Smetana: Měl jsem v životě štěstí, proto věřím pohádkám

Jeho ruka prý ztratila švih, humor ho však neopustil. Pokud si otec kresleného Rákosníčka, Křemílka, Vochomůrky či Malé čarodějnice Zdeněk Smetana někdy stýskal, tak z jediného důvodu - že neměl s kým jít na pivo. Řekl to v rozhovoru pro časopis TÝDEN v září 2014. Výtvarník, scenárista, režisér a ilustrátor knih pro děti zemřel po dlouhé nemoci ve věku devadesáti let.

Vidím ručník s Křemílkem, polštář s Rákosníčkem.

Dal mi je sem můj manažer, který se stará o obchod s těmito věcmi. Je to moje živnost.

A příjem nikoli zanedbatelný, ne?

Ne, to ne. Ale musím se tomu věnovat, všechno schvaluju, děti jsou přísné. Běda, když Rákosníček nemá přesně sedm chlupů na hlavě!

Je pravda, že se vám jednoho podzimního dne Křemílek a Vochomůrka zjevili v zahradě?

To jo, ale předtím jsem s nimi tři měsíce žil. Nakreslil jsem jich balík, ale pořád to nebylo ono. Neustále jsem na ně myslel, nosil je v hlavě, když se najednou objevili. Hotoví. Bylo to jako těhotenství a porod. Akorát mé těhotenství trvalo jen tři měsíce, kdy se všechno v hlavě chystalo a skládalo. A pak se vynořili v zahradě. Narodili se.

Překvapilo mě, že s autorem předloh k vašim nejslavnějším večerníčkům, s Václavem Čtvrtkem, jste nikdy osobně nespolupracovali. Jak je to možné?

Víte, já měl zásadu, že jsem se s žádným autorem nikdy nedružil. Zasahoval by mi do toho. Je něco jiného dílko číst a něco jiného text přeložit do obrazu a pohybu. Vtip, který v knize krásně vychází, je pro film nepoužitelný. Má úplně jinou strukturu gagů. Proto jsem se s autory nesetkával, se Čtvrtkem obzvlášť, protože on psal tak dobře, že bych se s ním těžko hádal.

A nemručel pak, když viděl výsledek?

Ne. Párkrát jsme se setkali, když jsme přebírali nějakou cenu, a já mu říkával: Vy to krásně píšete. A on: Vy to krásně kreslíte.

Vaše večerníčky se hrají po celém světě, viděl jste nějakou zahraniční verzi třeba Pohádek z mechu a kapradí?

Jen slovenskou a to mi stačilo. Namluvil ji sice jinak báječný pan Kroner, ale bylo to podle mě hrozný - šišlal, šlapal si schválně na jazyk, pitvořil se. Obávám se, že ve světě takových šišlavých verzí vzniklo více. Byl jsem vždycky proti tomu. I paní Bohdalová původně chtěla, aby jeden koktal a druhý si šlapal na jazyk, ale to jsem nechtěl. Na děti se nemá šišlat a má se s nimi jednat na rovinu, poctivě.

Celý život jste působil ve studiu Bratři v triku. Setkávali jste se s americkými animátorskými vlivy?

To víte, že ano. Americký animovaný film jsem si dokonce vlastnoručně ohmatal. V roce 1960 přišel do Bratří Gene Deitch, věhlasný americký animátor, aby u nás domluvil práci na slavném seriálu Tom a Jerry ... a oženil se s naší paní produkční a zůstal tu navždy. Dal nám pravou americkou školu. Do té doby jsem měl maximálně animační maturitu, Deitch pro mě byl vysokoškolský profesor. Přivezl americké filmy a takzvanou moviolu, kam se dal filmový pás a klikou se mohl zrychlovat, zpomalovat, prohlížet okýnko po okýnku. A on vykládal: Vidíš, co dělá, než se rozběhne? Ten zadní švunk? Ten záklon? To nakročení? Deitch nás učil detaily, na kterých stojí animovaný film, uměl to skvěle. Postavičky se nemohou jen tak rozběhnout, celé tělo musí hrát! Nebo jak nakreslit, že Libuše věští slávu Prahy? Stojí ženská a udělá táááákové gesto pravou rukou...  to nakreslí každej trouba, ale co dělá druhá ruka? Ha? Ta musí vyvažovat, jít do protisměru. Nohy, ruce, prsty, všechno se musí hlídat. Animace je analýza pohybu.

Musel jste si některé pohyby figurek zkoušet před zrcadlem?

