Hadí synergie na Českých lvech

České lvy o víkendu ovládlo drama o dvou sourozeneckých outsiderech. Z 12 nominací jich drama režiséra Hana Prušinovského proměnilo hned šest. Ústřední dvojici ztvárnili bratři Kryštof a Matěj Hádkové, kteří krátce před vyhlašováním výsledků poskytly časopisu TÝDEN rozhovor.

Bratrských hereckých dvojic u nás mnoho není. Když bratry hrají skuteční bratři, je to divácky atraktivní. Vybral si vás režisér Jan Prušinovský takhle cíleně?

Kryštof Hádek: Honza nám říkal, že takovéhle obsazení původně mít nechtěl. Myslím, že si myslel na neherce, připadali mu pro ten scénář vhodnější. Ale pak přišel na nás dva. M: Rozhodně jsme nebyli jeho první volbou. K: Znali jsme se s ním už z jiného natáčení, ze seriálu Nevinné lži. Žádný casting vlastně neproběhl, rovnou nám zavolal.

Spolu jste hráli už v televizním filmu Černý slzy (2002), kde jste ale měli jen několik společných scén. V Kobrách a užovkách jich máte spoustu. Pozoroval jsem vás teď při fotografování: Matěj Kryštofa trochu režíroval, bylo to tak i "na place"?

Matěj Hádek: To nebylo režírování. Jedno blbé gesto jsme vyměňovali za druhé. Je to o dialogu, o souhře, navzájem jsme si doporučovali věci, díky kterým mohl být výsledek lepší. K: Prostě jsme si říkali, jestli to není moc, nebo málo.

Oba vaše společné filmy se týkají sociálně vyčleněných lokalit nebo komunit: Černý slzy jsou o soužití Romů s gadži, Kobry a užovky se odehrávají na průmyslovém maloměstě. Máte s takovým prostředím vlastní zkušenosti?

K: Člověk taková prostředí samozřejmě zná. Třeba z mládí, když jezdí na tramp nebo na kola po Slovensku. M: Já jsem si něco na způsob komunity zažil při angažmá v divadle. Slovo komunita zní skoro pejorativně, ale divadlo souborového typu je zkrátka takový svět sám pro sebe. Skupina lidí, co jsou spolu pohromadě každý den.

Kobry a užovky se natáčely v Kralupech nad Vltavou. Nepadala tam na vás depresivní atmosféra?

M: Ani ne. Přijet tam jen takhle na návštěvu je zajímavé. Třeba tamní chemička v noci krásně svítí, to je až takový ufonský industriál. Věřím, že po technické stránce už je ošetřená tak, aby z ní do vody nic strašného nešlo.

Oba se věnujete řadě aktivit: hrajete ve filmu, v televizi i na divadle, dabujete... Jak dělíte čas?

K: To je podle mě česká nebo středoevropská specialita. Třeba ve Velké Británii člověk buď hraje divadlo, nebo točí, nebo dabuje. Lidé, kteří neznají naše specifické prostředí, se mu diví. Když se v Anglii omluvíte, že máte představení, oni řeknou: Aha, tak nic - automaticky předpokládají, že hrajete tři měsíce v kuse. M: Ten čas se ani moc nedělí. Když je volno, jde se na dabing, večer se hraje divadlo a druhý den se zase točí.

Kryštofe, vy jste hrál v irském seriálu Raw. Vyjádřil jste se o něm, že by dabingem přišel o 40 procent svého kouzla. Platí to o dabingu obecně?

K: V severských zemích dabing neexistuje a všichni tam umějí anglicky. Když se chce dítě večer podívat na Terminátora, musí si ho pustit s titulky. Takhle jsem se učil jazyk i já. Český dabing má navíc kolísavou úroveň, protože někteří staří profíci už nedabují. Ale existuje i kvalitní dabing, Vinnetoua nebo Simpsonovy si v originále nedovedu představit. M: Jako divák bych uvítal víc filmů v originále, jen s titulky. Dabing skutečně ubírá kouzlo, tím spíš, že casting hlasů je čím dál stereotypnější. Pak člověku postavy splývají. Napodobování melodie cizího jazyka zní legračně, a když se dabéři snaží dát do výrazu cit, který nemají, je to zase trapné.

