Inkarnace: posednutí démonem jako parazitem

20.12. 15:54 | Autor: David Lancz

Nový horor Inkarnace, který od minulého týdne můžeme nalézt v českých kinech, se snaží o inovativní prvky v podobě přístupu k posednutí démonem. Hlavní hrdinové jej nevymítají, jak to můžeme vidět ve všech filmech o exorcismu, ale jdou na to vědecky a snaží se ho dostat přímo z "pacientovy" hlavy. Vedle tohoto originálního prvku však ve filmu nenajdeme nic, co bychom už neviděli někde jinde.

Inkarnace vznikla jako ze soustruhu podle šablony. Mnohem větší důraz se v ní klade na osobu výzkumníka a "exorcisty" než rodinu oběti, ale to není podstatné. I výzkumník si s sebou nese rodinné trauma z minulosti, s démonem ho pojí osobní zainteresovanost - a stejně to celé tak trochu má pod palcem Vatikán. Všechny dějové zvraty jsou dopředu čitelné, snadno předvídatelné a nejzákladnější, s jakými mohli tvůrci přijít. Včetně milionkrát obehraného klišé na úplný závěr.

Za vším hledej ženu

Hlavním (anti)hrdinou je doktor Seth Ember (Aaron Eckhart), ne zrovna sympaťák, který se specializuje na vymítání démonů. Odmítá to ale chápat nábožensky, pro něj to jsou jen parazitické entity, oběť plní roli hostitele a jeho úkolem jako lékaře je pacienta vyléčit. Emberův tým při svých neortodoxních, ale vědeckých postupech využívá šéfovy neobvyklé schopnosti dostat se lidem ve spánku do hlavy a přesvědčit je, že to, co vidí, je jen iluze vyvolaná démonem.

Když doktora Embera vyhledá vatikánská agentka Camilla (Catalina Sandino Morenová), nechce s její nabídkou spolupráce ztrácet čas. Posednutí jedenáctiletého chlapce Camerona (David Mazouz), syna rozvedené samoživitelky Lindsey (Carice van Houtenová), pro něj nepředstavuje nic zajímavého - do okamžiku, než padne jméno Maggie. A Ember poznává, že s tak silným démonem ještě kordy nezkřížil...

Když si andělé brali pozemské ženy

Na jednu stranu se Inkarnace snaží tvářit, že svým inovativním, skoro až vědecko-lékařským přístupem k posednutím nabízí něco nového, ale na druhou stranu otevřeně přiznává, že démoni tu jsou od dob andělů a potopy světa, tedy že celá křesťanská věrouka je pravdivá a Ember se vlastně celou dobu mýlí. Sice chce vatikánské tvrzení relativizovat, že jiná náboženství tomu říkají jinak, a tak je hloupost k problému přistupovat křesťansky, jenže stačí si s démonem pokecat, abyste zjistili, že vytahuje biblické události, anděly a podobně. Tak kde je ta inovace?

A když už jsme u problematicky nejasného pojetí parazitů, které si tvůrci nestačili vyjasnit, můžeme v chybách scénáře pokračovat. Jeho autor Ronnie Christensen neměl (opět) dobrý den. Třeba zoufale zbytečná postava Emberova kamaráda, kněze Felixe, která se ve filmu vyskytuje, jen aby byla, mohla zvýšit napětí a trošku prodloužit už tak krátkou stopáž (bez titulků má Inkarnace asi jenom 80 minut). O dalších logických a scenáristických lapsech se nechci rozepisovat, abych zbytečně nespoileroval, za všechny ale zmíním další postavu navíc, jíž je Cameronův otec. Na plátně se ukáže, pobude tam pět minut a hotovo... A taky by mě zajímalo, jak daleko sahají vatikánské prsty. Kolem výzkumníků a nešťastné posedlé rodiny se hromadí mrtvoly a policii to nechává docela chladnou.

Žádné hvězdy na obzoru

Inkarnace nabízí ve svém ansámblu jedno známější jméno, a to Aarona Eckharta v hlavní roli. Letos dorazil do našich kin už potřetí, ale jeho nepříliš sympatický doktor Ember má mnohem blíž k pitomoučkému Pádu Londýna než skvělému Eastwoodovu Sullymu a přistání na řece Hudson. S rozcuchanou vizáží zoufalce moc sympatií nevzbuzuje a vlastně hraje způsobem, jako kdyby se trochu nudil a potřeboval peníze. Nakonec asi nejlepší herecký výkon podává patnáctiletý David Mazouz, a to mu role předepisuje jen sedět a tvářit se zlověstně.

Režisér Brad Peyton tak po loňském katastrofickém San Andreas nebo předtím ještě horší Cestě na tajuplný ostrov 2 opět zcela nezvládl svou úlohu a film se mu rozpadl pod rukama. Protože to všechno, co bylo výše zmíněno, by se dalo odpustit, kdyby se divák u Inkarnace bál. Jenže to se neděje. Zkraje to vypadá nadějně, scéna s Cameronem a posedlou bezdomovkyní je výborná, ale tím se také vyplýtvá to nejlepší a postupně zbývá jen útrpně čekat, až bude konec. Nulová atmosféra, žádné lekačky, člověka až napadá, proč si tvůrci vlastně myslí, že natočili horor.

Další špatný hororový zářez

Nepříznivému dojmu moc nepřidává ani lacinost, která ze snímku zřetelně čiší. S rozpočtem pouhých pěti milionů dolarů moc parády nenaděláte, ale když to víte dopředu, je třeba podle toho vystavět příběh. Triky tedy jsou pocitově na úrovni nula (dobrá, to bych křivdil, objektivně na stupni 2 ve škále od nuly do deseti), přechody do fantastických světů snů mohly být nádherné psycho, ale vážně nejsou. Podobnost s Počátkem rozhodně není náhodná (asi se tvůrcům DiCapriův biják hodně líbil, jenže nevytěžili z něj zoufale nic), při sledování si můžete vzpomenout i na starší Celu nebo Wanův Insidious. Jestli tak chudě vypadá mysl posednutých démonem, není o co stát, i když parazit se snaží nabídnout to nejlepší.

Letošní filmová kinosezona hororům moc nepřeje, to je třeba si přiznat. Čeští distributoři jich k nám spoustu ani nepustí, a když se tak už konečně rozhodnou, nestojí za nic. Poslední solidní se jmenoval Zhasni a zemřeš a měl premiéru v červenci. Od té doby... jen si vzpomeňte na další laciný kousek, drama o zamčeném domě Smrt ve tmě. Musíme doufat, že napřesrok to bude lepší. Pořádné strašidelné žánrovky v našich kinech chybí jako sůl.

Foto: youtube

Autor: David Lancz