Jistě. Ve studiu to někdy vypadalo jak u bláznů - každý dělal něco s obličejem, s rukama, nohama. Ale postupně jsem to dostal do hlavy a pak už jsem kreslil mechanicky, jako když dýchám.

Pozoroval jste gesta lidí na ulici?

Bez toho to nejde. Abych mohl udělat Křemílka, na to jsem potřeboval mít okoukaného dědka, který se trochu kolíbá s bříškem vyvaleným vpřed. Ne že bych Křemílka maloval podle konkrétního dědka, ale někde v mozku jsem ho měl uloženého. Každý z nás měl jiné zdroje. Kolega animátor Hekrdla z Moravy pocházel z vesničky, kde byl s místními úplně srostlý, ten uměl nejlepší zemité vesnické postavy, jako byl kočí, hajný...

Zatímco vy jste čerpal z rodného Žižkova?

Ano. Však se moji hrdinové umějí vzájemně nejen poškádlit, ale někdy i podrazit, podtrhnout, napálit. Nejsou to žádní dobromyslní neškodní skřítci. Teprve když jsou v maléru, drží spolu. To mám ze Žižkova.

Zmínil jste Toma a Jerryho, kteří se u nás natáčeli. Podílel jste se na nich i vy?

Samozřejmě. Nedělalo se tu všechno, ale pár filmů ano, pro Američany to bylo velmi výhodné. Animoval jsem třeba scénu, v níž Tom hraje na plechové barely, bubnuje, mlátí do nich rukama, nohama, hlavou. Naše práce na Tomovi a Jerrym patřila k vysoké škole animace, o které jsem mluvil. Je to blbina, ale tak dobře zahraná! Ten pohyb! Jak se rozbíhají, brzdí, jak se rozplácnou. A byl to také úplně jiný postup výroby, než na jaký jsme byli do té doby zvyklí.

V čem?

Scénáře musely být hotové dopředu, situace přesně rozepsané. Postavičky nesměly mít nic zbytečného navíc, v rozpočtu totiž záleželo i na tom, jestli má na kabátku jeden knoflík nebo dva.

To mně vysvětlete.

Protože ten knoflík navíc musel nakreslit výtvarník, do každého okýnka rozpracovat animátor, fázař, konturista, kolorista. Na druhou stranu panovala i velkorysost. Když měl někdo kreslit třeba křečka, dostal volno na to, aby si chodil kreslit křečky do zoo. Hodně jsme se naučili, ale jsem rád, že jsme i pak zůstali čeští, že jsme nepřebrali ten americký styl - šup sem, plác ho, bum.

Vzpomínáte na nějakou scénu, která pro vás jako pro animátora byla obzvlášť těžká?

Často to bylo těžký, chtělo to hodně nápadů. Když Eduard Hofman dělal Stvoření světa, dal mi animovat ďábla. Měl jsem dělat scénu, kdy ďábel tančí rokenrol. Ale já v životě rokenrol neviděl. Tak mi Hofman tajně sehnal nějaký americký film, kde se rokenrol tančí, a nastudovali jsme to. Pak jsem dostal tři minuty muziky - ďábel měl vzít z vody přelud Evy a začít s ní tančit. A tak jsem kreslil. Tancují, tancují, Eva se mění v kotouče vody, je to divoký, abstraktní tanec. Ale chtělo to nějakou tečku, korunu. Vymyslel jsem, že Eva bude tancovat dál, jak je rozparáděná, ale ďábel odpadne. Už nemůže. Vzdá to. Myslím, že se to povedlo. Britské muzeum si tuhle scénu vyžádalo do svých sbírek. Měla velký ohlas.

Bratry v triku tvořila silná sestava skvělých výtvarníků. Byla mezi vámi rivalita? Třeba mezi tvůrcem Krtka Zdeňkem Milerem a vámi?

Nikdy. On měl svoje, já měl svoje. Opravdu jsme tenkrát byli výborný kolektiv, opravdu jsme byli bratři v triku, do slova a do písmene. Když někdo dostal cenu, brali jsme to tak, že je pro nás všechny, vzájemně jsme si na filmech vypomáhali. Byli jsme stmelení. Bohužel, kamarádi umírají. Už jsou prakticky všichni pryč.

Posmutněl jste. Co vám umí udělat radost?

Když člověku táhne devadesátka, musí být spokojený s tím, že má chuť k jídlu, rád si něco vypije - já si dám k jídlu pivo, někdy víno, večer třeba i něco ostřejšího - a rád si s lidmi popovídá; to je poslední, co člověka ve stáří těší. Ale jako si jiní dědkové mohou sednout u piva a povídat si a vzpomínat na staré časy, to už nemám s kým.

