Slávek Horák: Domácí péčí jsem udělal první krok

Na první pohled se může zdát, že čtyřicetiletý režisér, scenárista a producent Slávek Horák měl se svým debutem Domácí péče obrovské štěstí. Jak ale sám vysvětluje, je dobré to štěstí přilákat na léta poctivé práce.

Momentálně je váš režijní debut Domácí péče velkým hitem, i když nejde o klasickou komedii, na které se dnes chodí nejvíc. Čím myslíte, že to je?

To netuším, ale doufám, že tím, že jsme si s tím filmem dali opravdu velkou práci. Chtěl jsem, aby scénář, který je podle mě základ všeho, byl vystavěn úplně klasicky, aby byl řemeslně propracovaný a přitom originální a výjimečný. Protože i když to není možná na první pohled vidět, diváci z něj cítí ten spodní proud, který to táhne. A za tím jsou léta ležení v knížkách a studia toho, jak se takový scénář dělá...

Musíte mít ale přece i talent a spoustu dalších předpokladů...

Rád bych věřil, že nějaké předpoklady mám, ale v angličtině tohle vystihuje jedno pěkné moudro, že talent bez práce je jako palivo bez motoru. Nádherně hoří, ale ničeho nedosáhne. A ta obrovská práce, trpělivost a čas ve spojení s talentem je vidět podle mě třeba na filmech Honzy Svěráka.

Na jeho filmu Kolja jste před lety začínal jako asistent, ovlivnil vás nějak?

To každopádně! Byla to vlastně taková shoda okolností. Když mi bylo asi devatenáct, zaslechl jsem v rádiu, že ve Zlíně, kde jsem studoval, dokončuje Honza Svěrák film Jízda. Po Obecné škole a Akumulátorovi už byl slavným režisérem, ale já jsem se odhodlal, zašel do studia, kde se skupinou Buty nahrávali hudbu k filmu, a zeptal se ho, jestli nehledá asistenta na další film. On mi to slíbil a opravdu se mi po půl roce ozvala produkce filmu Kolja, jestli bych chtěl dělat druhého asistenta režie.

Ono je to tak jednoduché, dostat se k filmu?

Taky mi to přišlo neuvěřitelné, ale najednou jsem poprvé v životě pobíhal po place (což jsem nikomu nepřiznal) a zíral na ty nejlepší české profesionály při práci. A právě uprostřed toho úžasu jsem zjistil, že když je skvěle vymyšlený a připravený scénář, když je rozzáběrovaný do detailů, tak to prostě funguje. Dodnes mám doma schovanou svoji kopii technického scénáře Kolji, kterou jsem detailně studoval. A taky jsem přišel na to, že v tom není žádná černá magie, které bych nerozuměl. Všechno, co jsem viděl, dávalo smysl, fungovalo tak, jak jsem si to představoval. A tam jsem si řekl, že bych taky chtěl jednou točit takové filmy.

V tu dobu jste už ale studoval Filmovou Školu Zlín. Byl to váš životní sen, věnovat se filmům?

To ne. Abych pravdu řekl, mě vlastně film nikdy moc nezajímal. Rodiče mě od dětství vedli spíš ke knížkám, četl jsem už od pěti let a často pročetl celé noci. Dodneška je pro mě literatura serióznější umění než film. Mám pocit, že dokáže jít víc do hloubky, a když čerpám někde inspiraci a vědomosti, tak mnohem víc z literatury než z filmu. Navíc jsem po gymnáziu šel nejdříve studovat ekonomii, ale poměrně záhy jsem zjistil, že mě vlastně vůbec nezajímá. A v tu dobu se zrovna otevírala Filmová Škola Zlín...

A tak vás ta filmařina konečně chytla...

Filmová škola byla skvělá! Nastartovala mě v tomhle směru a odkryla mi, že film může být moje brána k tomu, abych se dozvídal něco o světě a komunikoval s ním. Začal jsem mít první puzení dávat ze sebe taky něco ven, psát texty, což škola obrovsky podporovala a motivovala mě. Jako samotář od knížek jsem po škole místo popíjení chodil do místní knihovny, kde jsem si ukradl pro sebe zásadní knihu Dějiny filmu od Davida Bordwella a Kristin Thompsonové v angličtině, kterou tam darovala nějaká americká nadace.

Rozhodl jste se pak pokračovat na FAMU, což po téhle škole asi nebyl až takový problém...

Tam to šlo poměrně hladce, protože jsem byl připravený z Filmové školy. Jenže se tam opakovaly věci, které už jsem znal ze Zlína, a tak jsem to trochu šidil a začal natáčet reklamy. Ty mě v té době strašně bavily, pouštěl jsem si ty nejlepší záběr po záběru a analyzoval, jak jsou natočené, sestříhané... A možná i proto jsem měl v tomhle oboru tak brzo úspěch. Všichni totiž viděli to nadšení, dali mi první šanci a většinou to naštěstí dopadlo líp, než se čekalo. Většina mých spolužáků nebo starších filmařů brala reklamu jako nutné zlo, lehkou obživu a podle toho to taky vypadalo. Jen pár lidí, jako třeba Ivan Zachariáš, to bralo seriózně, a taky se hned dostali ven a točili nádherné minifilmy venku.

