Fotoblog: Durynský buřt. Goethe a jabka. Bauhaus

21.04. 11:30 | Autor: Jiří Peňás

Představte si, toto není jen tak obyčejná stolní lampa, to jest lampa ikonická, paradigmatická a archetypální; dalo by se říct, že je to součást oltáře moderního designu, jeho sakrální lampa osvětlující nejposvátnější presbytář čili kněžiště.

Posvátná lampa.

Stojí na stole ředitelské kanceláře umělecké školy Bauhaus ve Výmaru, což je místo nanejvýš kultovní, neboť v místnosti trůnil sám její zakladatel, Walter Gropius. Ovšem není to úplně autentická kancelář, jak si ji ta velká persóna moderní architektury zařídila v roce 1924, nýbrž je to celé, včetně nábytku, koberců, tapisérií, psacího stolu, stropních svítidel, klik, vymalování etc. její přesná replika z roku 1999, neboť pochopitelně dějiny šly svým ničivým pochodem i přes tento pokoj. Když jsem v té dokonalé kostce minulý týden stál, nepadl jsem do kolen, spíš myslel na to, abych do něčeho nepraštil a něco neshodil, i když je to tam takové spartánské, ovšem luxusně. Vůbec ten Gropius musel být štramák a dandy, jednak na fotografiích vypadá skvěle, a ty jeho obleky!, však také po něm vyjela Alma Mahlerová, která na génie měla, jak známo, spadeno.

Ale ještě k té lampě: jde o nejklasičtější variantu (MT 8) návrhu designéra a šperkaře Wilhelma Wagenfelda (1900 - 1990), který ji navrhnul jako svou mistrovskou práci při přijímání do dílen Bauhausu. Vyřešil prostě a přitom elegantně spojení tvaru a funkce, tedy účelu a estetiky, což byla podmínka bauhausovská. Svítilna je z mléčného skla, korpus kovový, jím je provlečena šňůra, jež ústí z podstavce do zdi. Na stole se krásně vyjímá. Její varianty prodávají v příslušných muzeálních šopech a buticích, stojí, jak jsem vyzkoumal, kolem tří set padesáti eur.

Géte a Šile.

O Bauhausu ale budu psát do tištěného Týdne, tady se od něj odkloním jiným směrem, protože, když už člověk je ve Výmaru, nemůže jej ignorovat. Tito dva jsou jeho nejslavnějšími věčnými obyvateli čili nebešťany, kterými se to ovšem v tomto relativně malém (60 tisíc obyvatel) durynském městě jen hemžilo: co jsem se procházel po jeho středu, míjel jsem jednu ceduli za druhou, kdo všechno tam bydlel: tak třeba devět let Johann Sebastian Bach nebo Lucas Cranach starší, který tam v takovém pomalovaném domě umřel, a Ferenc (Němci píšou Franz) Liszt tam bydlel a Wagner sem samozřejmě jezdil a dávno před ním Martin Luther a taky Johann Gottfried Herder, takový duchovní otec a našeptávač našeho ranného obrození, a taky jistý Christoph Martin Wieland, což je také klasik a kolem jehož sochy jsem šel několikrát, když jsem si večer musel z toho všeho dát nějaký šnaps. A pak hlavně tihle dva, Géte a Šile, přičemž to koncové „e" se moc nevyslovuje. Stojí si takhle už sto padesát let (odhalení bylo 1857) před výmarským divadlem, zdálo se mi, že jsou čerstvě vyleštění a napomádovaní, oba v pozicích poněkud exaltovaných, což platí zvláště pro mladšího Schillera, jenž poněkud indiánským profilem rozráží vzduch.

