Jan Hřebejk o sviních a lidech

Na blížícím se festivalu ve Varech bude soutěžit nový film Jana Hřebejka Učitelka. "Dodnes znám lidi, kteří se tváří nesmírně laskavě, ale jsou to úskoční a prolhaní hajzlové. Učitelka je přesně taková," říká režisér, který vzpomíná i na svá školní léta a na šikanu, jejíž byl obětí.

Film se vrací v čase do osmdesátých let. Petr Jarchovský scénář napsal podle skutečné rodinné historky, ale ten příběh s učitelkou - na první pohled líbeznou a hodnou -, z níž se vyklube manipulativní zákeřná osoba, by se mohl odehrát kdykoli, ne? Bylo to retro nutné?

Téma je samozřejmě nadčasové a dobové kulisy jsou tentokrát jen velmi matné, ta historka se odehrála v roce 1979, my ji posunuli do roku 1984, ale v socialismu jsme ji nechali. Obešli jsme se ale bez Leninů, Gottwaldů, srpů a kladiv a hvězd. Visí tam Husák, protože ve třídách visel, ale jinak hraje hlavní roli naše permanentní téma, kdy do otázek politických a dějinných vstupují prosté lidské vlastnosti a slabosti, lidská - nikdy ne černobílá - povaha. Tak jsme to dělali vždycky, i teď. Není to dobový film. Tématem je lidská důstojnost a hrdost. A v centru pozornosti jsou tentokrát děti.

Jistě. Zásada "Pro děti jen to nejlepší" přece může ospravedlnit leccos, ne?

Ano. Proto se největší drama odehrává na mimořádné rodičovské schůzce, kde do poslední chvíle nevíte, jak to dopadne, jestli se problém shodí ze stolu nebo se rodiče té nespravedlnosti postaví. V sázce je hodně. Jsou to pozoruhodná dilemata. A děti jsou alibi, lidsky pochopitelné. A my jsme vlastně ty děti. Petr Jarchovský, já, naši vrstevníci. My jsme děti, které měly kamarády z komoušských rodin, z disidentských rodin, z rodin z šedé zóny. A je zajímavé vidět, jak se k určitým dilematům stavějí rodiče a pak jejich děti, když se samy stanou rodiči. Některé děti z rodin, které žily pod velkým tlakem a perzekucemi, ale obstály, se později třeba chovaly podivuhodně oportunisticky. Z jiných se naopak stali doživotní kverulanti. Ale to už je na jiný rozhovor... Pro mě je důležité, aby si divák našel vztah hlavně k těm dětem. A přes ně i rozuměl rodičům. A aby to působilo přirozeně a jednoduše. Petr to skvěle napsal a herci to pochopili.

Která scéna je pro vás klíčová?

Třeba rozhovor soudružky učitelky s tatínkem Littmannem nad borščem, který mu uvařila a přinesla. V té scéně dojde ke střetu dvou různých světů. Zdvořilý a hrdý Littmann, který ale v žádném případě nemůže na její hru přistoupit, a svět arogance moci zabalený do zdánlivé laskavosti v osobě učitelky. To si přesně pamatuju za bolševika. A dodnes znám lidi, kteří se tváří nesmírně laskavě, ale jsou to úskoční a prolhaní hajzlové, s úsměvem lžou a koukají vám na pár centimetrů do očí. Učitelka je přesně taková. Mně je z toho zle, ale zároveň se tomu směju. Baví mě náhody, které dávají příběhu směr... Když Littmann odchází z třídní schůzky rozhodnutý, že si tentokrát nebude přidělávat problémy, kterých už má dost, ale potká další zmiji, autobusáka, který mu zavře dveře těsně před nosem a ujede... Littmann se pak na schůzku vrací. Kdyby autobusák nebyl svině, celý příběh se odehraje jinak.

Vy sám jste ve svých školních letech potkal takovou "svini učitelku"?

