Bathory: Jakubisko vydal vše. Zradil ho scénář

06.07. 10:19 | Autor: Pavel Mandys | Aktualizováno: 06.07. 16:05

Jedním z deklarovaných úmyslů velkofilmu Bathory režiséra Juraje Jakubiska má být očištění jména Alžběty Báthoryové, známé jako Čachtická paní a podle legendy proslulé vraždami panen, v jejichž krvi se pak koupala.

Legendu zmiňuje i Guinessova kniha rekordů, která Báthoryovou uvádí jako největší masovou vražedkyni historie. Režisérovi to parně přišlo jako historická křivda a svůj film tedy pojal jako romantickou podívanou, v níž je titulní hrdinka tragickou, ale kladnou postavou.

FOTOGALERIE Z FESTIVALU ZDE.

Z historických pramenů není prokazatelné, zda vůbec a kolik dívek Báthoryová zavraždila. Naopak skutečnost, že okolní šlechta se proti ní spikla, aby po jejím obvinění získala rozsáhlý majetek, je historikům dobře známa. Okolo těchto dvou motivů Juraj Jakubisko vystavěl podívanou, která má být velkolepá, a to i na mezinárodní úrovni - však je film celý v angličtině a hlavní role obsadili zahraniční herci.

Velkolepost obstarávají opulentní výprava s mnoha komparzisty a několika bitevními scénkami, barvité kulisy, výstřední kostýmy a hojnost počítačových triků. Zamýšlený efekt ovšem sráží - u Jakubiska již poněkolikáté - zmateně rozkošatělý scénář, jemuž chybí jednotná linka a přebývá mnoho epizodních linek i postav.

Zprvu jednoduchý trojúhelník (statečný vojevůdce - jeho manželka - jeho jen zdánlivě věrný pobočník) začnou komplikovat nejprve příliš pohledný mladý malíř (Caravaggio!), později dobromyslná čarodějnice a léčitelka a nakonec ještě komická dvojice mnichů vynálezců (mezi jejich objevy patří kolečkové brusle, fotoaparát a padák).

Jujar Jakubsko dostal ve Varech cenu za přínos kinematografii. Film kmitá mezi žánry, chvíli se zdá, že jde o pohádku, pak o horor a občas to připomíná parodii. To zvláště ve chvílích, kdy autoři znenadání použijí prvky nejpokleslejší, jako například tajné dveře ve skále či prsten, v němž má zlotřilý hrabě náhle po ruce smrtelně nebezpečnou dávku jedu. K tomu zrádci, pomlouvající vesničané a fanatický kazatel (který, ač protestant, dle všeho káže v katolickém kostele), šermovačka, v níž slabá žena porazí hned několik ostřílených vojáků, několik znásilnění, vražd, poprav, krvavě se tvářící lázeň, z níž se vyklubou červené bylinky, a odvar z houbiček, kterého se občas hlavní hrdinka napije příliš, což pak filmařům skýtá vítané příležitosti ke snovým a halucinačním scénkám.

Nejpozději v polovině filmu zmatený divák přestává vnímat příběh, a vydrží-li v kině, pak jen proto, aby se kochal úchvatnými obrazy, které Jakubisko stále ještě umí, jen je z toho až příliš cítit ona snaha o uchvácení. Jakubiskovi je nicméně nutno přiznat, že ve svých sedmdesáti letech se ze sebe pokusil vydat všechno. Bohužel ta snaha přichází vniveč, a to vlastně hned od počátku: když se totiž autor pustil do natáčení podle neujasněného a ve výsledku slabého scénáře. U jiného, fantaskněji laděného snímku by to možná nevadilo, ale v případě historického velkofilmu je to selhání zásadní.

ČTĚTE TAKÉ: Jakubisko hledal herečky podle Caravaggia

Foto: Karel Šanda a archiv

Autor: Pavel Mandys