ošklivé. Ale už je to dvacet let. A když investovali do fasády, tak snad by na slušné dveře taky něco zbylo. No, já vím, že mi do toho nic není, ale tomu domu by být mělo.

Jáchym Topol čte Topola.

A nakonec něco ze společenského a literárního života. Na Zelený čtvrtek vyšla spisovateli Jáchymovi Topolovi nová próza, Chladnou zemí. Jáchymův nakladatel Viktor Stoilov uspořádal, jak má ve zvyku, malou vernisáž ve svém knihkupectví v Ostrovní ulici. Pan spisovatel přečetl jednu kapitolu, já jsem tam měl předtím takovou malou uvítací řeč. Snad nebude vadit, když si ji tady „pověsím":

Vážení příchozí, milovníci umělecké literatury, předpokládám určitě správně, že většině z vás není nutné našeho autora představovat.

Jedná se sice stále ještě o mladého, dalo by se říci začínajícího umělce, ale většinou jsme se s ním už během našich životů někde setkali a prožili s ním pěkné věci, jako čtenáři, ba i osobně, i když v posledním roce jen zřídka, neboť byl na studijním pobytu v NDR, kam se někteří z nás za ním rádi jeli podívat. Jáchym je mimo jiné pohostinný člověk a ruský obchod s lihovinami nedaleko jeho útulku v čtvrti Charlottenburg otevřený po celou noc.

Během jeho nepřítomnosti jsme se často obraceli v myšlenkách směrem k Berlínu, kde dlel, a říkali si, co tam asi Jáchym dělá a jak se má. Někteří z nás mu i trochu záviděli, protože jsme se doslechli, že tam nemusí dělat vůbec nic. Němci z jakýchsi, pravděpodobně historických příčin již dávno nevozí naši mládež na nucené práce, nýbrž některé z nich jen tak nechají u sebe bydlet a ještě jim platí otop. Jáchym tedy mohl spánembohem chodit po ulicích a vysedávat po kavárnách, joggovat po Tiergarten, nasávat atmosféru velkoměsta a věnovat se tomu, co máme my nejraději. Mohl ovšem také propadnout naprosté zahálce, ba popustit uzdu životu neřestného budižkničemy.

Ale to by nebyl Jáchym, to by nebyl náš kreativní kamarád, pro nějž odloučení a samota od rodiny a přátel je v prvé řadě výzva k práci. Klid, který mu byl poskytnut německými mecenáši, byl na druhé straně impulzem ke zrodu neklidu, jenž se rodí v jeho lebce a jenž je předpokladem a zároveň palivem k jeho tvořivému úsilí. Jak to napsal v knize, kterou tu vítáme: opět se „rozžhavil hák jeho představivosti a vrazil se do temného mraku, který mu zastínil mozek". Ze syčení a výparů, které takový hák vražený do mozku způsobí, se zrodila novela Chladnou zemí, který si můžete zakoupit. Má rysy nám tak dobře známého topolovského delirantního vidění a přitom je relativně sevřená, disciplinovaná - a krátká. Jsou koncentrovány topolovské obsese umělce, který to myslí smrtelně vážně a přitom se tomu nedokáže nesmát. Je to střízlivá fantasmagorie a vizionářská reportáž o tom, jak se realita středně východní Evropy proměňuje v rozpáleném vědomí umělce ve vražednou frašku, ve které se sice na nějakou historickou přesnost moc nehraje, ale to neznamená, že není skutečná a netepe v ní temné srdce životní a dějinné pravdy.

Mám představu, že po ty měsíce, kdy Jáchym seděl ve svém charlottenburském útulku a psal, se z jeho oken kouřilo a zpoza dveří vycházely zvuky, jako když rozžhavený hák ponoříte do ledové vody. Nájemníci domu museli chladit stěny.

Norma Na Knížecí