Dokumentarista Čálek: Jak nás podvedli somálští piráti

25.02. 17:45 | Autor: Filip Šebek

Filmování v Somálsku přinášelo nová a nová překvapení. Film nakonec dopadl o poznání jinak.

Ve světové premiéře bude na festivalu Jeden svět uveden nejnovější film dokumentaristy Davida Čálka Pirátské sítě. Snímek s podtitulem "film, kde nic není pravda" se oproti původnímu záměru natočit portrét somálských pirátů posunul překvapivým směrem. Tvůrci totiž zjistili, že řada Somálců si své pirátské příběhy vymýšlí a prodává je zahraničním novinářům.

Dokument o fenoménu "falešného pirátství" s originální hudbou skupiny Midi Lidi je dalším z řady snímků promítaných na Jednom světě, které podpořil Institut dokumentárního filmu. V minulosti Čálek režíroval mimo jiné dokument Nebe Peklo o dominách, masochistech a spol., jako kameraman se podílel například na filmu Mamas & Papas. Festival Jeden svět začíná v Praze 3. března, později se přesune i do dalších měst. Premiéra Pirátských sítí je v pátek 7. března v kině Světozor.

Jak jste se dostal k tématu filmu a proč jste se po výletu do sado-maso komunity rozhodl točit zrovna o problému pirátství v Somálsku?
Vnější podobnost je tu asi těžké najít, ale ve svém jádru jsou témata docela blízko. Nebe Peklo bylo o lidech s vrozenou s/m preferencí, kteří žijí v utajení, protože mají strach, že by je většinová společnost nepřijala a jejich život po odhalení by se stal peklem. Pirátské sítě je film o lidech, kteří jsou celým světem zavrženi jako nositelé zla, ale řada z nich nosí tohle ďábelské znamení, protože jejich volba v jistý okamžik byla velmi složitá. Navíc je jedním z faktorů, které zažehnuly pirátství v Adenském zálivu, naše západní společnost, která následně řešila situaci silou. Takže by se dalo říci, že mě obecně zajímá situace lidí, kteří nemají ve většinové společnosti zastání, a proto se uchylují ke krajnostem. Tohle téma sledoval např. i můj film Berkat a Maršo - Štěstí a svoboda o nelehkém postavení čečenských dětí vyrůstajících v době ruského teroru.

Byla to vaše první cesta do Afriky? Co tam na vás zapůsobilo nejsilněji?
Afriku jsem si zamiloval už v době své první cesty, kdy jsem natáčel pěší přechod pouště na severu Keni týmem českých parazitologů pod vedením docenta Davida Modrého. Procházeli jsme vesnicemi, kde před námi utíkaly děti, ne kvůli mojí kameře, ale pro barvu kůže. Od té doby jsem čekal na příležitost, jak se tam s kamerou vrátit. Po několika dalších měsících strávených v Africe musím říci, že nejsilnější vjem pro mě jako Evropana je sílící přesvědčení, že Afričanům prostě není možné doopravdy porozumět. Jejich optika je zkrátka jiná, a i když si už říkáte, že jste s někým z nich na jedné lodi, rozumíte si a možná se zdá, že jste přátelé, stejně přijde vždycky nějaká událost, která vás tohoto optimismu zbaví. A o tom je vlastně i do jisté míry film Pirátské sítě.

V bezvýchodné situaci se mnohým zdá dráha zločinu řešením...

V roce 2010 byl pracovní název tohoto filmu Dva malí piráti ze Somálska a měl být o "trpkém údělu Somálců žijících v bídě a řešících bizarní formou pirátství tristní existenční situaci". Jaký byl jeho další vývoj do té doby, než jste začali natáčet?
Původně jsme chtěli mapovat cestu mladého piráta, který se rozhodne s penězi z únosu prchnout do sousední Keni. Věděli jsme, že tyhle emigrace pirátů jsou velmi strastiplné a že při nich přijdou o většinu naloupených dolarů, o jejichž hodnotě nevzdělaní rybáři často nemají velký pojem. Zbytek jejich úspor pak zmizí v keňské metropoli rychleji, než se rozkoukají a zjistí, co by si za ně reálně mohli pořídit. Jejich častý sen o novém životě a nějakém malém obchůdku v nové zemi se rozplyne jako ranní nairobská mlha. Pak často končí na drogách, na ulici, nebo jako přisluhovači místních bohatších šíbrů.