Určitě. Ono to sviňství má několik úrovní. Měl jsem učitelku, která byla jednoduše hloupá, hodně hloupá. A záludná. Takovou měl na střední škole Petr. Když šel na střední, neměl žádné umělecké spády, dobře kreslil, ale jeho největší láska byla biologie. Ale učitelku iritovalo, že čtrnáctiletý chlapec ví víc než ona, a začala ho trestat. Až mu tu biologii znechutila. Pak je další druh svinstva, který hodně nesnáším: to když je někdo podlézavý směrem nahoru a arogantní směrem dolů, úplně vidím obraz jednoho takového... je to nechutnost. A taky jsem zažil ten přístup - trochu "babišovský" - řídit třídu jako firmu, což dělá trochu naše učitelka. Když se na pozemcích maká a ona si bere úrodu nebo když jeden učitel přivezl do dílen loď a my mu ji rok laminovali v rámci dílen. Ale to mi ještě tak nevadilo, aspoň jsem se něco naučil. A pak jsou svině, které se svinsky chovají k určitému typu studentů nebo studentek. Zažil jsem učitele, kteří žáky komentovali různými poznámkami, tehdy jsem se tomu smál...

Ale zpětně víte, že to bylo kruté a ponižující, že? Na šikanu jste ve školních létech narazil?

Jo. Byl jsem sám šikanovaný. Nikdy to nedošlo k žádnému velkému týrání, ale šikana to byla. Ale měl jsem skvělé rodiče, sestry a zastání jednoho kamaráda.

Takže tu šikanu řešili rodiče?

To ne. Na šikaně je nejhorší, že se za to stydíte. Ale měl jsem štěstí v podobě staršího souseda. Agresoři bývají často dost zbabělí. Oni mě nahnali do kouta, házeli na mě špínu nebo mi hodili nanuka na zem a musel jsem ho sníst. Nic, co by mě zabilo, ale bylo to ponižující. A ten soused, o dvě hlavy vyšší, to viděl a říká: "Co děláte?" Oni: "Vypadni, nevšímej si nás." Kolečko debilů se stáhlo víc kolem mě. A on jim dal pár facek. A tím skončilo moje šikanování. Fakt na ně platí bububu, zadupat.

Škola je docela náročné prostředí pro přežití, že?

Z mnoha důvodů. Problém je, když učitel není dost citlivý a například kvůli nějaké poruše pozornosti zadupe do země cenného a zdravého člověka, třeba i nadprůměrně nadaného v nějakém směru. Ale školu jsem si vyzkoušel i jako učitel.

Opravdu? Vy jste učil?

Maturoval jsem z pedagogiky a psychologie, tehdy byl husákovský baby boom, bylo málo učitelů, tak jsem půl roku učil ve druhé třídě na "naší" základce. Bylo mi osmnáct, jim bylo jen o deset let míň, ale na střední škole jsem si zvykl, že nám učitelé vykají, tak jsem jim taky vykal. Měl jsem chytrou třídu, žádné větší potíže, ale zažil jsem dost trapasů na to, abych z toho napsal povídky. A díky nim jsem se pak dostal na FAMU. Mou přítomností za katedrou snad nikdo nebyl trvale poškozen.

Bavilo vás to?

Docela jo, nebavila mě ta byrokracie kolem. Ale věděl jsem, že učit nechci. Bral jsem to hlavně jako inspiraci pro povídky. Když je vám sedmnáct a hlásíte se na scenáristiku, o čem tak můžete psát? Jak se člověk poprvé opil, jak masturbuje, zatímco kamarádi souloží... Tak jsem byl rád, že zažiju něco jiného. Ale žil jsem napůl učitelským a napůl studentským životem, někdy jsem se vracel nad ránem, kdy děti chodily do školy.

Tento týden roztáčíte další film, dokonce trilogii, podle scénáře Petra Jarchovského, pro který se zase inspiroval ve své rodině. To je neuvěřitelná studnice historek. Je podle vás jeho rodina tak výjimečná, nebo by se podobná inspirace našla i jinde, jen se lépe dívat?

Ano, on to vidí, má ten dar. Tak jako se Arnošt Lustig v celé své tvorbě vracel k zážitkům z Osvětimi, kde byl "jen" půl roku. Jeho syn se ho prý ptal: "Fotr," říkal mu tak, ale měli se strašně rádi, "fotr, dyť ty jsi byl v Osvětimi pár měsíců a píšeš o tom už šedesát let? Proč?" "Protože tvůj dědeček tam byl půl hodiny." Přivezli ho a zabili. To byla jeho odpověď. Člověk většinou čerpá ze svých formativních let. Tak jako se Božena Němcová v životní krizi vrátila do svého dětství a napsala svůj nejvýznamnější román. Ale člověk to musí umět, musí být pevný v kramflecích, aby to dokázal vystihnout. Táta Jarchoně byl bezvadný vypravěč, i jeho teta a máma, ty rodinné historky měli vycizelované. Petr chodil k dědečkovi stonat, tam naposlouchal spoustu příběhů. On nebyl přítomen slavné hádce o noky, kterou jsme měli v Pelíšcích, jen ji znal z vyprávění. A intonace aktérů dobře znal z jiných situací. A má dar to velice přesně napsat a herci to pochopili. Proto je ta scéna tak silná a populární.