Oba pracujete v různých médiích a žánrech. Mluví se o tom, že v televizních produkcích jsou dnes svobodnější podmínky než ve filmech, tedy alespoň v zahraničí. Matěji, vy jste si prostřednictvím seriálu Mamon vyzkoušel spolupráci s kabelovou televizí HBO, jaká to byla zkušenost?

M: Nemůžu to porovnat z ekonomického hlediska: nevím, o kolik byl Mamon v HBO dražší, než kdyby ho natáčela Česká televize. Ale podmínky, které vytvořilo HBO, jsou podle mě velmi nadstandardní. A pak je to na výsledku vidět: všichni chodí do práce spokojení a není při ní stres. K: U těchhle produkcí se spoléhá na to, že se prodají do zahraničí, a proto je nutné nasadit u nich laťku kvality výš. Dánové teď třeba slaví mezinárodní úspěchy se seriálem Most.

Matěji, v Mamonu hrajete novináře. O vás i o Kryštofovi se v médiích píše překvapivě málo, ani bulvár vás nepropírá.

M: Zaplaťpámbu. Když člověk nechce, tak v bulváru není. K: To je placená inzerce na lidi.

Spousta herců také ráda skočí po reklamě, ale vás dva si z reklam nepamatuji.

K: Já jsem v rámci Českých lvů propagoval mattonku. M: A já, když mi bylo sedmnáct, nějaký prací prostředek. To jsem byl ještě na konzervatoři. Dostal jsem honorář šest tisíc korun, to byly v polovině 90. let obrovské peníze. Já bych se reklamám nebránil, ale muselo by to být třeba pivo, které doopravdy piju, nebo auto, kterým doopravdy jezdím. A navíc si myslím, že bych pro ně byl drahý.

Zatímco Matěj konzervatoř dokončil, vy jste ji, Kryštofe, nedodělal. Neměl jste to pak doma na talíři?

K: Ani ne. M: Jenom ze srandy. Kryštof si místo toho udělal školu v Anglii, což mi přijde mnohem cennější než papír ze státní konzervatoře v tehdejší době. Dneska je mezi bráchou a mnou takový rozdíl, že zatímco on ten papír nemá, já jsem ho někde zašantročil a obávám se, že už ho nenajdu. Ale zatímco já neumím anglicky, on umí pořád.

Oba v současnosti ztvárňujete historické postavy: Matěj loni hrál Jana Husa ve stejnojmenné minisérii, Kryštof představuje v televizním filmu Hlas pro římského krále Karla IV. Změnily ty role váš pohled na zmíněné osobnosti?

K: Já jsem na ně žádný výrazný názor neměl, spíše jsem se o nich víc dozvěděl. Měli jsme na place historičku: člověk se tak doslechl pikantnosti, ke kterým by se jinak nedostal, pokud historie není jeho koníček. Bavilo mě taky navštěvovat různé hrady a zámky, po kterých se Karel IV. skutečně pohyboval. Zvlášť jsem si užil třeba Zvíkov.

V Hlase pro římského krále hrajete se svou někdejší partnerkou Terezou Voříškovou. Nebyl to pro vás problém?

K: Vůbec. Jsme velmi dobří přátelé, to se pak naopak hraje líp. Když se naskytne možnost spolupráce s ní, vždycky se na to strašně těším.

O Kryštofovi je známo, že rád namlouvá rozhlasové hry. Matěji, vy se téhle branži také věnujete?

M: Bohužel už ne, nemám na to čas. Mamon se točil asi čtyři měsíce, pro mě to znamenalo 65 natáčecích dnů. A když máte zrovna volný den, tak rozhodně nejdete do rozhlasu. Obdivuju kolegy, kteří si během natáčení dokážou večer odskočit do divadla odehrát představení.