Někde jste řekl, že čím jste starší, tím více se podobáte havranovi z Malé čarodějnice - jste taky tak "nerudnej". Mně tak nepřipadáte.

Ale jsem. Jsem stále víc nevrlý. A dědkové se rádi poslouchají, a tak - jak vidíte - povídají spoustu blbostí a udělují rady. A to dělal i havran.

Taky jste poznamenal, že jak stárnete, více věříte na pohádky. Jak jste to myslel?

To jsem řekl? Asi jsem myslel dobré konce. Měl jsem v životě dost štěstí, všechno mi dobře dopadlo, tak asi proto věřím pohádkám. Když mi zemřela manželka, se kterou jsem byl sedmdesát let, bylo mi strašně smutno, ale smrt patří do života, s tím člověk musí počítat, tyhle smutné události, které jsou nevyhnutelné, nevylučují mé pojetí štěstí. Narodil jsem se v neděli, už v dětství mi štěstí vsugerovali - nedělňátka ho prý mají. Navíc když jsem se narodil, porodní bába mě prý vzala za nohy, poplácala po zadku, a když jsem začal řvát a dokázal jsem, že jsem živý, zabalila mě do modré zástěry a strčila mě pod stůl. I tohle mi asi přineslo štěstí, ale vůbec nevím, co to bylo za zvyk, nevíte náhodou? Nikde jsem se nedopátral, kdo tohle vymyslel. (viz Strčte to dítě pod stůl!)

Prožil jste okupaci, válku, nástup komunistů k moci, normalizaci. Kvůli politice jste se nikdy netrápil?

Za okupace jsem byl mladý a v mládí je obrovská síla. A když přišly komunistické otravy, byl jsem už fanatik kresleného filmu, tyhle věci šly kolem mě. Nejsem žádný hrdina, ale nikdy mě nikdo nenutil někam vstupovat, dali mi pokoj. Vydělával jsem valuty i pro ně.

Tvorba pro děti byla trochu skrýš, ne?

Na nás moc nedosáhli, v závětří tam byli i lidé, kteří nebyli režimu pohodlní, ale roli sehrál i ředitel Krátkého filmu Pixa. Jeho jméno je nechvalně známé (po válce patřil k zakládajícím členům StB, pozn. red.), ale v Krátkém filmu svou moc využil v náš prospěch, mohl říct: Toho nechte být, toho potřebuju. Uměl si vytáhnout třeba i nepohodlné herce.

Vy jste pomohl svému hudebnímu skladateli Jaroslavu Celbovi. Jak to bylo?

Vyrůstal v Náchodě, byl kamarád Škvoreckého, ve Zbabělcích vystupuje jako Harýk. Hlavně kvůli rodičům měl hodně špatný kádrový posudek. Byl neuvěřitelně talentovaný skladatel i hráč na piano, ale nesměl studovat ani oficiálně tvořit. Ale já jsem si ho prosadil jako skladatele. Nejdříve na zkoušku, udělal se mnou agitku proti kouření. Dopadlo to hezky, proto jsme spolu udělali všechny Křemílky a pak i další večerníčky. Přišli jsme na to, jak hudbu pro animovaný seriál dělat.

Jak?

Brzo nám došlo, že není možné - a není to ani potřeba - dělat pro každý díl novou muziku. Vybral jsem x situací a nálad jako úvod, všechno dobře dopadá, blíží se nebezpečí, radost, rozklene se mír, a na tyhle typové scény on zkomponoval hudbu. A nahrál asi padesát kotoučků. Střihačka měla ty pásky na krabici očíslované od jedné do padesáti. Šel obraz, já řekl: K tomu by se hodilo "Všechno je zatím dobrý" a paní střihačka vzala kotouček čtyřicet tři a pustila ho tam. Zavedli jsme systém, který se pak používal.

Rád vzpomínáte na dětství, líčíte je poměrně idylicky. Ale vám dětství docela ostře přeťala okupace. Dospěl jste kvůli válce rychleji?

To byl ostrý řez. Odnesli jsme to docela tvrdě, vyházeli nás ze škol, vysoké zůstaly zavřené. Ale byli jsme mladí a silní, zvykli jsme si a přežili jsme. Měl jsem velké štěstí, že jsem nebyl totálně nasazen v Reichu jako mnozí spolužáci. Můj kantor kreslení, který nade mnou vždycky držel ochrannou ruku, mi domluvil místo v ryteckém ústavu. Dělali jsme tam sice razítka pro Říši, ale mezitím jsem mohl kreslit a učit se řemeslu.