Po filmu jste tenkrát ani trochu netoužil?

Já jsem v těch dvaceti film úmyslně odložil. Říkal jsem si, že je to tak velká věc... Poté co jsem viděl Honzu Svěráka, jak dospělá rozhodnutí dělá, jsem věděl, že takhle dospělý ještě dlouho nebudu.

Nicméně z FAMU jste časem odešel.

Neodešel, byl jsem vyhozen! (smích) Už v prváku jsem těch reklam točil tolik, že jsem nestíhal chodit do školy. A taky se musím přiznat, že jsem školu trochu zneužil k tomu, abych se k reklamám vůbec dostal. Když jsme totiž měli dělat první cvičení, což byl postup práce, tak jsme nafasovali špulku drahého filmu, filmovou kameru a já místo postupu práce natočil videoklip. Potřeboval jsem první věc na showreel, abych mohl jít za producenty a ukázat jim, že jsem schopný dělat reklamní věci. A za to mě taky naprosto po právu vyhodili. A tak jsem začal jezdit po světě, točit s velkým štábem a za těch dvacet let jsem toho natočil docela dost.

To musí být obrovská zkušenost, točit v zahraničí!

To ano, když člověk lítá po světě a točí se zahraničními štáby, dá mu to velice zdravý nadhled nad tím provinčním hašteřením tady. Ale kromě toho velkého dobrodružství a rozšíření obzorů jsem se taky moc naučil od lidí ze štábu. Neskutečnou školou bylo třeba jenom pozorovat kameramana, který točil Lásku nebeskou, Čtyři svatby a jeden pohřeb, Notting Hill, všechny tyhle slavné velké filmy, jaký on vybere na ten který záběr objektiv, kam postaví kameru, jak to nasvítí... A to, že všechno konzultuje se mnou a dáme to dohromady spolu! To byla nejlepší škola a praxe v jednom.

Tam jde ale taky o trochu jiné rozpočty než u nás, ne?

Uklidňovali mě, že i ty celosvětově populární a kultovní věci se často natáčejí tak, že na začátku všeho je "jen" dobrý scénář. A když nejsou peníze, točí se i úplně primitivně se dvěma lampami půjčenými někde z divadla za pár korun. Jako třeba zmíněné Čtyři svatby. Ale tam právě měli dobrý scénář, na ten nalákali dobré herce, natočili to jednoduše a to je vyneslo nahoru. Jenom proto, že ten scénář měl srdce. Na druhou stranu jsem taky točil s kameramanem, který dělal druhý štáb na Matrixu, a ten mi vysvětloval, jak se dělají všechny ty extrémně složité technické věci, jak se polovina filmu přetáčela čtyřikrát, protože na to měli tolik peněz, že si mohli dovolit ztrojnásobit rozpočet. Když jsem slyšel o těchto extrémech, tak jsem se přestal bát té technické části natáčení.

A konečně jste se odhodlal natočit svůj první film...

Mě ta reklama najednou přestala bavit, taky jsem už možná začal vycházet z módy, což se v tomhle oboru děje, člověk jede na vlnách popularity, je obrovská konkurence... Po pětatřicítce mi navíc přestávalo stačit, že dělám jen propagaci něčeho. A vzal jsem jako výzvu, jestli taky já dokážu vyprávět smysluplný příběh, jestli mám vůbec co říct. Nechtěl jsem udělat jenom nějaký fanouškovský film, jako když filmový student zbožňující Tarantina natočí jako svůj první film rádobyamerickou gangsterku. Všude jsem četl, že nejlepší postup je psát o věcech, které začínající scenárista důvěrně zná. A tak jsem díky tomu, že jsem jezdíval na Moravu k rodičům, abych měl klid na psaní, který jsem neměl díky nepřetržitému toku historek mé mámy, zjistil, že tohle je ono. Ty její historky, ona jako postava. Že to má v sobě, tu živelnou pravdu, ten specifický, autentický, originální život. Začal jsem mámu nenápadně pozorovat jako filmovou postavu tím filmařsko-scenáristickým okem a začal psát příběh zdravotní sestry, která je s tou svou naivní dobrotou obětavá na úkor vlastního života.

Poskládat příběh jen z vyprávění historek asi nešlo. Proto jste oslovil další spolutvůrce?

