Muslimky nejsou žádné mimoňky, říká dokumentaristka

Marocká vláda před časem zavedla reformu rodinného práva i náboženského výkladu a umožnila ženám stát se kazatelkami islámu. Britská dokumentaristka Rosa Rogers několik let v Maroku sledovala, jak se díky této iniciativě ženy emancipují.

Mezi jinými zprávami z islámského světa je tato tak nečekaná a přesto ji skoro nikdo nepostřehl...

Nezaregistroval to skoro nikdo, ani Západě, a paradoxně ani v Maroku. Já jsem se o tom dozvěděla ze stručné zprávičky v anglicky psaných novinách, když jsem natáčela v Číně v roce 2006, když ten program právě začínal. Marocká vláda tehdy zavedla státní placenou funkci morchidat, což znamená "náboženská průvodkyně" nebo "kazatelka", dnes jich v Maroku působí na pět stovek a každý rok jich kolem šedesáti přibývá.

"Náboženská průvodkyně", to nezní moc emancipovaně, spíš jako náboženská policie...

A přitom je to právě naopak! Tento institut zavedli Maročané v době, kdy reformovali rodinné právo a chtěli dát ženám více práv při sňatcích, rozvodech nebo péči o děti. Morchidat pracují zejména s mládeží a ženami ve školách, na internátech, ale i v mešitách nebo věznicích. Radí jim v každodenních starostech, pomáhají je emancipovat, aniž by přitom ztratili oporu v náboženství.

Jak jde islám a emancipace žen dohromady?

Interpretací islámu je tolik, kolik si jich dovedete představit. Tyto ženy jsou vysokoškolačky, korán mají velice dobře prostudovaný a dokážou mnohé tradice demýtizovat a oddělit od náboženských dogmat. Například jedna z těchto kazatelek radí dospívající dívce, že sice ano, měla by respektovat své rodiče, ale že její rodiče nemají právo po ní žádat, aby svolila se sňatkem, který jí zařídili, že ona má právo na svůj vlastní život, a že nikde v Koránu není napsáno, že by jí ženich měl být přidělen bez jejího souhlasu.

Právě tyto praktiky jsou ale přece považovány za jádro islámského způsobu života?

Mnoho lidí v muslimském světě si stále myslí, že podřízenost žen vyplývá z náboženství, a ani netuší, že tomu tak není a že v počátcích islámu měly ženy mnohem významnější a uznávanější roli ve společnosti než dnes a než v té době měly evropské ženy. Pro morchidat není islám překážkou jejich emancipace, náboženství je pro ně naprosto fundamentální. Nebrojí proti náboženství, protože islám a ženská práva pro ně jdou ruku v ruce. Nesnaží se reformovat islám, ale zbavit se balastu praktik a pověr, které se na něj za ta dlouhá léta nabalily.

Jak hodně daleko musíme jít v historii, abychom se dobrali doby, kdy ženy v islámu měly výsadní postavení?

Hrozně mě překvapilo, když jsem zjistila, že v počátcích islámu hrály ženy naprosto klíčovou roli a byly zcela rovnoprávné mužům, například že první univerzitu na světě založila v marockém městě Fes už někdy v devátém století právě žena. Co se týče nové doby, tak ještě před třiceti, čtyřiceti lety ženy běžně chodily v Maroku bez šátku, v Kábulu dokonce v džínách a tričku. Pak se ale v celém arabském světě začala rozpínat doktrína mnohem konzervativnějšího náboženského výkladu. Na druhou stranu není moudré spojovat oblečení s výkladem svobod, protože mnohé Arabky mají dnes mnohem větší práva, než měly tehdy. A institut náboženských průvodkyň se mezitím uplatnil i v Turecku a Egyptě.

Ale podle statistik je 60 až 90 procent Maročanek stále negramotných.