Goethe přišel do Výmaru na pozvání osmnáctiletého vévody Karla Augusta (Sasko-Výmarsko-Eisenašského) roku 1775, to mu bylo pětadvacet a zdržel se tu do konce života (1832), byť s dlouhými přestávkami, vyplněnými cestami, třeba do Itálie nebo do českých lázní, kde byl asi osmnáctkrát, zajímavé je, že se mu nechtělo do Prahy, kde nebyl nikdy. O deset let mladší Schiller tu pobyl kratší dobu, přišel sem roku 1787, umřel sotva šestačtyřicetiletý v listopadu 1805. Těch ani ne dvacet let, co byli sousedé (Výmar měl tehdy šest tisíc obyvatel), to je velká doba „výmarského klasicismu", zářící dějinná epocha, mýtus a pravda, literárně-historický fakt i různě zneužívaný a využívaný a turistickými předměty zbanalizovaný kýč. Skutečností je, že byli oba ve své době už slavní, uznávaní a ctění, super-star své doby - a oba byli k tomu ještě geniální sami o sobě. Každý ovšem jinak, Goethe skutečný velekněz, nadpozemský zjev, Olympan, pyšný, i když na oko vlídný bůh, jenž trousil kolem sebe ušlechtilost, vyzařoval klid a jas. Ten druhý spíše nervní, rozdíraný, nespokojený se sebou, umělec tvořící těžce a přerývaně, přesto s velkou energií - tak vztah těch dvou krásně popsal Thomas Mann v povídce, na jejíž název si teď, v pondělí 20. dubna, nemůžu vzpomenout a knihu nemám po ruce, až budu mít, napíšu to do „diskuse" a vy si povídku jistě přečtete.

Bobkový list.

Ale všimněte si toho bobkového listu čili vavřínového věnce. Drží jej Goethe, zatímco Schiller se ho spíš jen tak dotýká. Ale Óda na radost je od koho, he? Ostatně, znáte tu historku, jak Goethe přišel jednou za Schillerem, ale ten nebyl doma, tak se posadil k jeho stolu, že tam na něj počká, jenže jak tak seděl, najednou cítil, že se mu dělá špatně, ba konce skoro omdlel a těsně před tím zjistil, že je to kvůli zápachu, který vychází ze šuplíku psacího stolu, tak ho z posledních sil otevřel - a on byl plný shnilých jablek. Goethe se divil, ale paní Schillerová mu vysvětlila, že Friedricha jejich zápach naopak uklidňuje a dělá mu dobře. Goethe jen pravil: Ach so... Takoví to byli klasikové!

Proustovský párek.

Nejen klasiky je člověk živ a když je člověk ve Výmaru, měl by si dát durynskou klobásu čili Thüringer Wurst, což je takový mírně kořeněný světlý buřt s houskou. A jak jsem se do něj zakousl, okamžitě mě ovládly proustovské vidiny, takzvané madlénky, což je to pečivo, které si dal Swann na začátku románu o hledání ztraceného času a vydrželo mu to dalších tisíc stránek. A tak ta klobása ve výmarském altstadtu ve mně vyvolala vzpomínku na dávný čas, kdy jsem tu byl poprvé, bylo mi snad osm nebo devět a byl to jakýsi podnikový zájezd do NDR, jeli jsme s mámou a s ostatními pracujícími, převládaly ženy, přespalo se v Jeně, nebo v Geře?, a pak na skok do Výmaru, ale hlavní cíl byl Buchenwald, který je nedaleko. Tím ten zájezd dostal správný ideový obsah, byť hlavním cílem bylo asi nakoupit nějaké v Čechách nedostatkové zboží, mandle, mák, záclony a já už nevím, pro co všechno se do DDR jezdilo, já jsem chtěl gumové indiány a vojáky Volksarmee, jejichž pryž byla zvláštně nahořkle cítit, jako ostatně celá NDR, což bylo snad nějakou chemickou látkou, nějakým linoleem nebo čím. A já jsem tedy na tom zájezdu poprvé viděl stínítka z lidské kůže a knihy vázané v lidské kůži a mýdlo z lidí a hromady vlasů a brýlí a bot a protéz a slyšel slova jako apelplac, pochody smrti a plynová komora (i když ty v Buchenwaldu nebyly) a viděl fotografie s lidskými trupy, jak je převaluje radlo bagru. Tak na tohle jsem teď ve Výmaru taky myslel a že to bylo pro mě důležité a zůstalo to zcela určitě ve mně. A pak jsem tady byl v roce 2002, ale to jen na pár hodin, bylo strašné vedro a já měl své starosti, ale chtěl jsem se sem podívat, zda mi něco z toho města v mlze paměti vytane.