Půl roku jsem to psal sám, pak jsem to ukázal profesoru Gogolovi, řediteli Filmové Školy Zlín, začali jsme na tom dělat a poměrně brzy do toho vstoupil taky dramaturg Jaroslav Sedláček z ČT. A v rozhodující závěrečné fázi ještě Rudolf Suchánek, což je můj spolužák, který studoval scenáristiku na FAMU. Všichni jsme z Moravy a Jarda nám do toho vnesl to pražské analytické oko. Tohle vznikalo dva roky, až jsme došli k patnácté verzi. Já jsem s Rudovou pomocí psal ten materiál, který jsem důvěrně znal, a dramaturgové mi "zvenku" říkali, co opravdu funguje a co si jenom myslím, že funguje. Takže ta týmová práce byla naprosto zásadní.

Pak už šlo jenom o to najít ty pravé herce. Nebál jste se třeba tak velkého sousta, jako je Bolek Polívka nebo Tatiana Vilhelmová?

Zrovna před Bolkem jsme měl velký respekt, protože jsem ho nikdy předtím neviděl a přitom zbožňuju Dědictví, které je pro mě něco jako český Big Lebowski. Z prvního setkání jsem byl hodně nervózní, což se Bolek snažil rozvolnit bodrostí, bál jsem se, jestli mě bude vůbec poslouchat, ale od prvního dne na place se ukázalo, že on v každé scéně nabídne něco, co je na osmdesát procent skvělé, a ode mě si nechá poradit ty detaily. Táňa mi zase dala plnou důvěru na základě toho, že když jsem prý něco takového napsal, tak o tom něco musím vědět a nebude z toho špatný film. A Alena Mihulová je hrozně citlivá, talentovaná, intuitivní a pokorná herečka, která byla neuvěřitelně připravená.

Takže kromě scénáře je taky zásadní vybrat si kvalitní herce.

Podle mě je naprosto zásadní vybrat si herce, který je tou postavou. U Bolka to bylo zjevné hned, u Aleny jsem to musel chvíli hledat, protože je míň expresivní. To ale bylo pro tenhle film skvělé.

A co štáb? Vypadá to, jako by měl podmínku pocházet z Moravy, bylo to tak?

To ne, jen to tak vyšlo. Režisér si většinou bere osvědčené lidi z předchozích prací, ale já jsem nedělal reklamy se stabilním štábem, takže ke kameramanovi Honzovi Šťastnému jsem se dostal náhodou. Doslechl se, že mám scénář z Moravy, on pochází z vesnice 30 kilometrů od Napajedel, kde jsme točili, a chtěl si to přečíst. Já jsem o něm věděl jenom to, jaké skvělé reklamy točil. Až pak jsem zjistil, že dělal druhou kameru v Kletbě bratří Grimmů s Terrym Gilliamem, na Letopisech Narnie... Zaimponovalo mi, že máme podobné zázemí, odstup, že jsme se učili taky od cizinců. Brzy jsme zjistili, že máme i stejný smysl pro humor, což ve spojení s profesionalitou, zápalem a podobným viděním světa bylo to, co jsem chtěl. Začali jsme jezdit po lokacích a to už jsem věděl, že je to můj člověk. Když pak přišel stres na natáčení, tak mě vždycky hrozně podržel. A navíc to krásně natočil, což se taky hodí. (smích)

Celé to zní jako z pohádky, opravdu to nebylo ani trochu náročné?

Jak moc to bylo náročné, jsem zjistil, až když jsem film dotočil. Až když jsme začali stříhat a já jsem viděl, jak to začíná fungovat a jak jsou ti herci dobří, popadla mě strašná euforie a poprvé jsme se uvolnil. Uvědomil jsem si, že do té doby jsem byl ve strašném stresu a ani jsem o tom nevěděl. Najednou jsem měl radost z toho, že jsme udělali něco, co se minimálně mně líbí. Což mi stačilo. Že se mi povedlo udělat film tak, jak jsem ho zamýšlel. Často režisér může mít skvělý úmysl a snaží se ho zrealizovat tak, aby to tak působilo i na ostatní, ale ne vždycky se to podaří. My jsme měli skvělé konstelace, od herců až po počasí, všechno vyšlo a sedlo si. Čili ano, teď mi to přijde jako z pohádky.

Takže se teď chystáte na další film?

Já jsem si dokonce v té euforii říkal, že teď chci točit nový film každý půlrok. Že si je budu všechny psát a nebudu dělat nic jiného. Ale postupem času vidím, že minimálně dva roky práce na scénáři jsou nutné. Když se teď ke mně dostane hotový scénář, který mě nadchne, tak ho půjdu točit okamžitě. A doufám, že se to někdy stane. Ale než abych jenom čekal, tak budu psát. Pár námětů ještě mám...

Považujete se teď, po svém prvním filmu, konečně za "dospělého" režiséra?

Kdepak! Ale pro mě je první krok už to, že se přestávám stydět představovat se lidem jako režisér. Až teď jsem zjistil, co všechno se ještě musím naučit. Kolik toho ještě neumím. Uvědomuju si, že jsem zatím na začátku cesty, která by mě mohla moc bavit. Nevím sice, jak bude dlouhá a kam až po ní dojdu, ale chci po ní jít. A tímhle filmem jsem konečně udělal první krok.

Čtěte dále

další zprávy