Poslouchali jste rozhlasové pořady v dětství?

K: Já ano. Chodil jsem do Dismanova rozhlasového dětského souboru, kde jsme natáčeli pohádky a další pořady, takže jsem k tomu měl vztah relativně brzo. Před spaním jsem si pouštěl Šimka a Grossmana, poslouchal jsem Pohádky tisíce a jedné noci s panem Somrem a paní Maciuchovou a s babičkou jsme vždycky v neděli poslouchali pořad Pozor, zákruta!, po kterém byla pohádka. M: Já je poslouchám pořád. Když si na Vltavě pustím nějakou divadelní hru, bavím se tím, že rozpoznávám kolegy podle hlasu. K: Mě baví hlavně staré věci: RUR, Válka s Mloky, Bílá nemoc... Herci tehdy i v rozhlase zkoušeli divadelně, měli své postavy "vychytané".

Rozhlasové hry jsou starosvětské médium. Kryštofe, vy máte děti -nebojíte se, že až budou větší, třeba už nebude existovat?

K: Budou audioknihy, ostatně jsem taky jednu nahrál. Spousta lidí je pouští dětem v autě místo rádia. Nebo se hodí, když člověk leží v nemocnici.

Zpátky k filmu. Kryštofe, vy oscilujete mezi komerčnější a náročnější produkcí. Během jednoho roku - 2009 - jste třeba natočil letní komedii 2Bobule i drama 3 sezóny v pekle. To je záměr - střídat projekty na peníze a na umění?

K: To tak prostě vyjde. 2Bobule jsem vzal, protože jsem hrál v prvním díle a mám ho dodnes rád. V Čechách si navíc nemůžete moc vybírat, to by taky člověk nemusel točit vůbec.

V Kobrách a užovkách hrajete lehce postiženého člověka. Říká se, že za takové postavy se herecké ceny dostávají skoro automaticky...

K: Ano, zrůda v koncentráku nebo postižený člověk, to zabírá. M: Nebo když herec musí kvůli roli ztloustnout a nosit brýle. Taky pomáhá koktání nebo jiná vada řeči.

Co je tedy těžší? Vytvořit si masku postiženého člověka s tiky a dalšími charakteristickými projevy a pak se jí držet, nebo budovat charakter a postupně ho měnit?

K: To je těžká otázka. Je to prostě práce a já se ji snažím dělat co nejpoctivěji. Dá se jít do extrémů: když Daniel Day-Lewis hrál ochrnutého člověka ve filmu Moje levá noha, jezdil na vozíčku i doma. Do auta, které ho vozilo na plac, ho nakládali dva chlapi i s vozíkem, byl v roli už od dveří bytu. V Raw jsem třeba hrál homosexuála, to vyžaduje taky určitou stylizaci pohybů, představu jiného vnitřního světa... Vyčerpávalo mě to, protože to nevycházelo z mé vlastní přirozenosti.

Oproti Kryštofově "Užovce" projde Matějova "Kobra" v Prušinovského filmu obloukem charakterového vývoje, který skoro připomíná gangsterky. Jak jste si ten oblouk v hlavě připravil?

M: O herectví je těžké mluvit. Ono se bere za umění, ale já jsem přesvědčen, že herectví je především interpretační řemeslo a jako takové podléhá jednodušším zákonitostem než to, čemu umění obvykle říkáme. Spisovatel, sochař, skladatel mají před sebou prázdný list a musejí ho popsat. Kdežto herec dostane scénář, situaci od režiséra, musí se soustředit a... K: ... nějak to vyplnit. Dát tomu život (smích). M: Vždycky je to hra, ale já se postavu před kamerou snažím opravdu žít. Zní to jako hrozné klišé, ale když tomu nevěříte sám, je jen malá pravděpodobnost, že tomu bude věřit ještě někdo další. Jsou různé způsoby herectví, někdo používá hlavně hlavu, někdo je víc intuitivní. Základ je, aby to bylo uvěřitelné. Na špatné herce se nechodí.