Zámek ve Výmaru.

A vytanula mi tahle gotická černá věž s barokní přístavbou z poloviny 18. století, ale nemůžu říct, že jsem si vzpomínal na ten pěkný hrádek, který tam stál už od desátého století a pak až do renesance různě přestavován, až bylo koncem 18. století rozhodnuto o stavbě rezidenčního klasicistního zámku, na čemž se podílel svými návrhy i tajný dvorský rada Goethe. Výmar(sko) totiž bylo jedním z těch stovek políček, které dohromady dávaly puzzle „německé feudální rozdrobenosti", ve které aby se Faust vyznal. Každopádně se Výmar od dob Wettinů, což byl saský rod, který dodal panovníky do půlky západní Evropy, těšil jisté samostatnosti a nezměnil to ani Bismarck, a když se musel poslední velkovévoda Wilhelm Ernst, který vůbec nebyl hlupák, vždyť on založil předchůdce Bauhausu, v listopadu 1918 právě tady na zámku poděkovat, sešlo se právě ve Výmaru v lednu 1919 první Národní shromáždění, které vyhlásilo Německo republikou a dodalo mu ústavu, která, jak napsal vynikající historik Golo Mann, nebyla vůbec špatná, ale její slabina byla, že lid, kterému tak důvěřovala, si ji právě nezasloužil, jak už to někdy bývá, ale v případě tehdejšího Německa se to projevilo zatraceně silně.

Goethe by se divil.

A pak jsem měl ještě pocit, že jsem si pamatoval tohle nástupiště, což je Guaforum čili župní shromaždiště, kam se vešlo až dvacet tisíc soukmenovců. Nacisti milovali tahle prostranství, kde se úzké lebky s pěkně střiženou patkou a vyholeným zátylkem blyštěly v chladném slunci spořádaného germánského barbarství. Tohle navrhoval (ale co navrhovat, když tam nic není a kolem nudné baráky jak kantýny?) oblíbený Hitlerův architekt Geisler. Za NDR tam bylo pořád ještě nástupiště, teď to vypadá docela dobře, trávou se nikdy nic nezkazí. Ostatně, kousek odsud je Buchenwaldské náměstí s patetickou sochou Ernsta Thälmana, stalinisty a vůdce německých komunistů. Hitler ho nechal zastřelit v Buchenwaldu v srpnu 1944. Vždycky si říkám, jestli by tihle, kteří nepřežili, byli lepší než ti, co to pak v dalších letech dělali v něčem podobně jako ti jejich vrazi. Samozřejmě, že jenom v něčem.

Zahrádka paní Goethové.

Ráno jsem se šel do parku, který se rozprostírá v údolí kolem řeky, spíše říčky Ilm. Zdálky je vidět tento zahradní domek, povinné místo poutí za Goethem, který sice obýval velký dům am Frauenplan na Starém městě, kde je dnes hlavní muzeum, ale tady měl zahrádku a zvláště jeho žena, Kristina Vulpiusová, která je v Mannově románu Lotta ve Výmaru prostě jmenovánu Vulpiuska, to tu měla ráda a snad - představuju si - tu okopávala křen, rebarboru a chřest, základní kořeny německého kulinární nebe. Zrovna jedna čtenářka tu taky byla v plné práci.

Výmarská okna.

Tak, to by snad z Výmaru stačilo, ovšem je tam toho ještě plno, až když jsem už byl pryč, jsem si uvědomil, že jsem zapomněl jít k jejich hrobům, což jinak dělám, neb mám tyto sklony. Asi začínám být buď sklerózní, nebo mě opouští nekrofilně melancholické puzení. Jeden z příští fotoblogů udělám tedy ze hřbitova na Malvazinkách. Tak ten poslední výjev jen takový dekorativní, jsou to pěkná renesanční okna z onoho hrádku u černé věže. Bůhví, jestli se jejich ladnou barevností neinspiroval Bauhaus.

