Kruhy: návrat přeceňované hororové legendy

06.02. 12:19 | Autor: David Lancz

Už první Kruh z roku 2002 byl filmem nesmírně přeceňovaným, který veškerou popularitu načerpal z mnohem lepšího, o čtyři roky staršího japonského originálu. V extra povedeném filmu s názvem Ringu byla Sadako opravdu strašidelná a práce s její postavou vykazovala všechny prvky originality. Američané pod vedením Gore Verbinského to jenom "obšlehli", přičemž mrtvolnou dlouhovlásku přejmenovali na Samaru a veškerou hrůzu budovali lacinými efekty. A nelze jim zapomenout ani to, že na čas přivedli na scénu tehdy módní bledé a dlouhovlasé dítě jako strašáka.

V Japonsku zkusili na úspěch svého filmu navázat hned dvěma pokračováními (1999 a 2000), ty ale měly hodně sestupnou tendenci, tak toho po trojce raději nechali (o nedávných zpotvořeninách jako Sadako 3D je lepší ve slušné společnosti nemluvit vůbec). V Americe si z toho příklad nevzali a v domnění, že euroamerické publikum bude jiné, to v roce 2005 zkusili se sequelem Kruh 2. Jenže diváci dobrý horor poznají a je jedno, zda ho natočili v USA nebo v Asii. Když seprostě diváci nebojí, tak film nefunguje. A Kruh 2 opravdu nefungoval, třebaže ho točil tvůrce japonského originálu Hideo Nakata a hlavní roli si opět střihla Naomi Wattsová. Od té doby byl od Samary klid. Až doteď.

Orfeus se vrací

Máloco během patnácti let zastará tolik jako technologie. S tím museli tvůrci Kruhů počítat, takže když chtěli fenomén tajuplné nahrávky předvést současnému mladému publiku, museli se přizpůsobit. Je to pochopitelné - ví snad dnešní průměrný teenager, co to byly VHS? A pokud v lepším případě ví, vnímá je jinak než trapné retro? A tak se modernizovalo. Bohužel, protože Samara i Sadako patří do časů videokazet a tam měly obě zůstat. Dívat se, jak Samaře místo televizní obrazovky poslouží i displej mobilu, působí přinejmenším rozpaky.

S novou dekádou přišli i noví hrdinové, čerství vysokoškoláci. Vtipně zmíněná legenda o Orfeovi, který sestoupil do podsvětí, aby přivedl svou lásku zpět na zemi, ale nevydržel se neotočit, probouzí silné naděje. Zvlášť když se hrdinka ohradí, proč ve starých legendách ženu vždy zachraňuje muž a nikdy ne naopak: progresivní Hollywood už skoro nedovoluje slabé ženy na úkor silných mužů. Jenže orfeovský motiv těžce selhává ve své funkčnosti. Sice tu máme náznak hrátek s mýtem (i ve fikčním světě Kruhů jde o podívání/nepodívání se na tajuplné video, o přenesení záchrany na dalšího a podobně), ale zůstane trestuhodně nevyužitý a od druhé půlky filmu si na něj postavy ani divák nevzpomenou.

Beze strachu

Pokud vám přijde, že zapomínám alespoň naznačit děj, je to proto, že ho stejně všichni znáte. Vzhledem k předchozím filmům s tematikou Kruhů jede doslova podle šablony. Máme tu tajemné video, jen ne na véháesce, ale prostě jako soubor v počítači, sedm dní od zhlédnutí a děsivého telefonátu po hrůzné úmrtí, pátrání po Samaře a po tom, proč se to celé jako děje. To je všechno. Že to celé už bylo? A mnohokrát? Správně. Sice na závěr se tvůrci snaží přijít s jakous takous originální pointou, ale ve své nemohoucnosti spíš potvrzuje výsledný unylý dojem, když se divák pronudí až sem. Na horor se ve filmu totiž zapomnělo.

A to je samozřejmě kámen úrazu. Alespoň na začátku se tvůrci snaží, nabídnou pár lekaček, i když velice jednoduchých a předvídatelných (nevěřím, že by se u nich mohl leknout kdokoli, kdo viděl alespoň jeden jediný jakýkoli současný horor, natolik jsou podle šablony). A tím to hasne. Halucinační vize hlavní hrdinky totiž rozvíjejí filmovou mytologii, než aby doopravdy strašily, Samara z děsivého rozzuřeného démona degradovala na oběť smutných rodinných vztahů a napjatou atmosféru to ani nevidělo. Zde mě nechápejte špatně, Kruhy mají příjemnou atmosféru, tajuplnou, pořád tam prší a zamračená obloha se nerozjasní ani na vteřinku, ale hororová není ani omylem. Takové najdete třeba v některých dílech seriálu Akta X.

Proč se Leonard neporadí se Sheldonem?

Pobavení ovšem vzbuzuje casting. Obsazení Johnnyho Galeckiho, známého jako doktor Leonard Hofstadter ze seriálu Teorie velkého třesku, do role univerzitního vědce Gabriela zkoumajícího Samařino video, je skutečně zajímavým žertíkem mladého a nezkušeného španělského režiséra F. Javiera Gutiérreze. Jenže Leonardovi (pardon, Gabrielovi) tu chybí chytřejší Sheldon Cooper, aby se s ním poradil, a tak se chová ne vždycky logicky a okolnosti provázející jeho postavu trochu připomenou Nezvratný osud. Což mimochodem není poprvé, že vás některé záběry upomenou jiný film: třeba při scénách s Vincentem D´Onofriem si prostě není možné nevzpomenout na loňský thriller Smrt ve tmě.

Obsazení ale celkově není špatné. Hlavní roli španělský režisér svěřil italské herečce Matildě Anně Ingrid Lutzové, u nás prakticky neznámé, což je vzhledem k její vizáži i výkonu docela škoda, tahle milánská rodačka by si zasloužila pořádnou hollywoodskou šanci. Jejího přítele Holta, který odejde studovat na univerzitu, odkud jej jako z pekla musí Orfeus v sukních zachránit, hraje Alex Roe. Ani v tomto případě nejde o známé jméno, na rozdíl od Lutzové jsme ho ale už vidět mohli - třeba v loňské sci-fi Pátá vlna nebo před pár lety v pátém díle béčkové akční série Sniper. A o ostatních - bez výjimky neznámých - jménech ani nemá cenu mluvit, protože nejsou důležití ani pro děj, ani nic jiného.

Pokus o restart

Samara měla zkrátka zůstat spát, ukrytá v psychedelicky surrealistickém videu před patnácti lety. Jakékoli kříšení zašlé legendy je pouze snaha vrátit se do míst, která už nefungují. I z duchařského fenoménu mrtvolně bledých tmavovlasých dětí se stala parodie sama na sebe. A když k tomu nefunguje ani strašení, nedá se nic dělat a jít od toho. Přesto se podle nejednoznačného závěru zdá, že se tvůrci pokusili o nahození série v novém, digitálním věku, ale doufejme, že šlo jen o černohumorný vtip.

Foto: youtube

Autor: David Lancz