Ano, zejména na venkově až devadesát procent žen nikdy nechodilo do školy, neumějí číst a psát a jsou odkázány k tomu, aby do úmoru dřely na poli, zatímco jejich muži doma pokuřují hašiš a k ničemu se nemají. Jeden z nich mi na kameru s úsměvem říká, že je nemyslitelné, aby místo zahálky pomohl v domácnosti. Práce na poli i domácnost je přece ženská parketa, to by ho všichni v širokém dalekém okolí měli za hlupáka.

Pro takovéto ženy jste musela být přízrakem, když jste se tam jako žena zjevila s kamerou na rameni a chtěla o nich dělat reportáž.

V mnoha ohledech určitě, ano, ale ještě větší inspirace pro ně musela být moje tlumočnice Merieme Adou, nezávislá marocká filmařka a producentka. Ale tyto venkovanky, i když jsou negramotné, nejsou žádné mimoňky. Všechny mají doma satelitní televizi, mnohé sledují i zahraniční programy a vědí moc dobře, jak to chodí jinde, jenom se nacházejí ve svěrací kazajce svých okolností. Mají své frustrace a hlavně své sny. A chtějí pro své dcery dosáhnout lepší budoucnosti, než jaká byla přisouzena jim.

Jak té lepší budoucnosti mohou dosáhnout?

Naprosto klíčové je vzdělání. Bylo pro mě překvapivé, jak hrozně nesnadné je pro mnoho rodičů poslat své dcery do školy. Zejména v odlehlých oblastech žádné školy v dosahu nejsou a dívky musejí přebývat na internátě, což je pro mnoho otců velký problém a důvod k obavám.

A maročtí muži jsou emancipaci svých žen nakloněni?

Marocká společnost je mnohem západněji orientovaná, než si mnozí z nás uvědomují. V jistém ohledu tvoří jakýsi mezistupeň mezi evropskou a islámskou kulturou, podobně jako třeba Turecko, kde se ovšem v posledních letech poměry dost utužily. Samozřejmě je stále celá řada mužů, zejména těch nevzdělaných z venkova, kteří se s takovýmto výkladem neztotožňují, ale mnoho moderních mužů, včetně manželů žen, o nichž jsem točila dokument, své ženy velice podporují. Ostatně i v Maroku je celá řada soudkyň, policistek, poslankyň, které žijí životem ne nepodobným tomu našemu.

Jak se vám v Maroku tato problematika natáčela?

Bez své marocké producentky bych se na spoustu míst vůbec nedostala. I tak jsme ale zpočátku narážely na obrovské problémy, než jsme si vyběhaly všechna potvrzení. A když už jsme všechny ty papíry měly pohromadě a dorazily na místo, tak se ukázalo, že podle starého koloniálního zákona nesmím jako nemuslimka například natáčet v mešitě. Těch překážek byla celá řada, ale nakonec to asi na ministerstvu náboženských záležitostí vzdali, když viděli, že se nenechám odbýt.

Kolik materiálu jste natočila?

Celkem asi sedmdesát hodin, to není až tak moc. Více času než natáčením jsem tam trávila čekáním na povolení natáčet. Ale celé to čekání mělo nakonec nečekané rozuzlení, vznikl z něho další film - Piráti ze Salé. Během jedné z těch vynucených pauz mě marocká kolegyně upozornila na zajímavý fenomén - první svého druhu cirkusovou školu v chudinské čtvrti hlavního města. Iniciativa, která začala jako projekt pro děti ulice, mezitím vyrostla do respektované mezinárodní instituce, ve které vyučuje i celá řada zahraničních osobností.

Cirkus uprostřed pouště?

