Finále: fanouškovský dokument

10.11. 06:00 | Autor: David Lancz

Členové zlatého československého výběru z MS 1976. Zleva: Ján Švehlík, Antonín Panenka a Zdeněk Nehoda.

Dokument producenta Miroslava Čížka a režisérů Paľa Korce a Dušana Mika o mistrech Evropy z Bělehradu po čtyřiceti letech od památného finále si ambiciózně klade za cíl uctít generaci fotbalových hrdinů, nadechnout se tehdejší atmosféry a třeba i přivést malé kluky k fotbalu. Jak se na slavnostní premiéře producenti vyjádřili, šlo hlavně o splnění fanouškovského snu. Podle toho to ale bohužel vypadá. A je to hodně smutný pohled.

Sedmdesátiminutový dokument Finále totiž nikomu poctu neskládá a nabízí jen zubožený pohled na někdejší legendy. Konfrontace se současným slovenským týmem, v době natáčení aktuálně bojujícím na Euru ve Francii, pak nejenže nedává smysl, ale nechtíc ukazuje, jak jsou všichni fotbalisté vlastně stejní. A co je nejhorší - způsob natáčení více než tragicky dokazuje amatérskou práci jeho tvůrců. Kromě ostré kamery je v něm technicky špatně snad úplně všechno.

Tragédie legend

Těžko říct, jak má mladé kluky přivést k fotbalu pohled na obskurní karikatury, které se z kdysi výjimečných fotbalistů staly. Brečet se nechce snad jen z bodrého Jozefa Čapkoviče, který smyslem pro humor drží většinu záběrů, jichž se účastní, nad vodou. Vůbec totiž nejde jen o to, že z bývalých hráčů jsou obtloustlé figurky s pohyby tučňáků, to by se vzhledem k jejich věku (obvykle mezi šedesátkou a sedmdesátkou) dalo čekat. Mnohem horší je jejich sebeprezentace. Antonín Panenka zkrátka z rozhodující penalty bude žít až do smrti, Zdeněk Nehoda je takový žoviální strejda - a snad nejhůř působí Karol Dobiaš. Scénky o tom, jak se každému snaží střelit knížky jako podomní prodejce, vyrýžovat na tom a ještě se u toho nechat poplácat po zádech, skoro fyzicky bolí.

Podobně depresivně působí záběry ze šatny aktuálního slovenského národního mužstva. Juraj Kucka má alespoň dost rozumu, aby ve všech záběrech, které mu jsou věnovány, mlčel. To Martin Škrtel si i před kamerou stěžuje, že si s ponožkou nedokáže obout botu. V mnohém si jsou proto oba výběry podobnější, než by se zdálo, třebaže Škrtel sebekriticky uznává, že výsledkům bělehradské party se nebude možné vyrovnat (a třeba Dobiaš se trošku nafoukaně vyjadřuje na podobné téma). Hlavní záměr - srovnat dnešní milionáře bez větších úspěchu a někdy živořící legendy - se tak moc nepovedl.

Jak dokument nemá vypadat

Fanouškovská snaha je z Finále cítit každou sekundou. Vedle snahy o jistou koncepci představovat legendy zhruba v pořadí, jak se projevovaly během utkání s Německem, je špatně skoro vše od řazení scén, nelogických záběrů, nesmyslných scén ("pátrání" po Hamšíkovi v Neapoli bylo vrcholné WTF), nechtěných komičností (agent Anton Ondruš zmateně cestující po Evropě), špatných střihů nebo po skončení (logicky) nepříliš dlouhých titulků nechat ještě dvě minuty tmu a dohrát nechutnou popovou sportovní odrhovačku.

Do očí bijící chybou byla také neschopnost zajistit někoho, kdo by po tvůrcích přečetl a hlavně opravil vysvětlující titulky a další textíčky - nikdy bych nevěřil, kolik chyb je možné v několika slovech vytvořit. Když už úvodní titulek hlásá, že představí hrdiny "po 40-ti letech", profesionálně to nepůsobí. A bude mnohem hůř. Snad každá myslitelná chyba - interpunkce, velká písmena, shoda podmětu s přísudkem - je zastoupená a slouží jako ukázkový příklad, jak se to nemá dělat.

Světlé chvilky nestačí

Několik málo lepších okamžiků je pak vzápětí okamžitě zabito. Třeba konfrontace pohledu některých německých hráčů s českými (Ivo Viktor o inkasovaném gólu: "Myslel jsem, že to byl faul." Dieter Müller: "Jasná chyba brankáře."). Zajímavá je i pasáž o Marianu Masném s vizáží i osudem bezdomovce - ale tvůrci ji pak vzápětí pohřbí kýčovitými záběry, když během pracovní doby jako jakýsi sekuriťák Masný v televizi hořce sleduje předávání pamětních medailí mistrům Evropy, kde sám chybí.

A aby toho nebylo, nejenže snímek postrádá jakoukoli informační hodnotu (ukážou se jen záběry gólů a následný penaltový rozstřel), takže o Euru 1976 se divák nedozví absolutně nic, ale přebývají záběry jako třeba na Karola Dobiaše, jak si jde vsadit na pobočku sázkové kanceláře, protože jistá sázková kancelář dokument pomáhala financovat.

Finále. Dokument, který ode dneška brázdí česká kina, je ukázkou nadšeného fanouškovského zápalu, ale zároveň i zoufalé filmařské neznalosti. Kvůli uznávaným fotbalovým legendám mi je to trochu líto - i když, po jejich selfpromu na plátně vlastně už ani ne.

Foto: ČTK/Šulová Kateřina

Autor: David Lancz