Oba máte čerstvě za sebou určité životní milníky: Matějovi bylo čtyřicet, Kryštofovi třicet tři. Zahýbalo to s vámi, nebo to pro vás jsou jen čísla?

M: Štve mě, že život je krátký, ale to mě štve už od třiceti. Teď už bude jen ubývat sil. Říká se, že ve čtyřiceti síly kulminují. Nevím, kdo by chtěl být starý; asi nikdo. K: Já nad tím nepřemýšlím. Mám pocit, že se mi všechno děje tak, jak má.

Máte ještě třetího bratra Ondřeje. Sejdete se někdy všichni tři?

M: Bohužel jen málokdy. Kluci mají rodiny a starší bratr nebydlí v Praze... Ale po dvojičkách se vídáme hodně. Teď si užívám, že se můžu starat o Kryštofa, který si zlomil nohu.

Matěji, Kryštof dostal za vaše "společné" Kobry a užovky Křišťálový glóbus a Cenu kritiky, nežárlíte na něj? Nemáte pocit, že byste měli být nominováni dohromady?

K: My si to myslíme. Škoda že politiky festivalových a výročních cen bývají tak svázané; třeba na tu sošku z Karlových Varů by se obě jména vešla. Bereme to tak, že jeden bez druhého bychom v tom filmu nefungovali. M: Logicky to je velmi frekventovaná otázka. Ale on mi stejně málokdo uvěří, když odpovím, že je mi to upřímně jedno. Většinou melu něco o bratrské lásce.

Matěj Hádek (40) Prostřední ze tří bratrů Hádkových (nejstarší Ondřej je lékař) vystudoval herectví na Pražské konzervatoři. První velkou filmovou příležitosti dostal v baladickém Vojnárově podobenství Cesta pustým lesem (1997), opačné výrazové spektrum využil coby fotbalový výtržník v hořké komedii Non Plus Ultras (2004). Menší role měl ve filmech jako Nejasná zpráva o konci světa (1997) nebo Tobruk (2008), z plátna naopak prakticky neslezl v psychologickém Michálkově dramatu Posel (2012) a důležitou roli měl i v romantické detektivce Pohádkář (2014). Má za sebou bohatou televizní filmografii včetně seriálů Cirkus Bukowsky (2013), Nevinné lži (2013) či Vyprávěj (2009). S bratrem Kryštofem si zahrál v několika scénách televizního filmu Černý slzy (2002), velkou příležitost dostal v minisérii HBO Mamon (2015), v níž hraje novináře. Za roli Užovky ve snímku Kobry a užovky (2015) byl nominován na Cenu české filmové kritiky i Českého lva. Kryštof Hádek (33) Hercovým raketovým výtahem ke slávě se stala role četaře Vojtíška ve Svěrákově Tmavomodrém světě (2001), za niž byl nominován na Českého lva. Toho později získal za postavu rozervance Ivana Heinze, inspirovanou básníkem Egonem Bondym; ve filmu 3 sezóny v pekle (2009). K herectví se dostal přes Dismanův rozhlasový dětský soubor a studium na Pražské konzervatoři, které nedokončil. Hádek nejmladší ve své filmografii přepíná mezi komerčními produkty, jako jsou teenagerské komedie Experti (2006) či Crash Road (2007) a ambicióznějšími filmy typu Výlet (2002) nebo Polski film (2012), nebrání se ani mainstreamu v podobě filmů Signál (2012), Všiváci (2014) a dalších. Za roli Kobry ve snímku Kobry a užovky (2015) získal Křišťálový glóbus na karlovarském festivalu a Cenu české filmové kritiky, je za ni nominován na Českého lva. Všestranný herec také vystupuje v televizi a v divadle, dabuje a namlouvá adaptace divadelních her.

Čtěte dále

další zprávy