Vyjíždíte z města, kolem cesty míjíte jen samou bídu a slumy, místy to tam vypadá, jako by se tudy prohnala frontová linie. V dálce vidíte moře a najednou zničehonic se vám před očima zjeví ohromný cirkusový stan. V něm mladí lidé na létajících hrazdách, dívky i chlapci dohromady, dělají naprosto magické triky se svými těly. Je to naprosto neuvěřitelné místo, kde žáky, kteří vyrostli v rigidní společnosti, v níž nebylo místo pro snění, podporují v tom, aby zpochybňovali všechno kolem sebe včetně náboženství. V mnoha výkladech islámu lidé nesmějí zpochybňovat nic, zatímco tady se po nich chce, aby se snažili proniknout za povrch věcí kolem sebe, aniž by přitom pošlapávali tradice svého náboženství.

Co má náboženství společného s cirkusovým uměním?

Například v jednom momentě po nich učitel chce, aby velice rychle po sobě opakovali soustavu cviků, jsou to vlastně pohyby vykonávané při tradiční modlitbě. "Rychleji, rychleji!" žádá po nich učitel, "dejte do toho rytmus a výraz!" Někteří žáci na to reagovali pohoršlivě, měli za to, že to je rouhání. A marocký učitel jim na to odpovídá: člověk se musí snažit dostat pod povrch věcí, jinak z lidí jako jste vy bude snadná kořist pro teroristy.

Takže akrobacie tělesná i duševní...

Náboženství se v tomto pojetí stává pozitivní silou, která lidi posunuje dál, spíš než aby je utlačovala. Ta děcka, která vyrostla v kultuře, kde nebylo místo na dotěrné otázky, jsou z toho úplně jurodivá. Ta škola mezitím dosáhla takového věhlasu, že na ní učí i celá řada renomovaných zahraničních osobností. A přitom je to marockým státem uznávaná škola, která nabírá studenty z chudých rodin a napomáhá dětem ulice tím, že je ve volném čase po škole učí akrobacii.

Rosa Rogers Britská filmařka, autorka řady filmů z rozvojového světa. V dokumentu Casablanca volá, který je aktuálně uváděn na festivalu dokumentárních filmů Jeden svět, sledovala Maročanky, kterým stát umožnil stát se kazatelkami morchidat, a ovlivňovat tak emancipaci dalších marockých žen. Dokument se po turné v Evropě a USA bude promítat i v Istanbulu a dostane se na miliony obrazovek na Blízkém východě ve vysílání panarabské televizní stanice Al-Džazíra. Na festivalu bude k vidění i její další film Piráti ze Salé z prostředí marocké cirkusové školy, která bezprecedentním způsobem vychovává své svěřence k tomu, aby překračovali své fyzické i mentální hranice.

Téma letošního festivalu Jeden svět je "Praskněte si své bubliny". Jakou bublinu jste si v Maroku praskla vy?

Došlo mi, že toho, co nevíme o islámu, je určitě více než toho, co si myslíme, že víme. Ze zpravodajství získáváme pohled na věc, který je nutně zkreslený, ovšem tento problém přežívá na obou stranách. I muslimové mají povětšinou o životě na Západě a o našich hodnotách naprosto mylné představy. Proto je potřeba hledat mezi našimi světy paralely namísto toho, abychom stále hledali, co nás rozděluje.

Věříte, že v postavení žen v islámu nastane jednou zásadní obrat?

Když jsme natáčeli cirkus, konala se právě o kousek dál jakási protivládní demonstrace. Z amplionu se ozýval dívčí hlas. Ke svému úžasu jsme zjistily, že na podiu za mikrofonem stojí asi desetiletá dívka v růžovém svetříku, která provolává hesla jako je potřeba důstojnosti a práva. Byla jasnou a akceptovanou vůdkyní davu. Taková marocká Malala. Ženy jako ona se jednou postarají o změnu.

Na festivalu Jeden svět: Casablanca volá - evropská premiéra + debata s režisérkou dnes ve 20 hod v kině Ponrepo, dále 8.3. ve 20 hodin v Městské knihovně Piráti ze Salé - 9.3. 22:00 Lucerna

Čtěte dále

další zprávy