Vítězem soutěže Febiofestu je estonský snímek Magnus

04.04. 09:21 | Autor: Pavel Mandys | Aktualizováno: 04.04. 13:00

Poprvé ve své patnáctileté historii vyhlásil festival Febiofest soutěž o nejlepší film. Neobvykle z 33 diváků složená porota nakonec vybrala estonský snímek Magnus.

Podle statistiky zvítězil Magnus poměrně přesvědčivě, tisková zpráva uvádí, že odstup druhého v pořadí, německého dramatu Noc před očima o vojákovi, který se vrátil z Afghánistánu, byl 25 bodů.

Pro cenu a finanční prémii 5000 eur si do Prahy přijela autorka Magnuse, režisérka a scenáristka Kadri Kousaarová. Ta již od svých třinácti psala a kreslila komiksy a komiksové stripy a publikovala články o hudbě, filmu a literatuře, proslavily ji dva romány, které se v Estonsku velmi dobře prodávaly. Magnus je jejím prvním filmem a jeho kvalitu potvrdil i výběr do sekce Un Certain Regard na loňském festivalu v Cannes. Spolu se zmíněnou finanční prémií je ještě tatáž částka určena také na podporu distribuce filmu v ČR.

Pupkatý otec vyrábí pornografii, matka posílá dívky na Západ

Estonská režisérka Kadri Kousaarová. Přesto pro film patrně nebude jednoduché najít v českých kinech diváky: jde o komorní a spíše depresivní psychologické drama, kde se toho zdánlivě mnoho neděje. Vypráví o mírně výstřední rozdělené rodině: otec se živí výrobou pornografie, matka posílá estonské dívky na Západ, přičemž není jisté, zda jako modelky či jako prostitutky.

Obživě obou rodičů odpovídá jejich ordinární chování a vizáž: pupkatý otec v tílku a kraťasech, matka nevkusně výstředně načinčaná. Jejich syn Magnus, který nebyl zrovna plánovaný, trpí od dětství blíže nespecifikovanou smrtelnou chorobou. Nakonec se z ní zřejmě vylíže, ale rodinné prostředí i bezprostřední očekávání smrti z něj učiní depresemi stíhaného a k drogám náchylného samotáře. Ve filmu se k sobě pokoušejí najít cestu zmíněný poživačný otec (skvěle zahraný Martem Laiskem) s dospělým synem.

V tmavých barvách laděný příběh má sice několik humorných momentů, je to však spíše humor melancholický až morbidní ("Až se zabiješ, tak k nám přijď aspoň občas strašit."). Více než na ději nebo na dialozích staví na působivé kameře, která v dlouhých záběrech sleduje soumrak nad mořem či bažinatý les a často také diametrálně odlišné tváře obou mužů. Tempo filmu je snad až příliš pozvolné a některé jeho epizodní motivy nedotažené až zmatené, přesto silný závěr a epilog dotvářejí působivé dílo, zvláště při vědomí, že jde o debut.

Foto: Febiofest, Profimedia.cz

Autor: Pavel Mandys