I vy jste později učil - na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Ale jen velmi krátce. Co se tehdy stalo?

Jéžišmarjá, to byl průšvih! Oni mě dlouho lámali, ale mně se nechtělo, byl jsem vždycky člověk praxe. Desítku let jsem byl externím oponentem závěrečných prací, ale pak mě přemluvili, abych to vzal. Chvilku mě to bavilo, ty čisté mozky praxí nedotčených studentů, to byla svým způsobem výzva. Vypracoval jsem osnovy na pět let dopředu, domluvil pár šikovných lidí z praxe, aby k nám přišli přednášet, jenže pak přišla vrchnost: Všechno dobrý, pane Smetano, ale máte jednu nevýhodu, nejste členem strany. A já na to, že to přece s grafikou a animací nesouvisí. Ale teď všechno souvisí se vším, začali tlačit. Zároveň mě podrazili, protože mi předtím přislíbili, že si můžu do ročníku vytáhnout žáky podle svého uvážení, a pak mi to zarazili, že jsem si vybral zrovna ty, kteří to mají po rodičích pošpatnělý: Pane Smetano, vy jste nebyl instruován? To jsem tedy nebyl. A pak mi tam chtěli nasadit nějakého soudruha režiséra straníka, že bych mu dělal asistenta. Tak jsem vzal papír a napsal: Vážený pane rektore, do vaší školy ze zdravotních důvodů už nikdy nepřijdu. Tím skončila moje pedagogická činnost.

Kromě večerníčků jste natočil taky několik animovaných reklam, agitek a takzvaných moralit. Dříme ve vás moralista?

Ale prosím vás! Ne. Pro tyhle filmy se to slovo nespravedlivě vžilo, ale je to falešné slovo, vnímám je skoro negativně. To byla spíše groteska, kdy nějaký panák neví, co se životem, jak si s něčím poradit. V Konci krychle má problém, jak co nejlépe navrhnout bydlení, v Problematoriu zase neví, jestli má nosit spíše pásek, nebo kšandy. Je to samý gag, žádné morality. I slovo agitky zní nepěkně.

Agitky jako třeba Jediná radost upozorňovaly na problematiku kouření nebo pití alkoholu. Podléhal jste některé z těchto neřestí a vášní?

Kouřil jsem hodně. Ale jednoho dne přišla moje dcera s tím, že čeká dítě a že budu dědeček. V tu ránu jsem s tím přestal. K přestání musíte mít motiv, tohle byl dobrý motiv. Vnukovi je třiatřicet let. A já třiatřicet let nekouřím. Pivo, víno i něco tvrdšího si dám rád dodnes, ale opilý jsem byl jen jednou v životě. Byl jsem někde na Moravě a parta starších kluků mě v hospodě provokovala: Ty, Pražáku, ty se s námi nechceš napít?! Tak jsem jim chtěl předvést, že jo. A ráno jsem se probudil v hasičské zbrojnici, netuším, jak jsem se tam dostal. Jinak jsem neměl na takové věci čas. Pořád jsem dělal. Kreslil a kreslil. Myslím, že mou jedinou neřestí i vášní byla práce.

Pro samou práci jste si nestíhal užít život?

Je to tak. Nikam jsem nechodil, nebyl jsem spojen s žádným výtvarným spolkem, nechodil jsem nikomu na oslavu narozenin, i když jsem měl ty lidi rád. Ale kdybych přišel jednomu, musel bych jít druhému. Neměl jsem čas, tak ať mají vztek všichni stejný. Žil jsem prací.

Nelitujete toho?

V šedesáti letech jsem zmoudřel. To jsme byli s rodinou na dovolené na Krétě, půjčili jsme si džíp a přejeli hory až k pobřeží, kde už ve vzduchu cítíte Afriku. Jak jsme sjížděli z hor, viděl jsem bílé vesničky v kontrastu s modrým mořem. Přijeli jsme blíž. U každého bílého domku seděl bílý dědek, demižon vína u nohy a koukal. Tehdy jsem si řekl: To je vyvrcholení života! Já blbec se furt honím, ze života nic nemám. Sice se mi nepovedlo sedět s demižonem a koukat na moře, ale téměř ze dne na den jsem vystoupil z pracovního vlaku. Praštil jsem s tím. Od té doby jsem dělal jen volnou grafiku, žádnou továrnu, žádné filmy. Tak jsem si i užil.

Ještě kreslíte? Bylo by něco, co byste ještě rád vytvořil?

Už kreslím jen trošku a jen a jen pro sebe, nikomu to neukazuju. Člověk má být autokritický, už nemám ten švih.

Čtěte dále

další zprávy