Bauhaus v Desavě.

Protože jsme zase u něj, ale jinde. V roce 1925 se škola přestěhovala do Desavy čili Dessau, zhruba na půli cesty do Berlína, kam nakonec ještě dorazila, až ji nacisté zrušili. A protože já tady nepíšu o Bauhausu, tak ani není moc vidět ta stavba, pouze její vchod, vždyť je také v každé učebnici architektury, neb jest to bauhaus nejbauhausovatější, klasika moderny, asi nejčistší Gropiusovo dílo, jehož krabicovité nápodoby jsou rozesety po světě v tisících kopiích a nápodobách, ale tohle je velemustr a bod alfa. Leží poněkud stranou města, což budovu zřejmě zachránilo před vybombardováním, které postihlo skoro celou Desavu (aby ne, když se tam byla obří fabrika na slavná letadla Junkers), takže originálních památek je v ní jen poskrovnu, převažují domy panelákového typu, ty starší s jakousi infantilní socrealistickou výzdobou, ty mladší jen tak na tvrdo, prostě panelák.

Ale za tímhle domem v Gropiusově ulici jezdí znalci a voayéři z celého světa. (Za městem se rozkládá klasicistní přírodní park, „Královská zahrada" - Gartenreich, kde se jezdí na gondolách, ale tuto radost jsem si musel nechat odpustit.)

Zápaďák na Východě.

Tohle je taky klasik. Jeho hlava je jako nějaký totem rozmístěná po celé bývalé NDR, i když on byl typický Zápaďák, narodil se dokonce v nejzápadnějším městě Německa, Trieru čili Trevíru, kde mají zachovaný římský oblouk a mentalita je úplně jiná než tady ta pruská. Teď mě napadá, byly u nás vůbec nějaké Marxovy pomníky? U nás se rovnou všude strkal Lenin (a Gottwald, když tak, tedy lidé nepochybně s krví na rukách), Marx se myslím u nás moc nezabydlel, působil by trochu exoticky, už tím, jak byl divousky zarostlý. Pamatuju si vlastně jen na Engelsovo nábřeží, kde bydlel Václav Havel a taky si ho nechal hned na jaře 1990 přejmenovat na Rašínovo. Tehdy se poněkud ukec, když Engelse označil jako „nevýznamného německého filosofa". To o Marxovi by si říct netroufnul. Já tedy taky ne.

Tak tahle hlava je v Desavě. Největší je myslím v Saské Kamenici čili Chemnitz, jež se za NDR jmenovala Karl-Marx-Stadt, tak tam museli mít hlavu přes půl náměstí. Jméno zmizelo, Marx zůstal.

Starý desavan před starou novostavbou.

Zato tohle je pravý Desavan, dokonce tak pravý, že se mu už za jeho života říkalo láskyplně a s respektem Der Alte Dessauer, tedy Starý Desavan a je po něm pojmenovaná snad každá pátá hospoda v Anhaltsku (Desava leží v Anhaltsku), ba i Braniborách. Láska k Leopoldovi, což byl kníže anhaltsko-desavský (1676 - 1747), pocházela z toho, že je naučil pochodovat na bojišti stejným krokem a přitom ještě ládovat do muškety náboje a zatímco kolem lítají kule, které kosí nejlepší kamarády, tak si k tomu prozpěvovat a z hořícího doutnáku si ještě zapálit fajku. Drilem, zvaným pruský, vycepoval plemeno severoněmeckých sedláků do nejlepší armády v Evropě. Já to zde nebudu komentovat, mně se to hnusí, ale na druhé straně, tihle pomazaní magoři to aspoň dělali z jakýchsi neodbytných pohnutek, prostě se do toho narodili a válka byla pokračováním jejich urozeného porodu jinými prostředky. Leopold byl pravá ruka „vojenského krále" Fridricha Viléma I. a stihnul ještě jeho synovi Bedřichovi II. vyšavlovat půlku Slezska, kam by se Prušáci vrhli tak či onak.