Máte ve vaší rodině nějakou strunu, na kterou je lákavé zabrnkat, ale ještě jste se jí nedotkl?

Ne že by takový příběh v naší rodině nebyl, ale já scénáře nepíšu. Jasně že do toho dílčím způsobem vnáším i nějaké situace, které jsem prožil nebo viděl, ale v naší spolupráci můžu leccos soukromého říct skrz Petrovy příběhy, takže nemusím jít tak zásadním způsobem se svou rodinou na trh.

Při přípravě na rozhovor s vámi jsem se dozvěděla, že jste se narodil tak trochu jako náhrada za sestru, která v osmi letech tragicky zemřela.

Jo, v tom jsme si podobní se Zdeňkem Svěrákem, dokonce jsme se o tom spolu bavili, že bychom se asi nenarodili, kdyby se to nestalo jeho bráchovi v pěti letech a mé sestře Andulce, když jí bylo osm. Nedávno to bylo padesát let od Andulčiny smrti, tak jsme se k tomu se sestrami vraceli. Je zajímavé dozvídat se detaily kolem té smrti, třeba prostřední sestře to neřekli, byla tehdy v ozdravovně. Je to silná, tragická věc, ale nenašel jsem k ní klíč, aby z toho mohlo být něco filmového.

Jak to myslíte?

Člověk musí být nějak vnitřně přesvědčený, že téma film unese. Zajímavé je totiž všecko. A je snadné vytahovat vysoké karty a házet je na stůl - smrt, revoluce! Dělají to často netalentovaní lidé. Kdo je naopak absolutní mistr oboru, natáčí dvanáct let obyčejného chlapečka a vznikne nejlepší film posledních let (Chlapectví Richarda Linklatera, pozn. red.). Je důležité nepodlehnout lákavým svodům, nenarvat tam ty velké věci...

Mluvíme hodně o scenáristice, ale za filmem je skrytá spousta neviditelných profesí. Je třeba nějaká, kterou jste úplně docenil až po čase?

To ne. Jako režisér doceníte všechny hned, u prvního filmu je jasné, jak je všechno důležité. Měl jsem od začátku kliku na dobré lidi, vždycky mi šlo o to, aby to byli profíci, ale taky týmoví hráči. Je perfektní, když máte třeba výborného maskéra, to on je první, s kým se potkají ráno herci. Když je to ňouma, jouda nebo opruz, lidi se naserou a nic s nimi pak není. Devět nebo deset filmů jsem dělal s Honzou Malířem, byl výborný kameraman, ale navíc se na filmech zásadně podílel i jinak, prožíval je. Byly situace, kdy jsme točili nějakou silnou scénu, já řekl "Stop" a všiml si, že mu za kamerou tečou slzy. To strašně pomáhá, když je štáb fakt součástí filmu. Když je někdo moc velký individualista, tak může být sebelepší, ale já s ním nechci dělat.

Kdo je s vámi kromě Petra Jarchovského od studentských počátků?

Střihač Vladimír Barák. Skladatel Aleš Březina, dlouho dělám se skriptkou Blankou Sadílkovou. To je třeba profese, kterou nikdo nevidí, ale je strašně důležitá. S ní já kecám při natáčení asi nejvíc. Skriptka hlídá, aby všechno sedělo, aby ve druhém záběru nechybělo něco, co v prvním bylo, hlídají i čísla kamer a objektivů. Nemít pečlivou skriptku, to je hrob, to jsem jednou zažil, ale já s Blankou probírám i mentální věci. Ona mě třeba i upozorní, že bychom něco měli dotočit nebo přetočit, ptám se na její názor, její pohled na věc, na jednotlivé scény. V hraném filmu všechno něco znamená, zároveň nesmíte divákům křečovitě napovídat. Musí to působit přirozeně, ne jako kázání nebo křeč. Je strašně těžké natočit gag, aby vypadal lehce. V dokumentech o Chaplinovi je vidět, jak točí stopadesátkrát scénu, kde zakopne. A je to geniální. A funguje to i na dnešní děcka. Černobílá? Nevadí! Syn Davida Ondříčka se prý dožadoval "nových filmů od Chaplina".

Čtěte dále

další zprávy