RECENZE: Hobit? Pomalá jízda na autopilota

12.12. 06:01 | Autor: Vojtěch Rynda

Pomalý, povědomý a polopatický, takové jsou přívlastky prvního dílu filmové trilogie Hobit. Od přívlastku "přebytečný" snímek Petera Jacksona zachraňují jen občasné, ale o to jasnější záblesky režisérova skomírajícího filmového umění.

Trvá pětačtyřicet minut, než se něco začne dít: za tu dobu se odehraje bombasticky otravný / otravně bombastický úvod o zničení hlavního města království trpaslíků a poté série repetitivních konverzací v domě hobita Bilba, kterého trpaslíci společně s čarodějem Gandalfem přijdou přizvat k výpravě za znovudobytím vypleněného sídla. Když návštěva vyžere Bilbovi špajz, hobit souhlasí a vydá se za dobrodružstvím. To u Tolkiena vydá na poměrně útlou knihu, zatímco Jackson ho pojal ve formě tří zhruba tříhodinových filmů. Asi mu nikdo neřekl, že Hobit není trilogie - na rozdíl od Tolkienova Pána prstenů, kterého zfilmoval dekádu před Hobitem.

Herečka Kate Blancherová (vlevo) a režisér Peter Jackson. Asi mu také nikdo neřekl, že Hobit je milá, "útulná" pohádka primárně pro děti, zatímco rozmáchlejší Pán prstenů míří za "dospělejším", řekněme adolescentním publikem. Jackson proto pojal obě látky stejně: jako výpravné fantasy plné monstrózních bitev a epických poletů nad krajinou, jež působí jako reklama na Nový Zéland, kde se obě trilogie natáčely. U Hobita tenhle přístup překáží, tím spíš, že Jackson si na něj už příliš zvykl a unaveně vykrádá sám sebe. V Hobitovi jen rutinně střídá scény dialogů, akce a přírodních krás. Některé jsou zbytečné, skoro všechny příliš dlouhé. A nad některými zůstává rozum stát - třeba nad umělým vložením linie "přírodního" čaroděje Radagasta, jakéhosi Krakonoše Středozemě. I kolem něj ostatně poletuje sojka bonzačka; sice už není voděná na nitkách, nýbrž digitálně, ale do skutečného ptáka má pořád daleko.

Jacksonovu monumentální trilogii Pán prstenů jistě vedla ambice: novozélandský tvůrce, který byl do té doby známý hlavně jako tvůrce roztomilých, na koleně dělaných horůrků, jí dokázal světu, že je velkým filmařem. Příběh jeho cesty ke slávě je ostatně zajímavější než ta trilogie samotná. Za obludně nafouknutou stopáží třídílného Hobita už žádné ambice nestojí: Jackson jako by si prostě řekl, že se ve svém stávajícím postavení už nemusí omezovat žádnými limity finančními ani kreativními a prostě se utrhl ze řetězu. První díl jeho Hobita, opatřený podtitulem Neočekávaná cesta, je efektní, ale ne efektivní, působivý, ale ne původní, výpravný, ale ne výborný.

Čaroděj Gandalf. Ojediněle se některá scéna i přes svou povědomost vymkne průměru a zazáří u Jacksona téměř vymizelou radostí z vyprávění a chutí hrát si. To se týká zejména grandiózní bitvy trpaslíků se skřety v nitru hory. Sice popírá fyzikální zákony ještě více než zbytek snímku, ale aspoň nabízí pár vtipných nápadů, rychle odsýpá a prostě nenudí. A pak je tu scéna-diamant tak zářivá, že se kvůli ní vyplatí prokoukat se okolní stopáží: to když se Bilbo v podzemí srazí s ubohou troskou člověka Glumem a utká se s ním na život a na smrt v hádankách. Najednou je Jackson zase tím filmařem z počátku své kariéry, který musí pomocí minima prostředků říct maximum. Scéna je řešena minimalisticky, až divadelně: ti dva se honí kolem tří kamenů u podzemního jezírka, jsou jakoby nasvíceni reflektory, slova používají téměř jen k oněm hádankám a všechno ostatní řeknou čistou hereckou akcí. A je to filmový i vypravěčský zázrak, vtipný i dojemný, neokázalý, a přitom nesmírně silný.

Těžko po Jacksonovi chtít, aby takhle natočil celého Hobita, ostatně i v knize má tahle scéna ojedinělé místo. Ale komornější přístup by půlčíkově příběhu slušel. Jenže Jackson se prostě nedokáže držet zpátky, k čemuž ho povzbudili i fanoušci hltající další a další verze Pána prstenů, rozšiřované o další a další bombastické scény plné špičkových speciálních efektů a načančaných vizuálů. Víc není líp. Dosavadní reakce kritiků na prvního Hobita jsou spíš vlažné, ale to Jacksonovi těžkou hlavu asi nedělá; jen odmítnutí ze strany diváků by ho přimělo k sestupu zpátky na zem z oblaků filmařské všemocnosti a k uvědomění, že tu nejlepší tvorbu pomáhají formovat pevně daná omezení.