Socha stojí před pozdně gotickým chrámem St. Marie, který je však téměř kompletně nově postavený, neboť z něj po válce zbyly jen obvodové zdi. Tak jsem toho chlapa vyfotografoval zboku před jakousi zchátralou enderáckou krabicí, jejíž dny jsou zřejmě sečteny. Vůbec je v té zemi zřejmá pomalá, ale důsledná snaha ty nejhorší paneláky sprovodit ze světa. Otázka je, jestli se tam postaví něco lepšího.

Altánek

V NDR byl zcela určitě též v platnosti zákon, že se ke každé novostavbě musí přilípnout nějaké „umění". Tak je tam na každém kroku nějaký takovýhle novotvar, nejčastěji z betonu. Podobně jako u nás, jsou i zde tato místa vyhledávána alkoholiky, které najdeme i ve spořádaném Prusku, jak by ne.

Pruské metení.

A tohle jsem si nemohl odpustit, dejme tomu, že se tu projevuje i mé skryté, avšak stále více se na povrch deroucí prušáctví. Nemohu si pomoci, ale v Německu vždy hledím na to, jak se tu mete. Tady se totiž skutečně mete, ne jako u nás, kde se to předstírá. Metař, ale i obyčejný občan, má skutečný nástroj k metení, tedy solidní smeták s pevným vlasem, díky němuž může skutečně nahrnout smetí a úspěšně ho vymést. Nedělá tedy to, co dělá metař náš, který jen tak vypelichaným koštětem před sebou postrkuje několik vajglů či snad kelímek od jogurtu, přičemž to je považováno za metení. Tady prostě příslušný zaměstnanec či brigádník soustavně a systematicky vymete z chodníku většinu nepořádku a chodník je, představte si, skutečně čistý. Já nechápu, proč se to nemůže u nás dělat také tak. Proč si toho ještě na magistrátu, na odboru metení a zametání, nikdo nevšimnul, jak se to dělá špatně?! Proč sem nepošlou nějaké metaře na stáž?! Proč si nepožádají o grant u EU?! Proč naši metaři nemají pořádná košťata a neví, že smyslem jejich práce není přežít kocovinu, ale uklidit ulice?! Protože jim to nikdo neřekne, každému to je jedno.

Tak tedy tohle jsem vyfotil ráno z okna hotelu, když jsem se probudil. Já vím, že to není moc vidět, co se tam děje, ale snad byl můj cholerický popis výstižný.

Weill a Brecht.

To by snad stačilo. Ale ještě tohle: v Desavě se v roce 1900 narodil Kurt Weill (zemřel v New Yorku roku 1950), asi největší divadelní skladatel minulého století, autor hitu Mackie Messer, jak jistě všichni vědí, a mnoha dalších písní, které rád zpíval třeba David Bowie, Tom Waits, Brian Ferry, nejlepší je ale od Ute Lemper(ové). Jeho otec byl kantorem zdejší židovské obce, vedl chór v synagoze, kterou nacisté zapálili za tzv. křišťálové noci. Teď je tam pamětní deska. A tady, kousek od centra, na Lidickém náměstí (Lidiceplatz) je docela hezké sousoší, v němž od sebe distancovaně daleko sedí Bertolt Brecht a jeho skladatel, bez kterého by byl poloviční a také, když se spolu kvůli politice a nemožnému Brechtovu charakteru rozešli, byl. Lidice jsou připomenuty fotografiemi, jež jsou přilepeny na sklech luceren, jež jsou díky tomu jako by temné.

Zase ta lampa.

A ještě jednou ta lampa. Tahle stojí na stole v tzv. mistrovském domě v Desavě, už nevím, jestli v tom, kde bydlel Klee s Kandinským, Feininger s Moholy-Nagym nebo Schlemmer s Muchem. Však je to jedno. Nejraději bych, kdyby stála na mém stole. Podívám se po nějaké.

Autor: Jiří Peňás