Rodinné štěstí: idyla se nekoná

05.10. 18:59 | Autor: David Lancz

To si vezmete vlastní byt, před kameru postavíte sebe, svou manželku a dvě děti, za kameru vlastní studenty, které jinak učíte, a za parádní budget ve výši pět tisíc eur natočíte film. Výsledek? Hlavní cena letošního karlovarského festivalu Křišťálový glóbus a najmě pro vás ocenění za nejlepšího herce z téže přehlídky. Tedy pokud jste maďarský režisér Szabolics Hajdu. A je to.

Letos čtyřiačtyřicetiletý Hajdu je považován za jeden z největších filmařských východoevropských talentů, za Bibliotheque Pascal převzal v rodné zemi ocenění za nejlepší film roku a třeba sportovní drama Bílé dlaně nebo eastern Přelud patří k vysoce oceňovaným snímkům. Na jeho nejnovější počin, kterým v červenci okouzlil Karlovy Vary, se od čtvrtka může jít podívat i mimofestivalové publikum.

Host do domu...

Rodinné štěstí je minimalistický, komorní film, který se celý točí kolem rodinných vztahů. Scénář vznikl na motivy jeho vlastní divadelní hry, v níž perfektně těží ze sevřeného prostředí jednoho bytu a pouhých několika postav. Nakolik bývají podobné adaptace povedené, posuďte sami, příkladů máme v kinematografii dost a dost, ale režisérovi se to tentokrát povedlo - a to i díky nevšedním použitým postupům.
Vůbec totiž nejde pouze o samotný děj. Ten slouží jen záminka k rozehrávání vztahových situací, které známe snad z každé rodiny. Do života rodiny Farkase a Ezster nečekaně vpadne cizí element - rodinná návštěva. To zahýbe s leckým, zvlášť když si návštěvu domů na tak dlouho nepozvete, ale okolnosti vás donutí je tam ubytovat. Nejdřív se to zdá v pohodě, ale pak si začnete lézt na nervy, navzájem si kecat do života, cítí se ukřivděně a nedoceněně... Přibývají situace vtipné, absurdní, banální i vyhrocené. A skvěle zahrané.

... hůl do ruky

Hlavní síla totiž spočívá v tom, že do hlavních rolí Hajdu obsadil sebe a svou rodinu. Můžeme proto sledovat skutečnou rodinu (navíc jak režisér přiznává, spousta situací byla skutečně autobiograficky inspirována), jak společně řeší výchovu dětí a další události, a i proto jim nechybí skutečná chemie, kterou se to na plátně až jiskří. V druhém plánu je zábavné pozorovat (podle všeho) funkční rodinu předstírající hraní dysfunkční famílie, a sledovat, jak si s dramatickými situacemi, které z toho vznikají, poradí - ať jde o nevěru, peníze, anebo hříchy minulosti.

Szabolics Hajdu pro svůj film zvolil velice rozumnou stopáž (81 minut - na takhle krátký snímek vyjma těch pro nejmenší v kinech prakticky nenarazíte), a tak se všech situací divák nestačí přejíst, díky tomu snímek nepostrádá potřebný drajv. Navíc se režisérovi povedlo napsat skvělé dialogy, kterými přesně vystihl všechny situace - banální scény se komentují banálně (ovšem trefně), při větší hádce se tne do živého. U závěrečné katarze mu možná došel dech, ale po většinu děje to platí beze zbytku. I vzhledem k blízkosti maďarské a české mentality se vám fakt může snadno stát, že se v některé ze situací poznáte. Ovšem netřeba předstírat, že jde o vyhrocené drama - spíš než o vypjaté situace jde o obyčejné, přirozené okamžiky.

Rodinný film

Málokdy na plátně dochází k tak přesné aristotelské jednotě místa, času a děje. Sevřenosti snímku kupodivu ani neuškodilo neuvěřitelných třináct (!) kameramanů - to číslo vypadá, že Hajdu odchytil každého, kdo šel kolem, všechno to ale byli jeho studenti. Rodinné štěstí je nasnímáno čistě, kvalitně, s několika zajímavými záběry, k tomu přidejte skvělý scénář i herecké výkony - a pomalu vám dojde, proč ve Varech porota tolik aplaudovala. Jasně, nejde o masový film a rekordy v návštěvnosti dozajista nepřekoná, ale pro fajnšmekry jde o zajímavý zážitek. A to i v případě, že ze sousloví "rodinné setkání" dostáváte osypky jako já.