Tenhle scénář narazil hned na počátku na problém, jak natočit nelegální cestu přes nebezpečná území keňsko-somálské hranice, kde hrozilo nebezpečí nejen nám, ale i člověku, který se nechá natáčet... Takže už tam jsme se rozhodli spojit dva osudy do jednoho filmu. Chlapce, který řeší, jestli se stát pirátem, a jiného hocha, který už cestu ze Somálska podnikl a snaží se nějak uchytit v Nairobi a zapomenout na pirátskou minulost. To zůstalo v podstatě až do současného tvaru, i když se nám staly při natáčení mnohá překvapení, která se jako další témata na základní kostru nabalila.

Jak jste ty lidi sháněli?
Piráta Hasana bylo těžké vystopovat, ale nakonec spolupracoval. Adan Muhamed je fixer - prostředník, který před námi už spolupracoval s americkým časopisem Time, Reuters a dalšími známými agenturami. Odtud jsme na něj dostali i kontakt. Najít Adana nebylo zdaleka tak těžké jako najít Hasana, i když i z toho Jakubovi Zahradníčkovi, který tohle celé organizoval, vstávaly vlasy na hlavě. Museli jsme na tajných konspiračních schůzkách potkat dobrých patnáct pirátů, než jsme se potkali s Hasanem. Ten den jsme to pořádně oslavili, aniž jsme tušili, že tím dnem pro nás začíná peklo na zemi...

Jak vypadá "dokumentaristické peklo" v Africe?
Při natáčení se každý den něco na našem původním plánu změnilo. V podstatě neustále jsem musel přepisovat scénář a kombinovat to, co zbylo, aby se z toho pořád ještě dal natočit film, který bude směřovat původním směrem. To bylo dost stresující. Domluvené schůzky často vůbec neplatily, jednou jsme čekali celý natáčecí den, kdy náš fixer prostě nebral telefon. Cestu do pouště jsme odložili o další tři dny, protože si náš hrdina v šest ráno, kdy ho vyzvedával u něj doma ve slumu Korogocho taxík, začal vymýšlet další podmínky. My jsme měli zabalené jídlo na týden, všechny věci naložené do terénního auta... Nejhorší bylo, že tahle těkavost našemu materiálu vydržela až do úplného závěru filmu. Během střihu jsme několikrát museli zrušit plánovanou cestu do Somálska z nejrůznějších rozmarů osudu.

Nejste nakonec za vývoj událostí paradoxně rád? O somálských pirátech už vznikla řada dokumentů, ale o těch "falešných" zatím žádný...
Některý film vzniká jakoby sám, dveře se před vámi samy otevírají, náhody vám jdou na ruku a vy se jen vezete na vlně svých postav a spojujete to, co se vám samo nabízí. Tohle byl případ filmu Nebe Peklo. Ale Pirátské sítě byly pravým opakem. Nic, co jsme si naplánovali a vymysleli, nakonec neplatilo, nebo bylo úplně jinak. Ale s odstupem musím přiznat, že měl ten boj smysl. Možná se tak do filmu otisklo něco, co žádný scénárista prostě nezkombinuje. Byla to zkouška nás všech. Ale to je dokumentární film, nevyzpytatelný jako následující den.

V čem vidíte největší díl viny "západní civilizace" na fenoménu novodobého pirátství? A věříte v nějaké řešení?

David Čálek. Tohle je hrozně těžká otázka a myslím, že podobně zrádná, jako koho podporovat v syrské válce. Ale rozhodně není řešení prostě postřílet všechny piráty na moři, jako to s oblibou dělá ruské námořnictvo. To, čeho jsme svědky, je jen výsledek dlouhodobého nezájmu vyspělého světa o tento roh Afriky. V době, kdy byla v Somálsku slabá nebo žádná vláda a nulová kontrola rybolovu, se dala udělat opatření nesrovnatelně levnější s operací Atalanta, kterou platila z velké části EU. Tehdy tu po deset let bez jakékoli kontroly pytlačily rybářské lodě z celého světa a mnohonásobně překračovaly kvóty rybolovu běžné kdekoli jinde na moři. Myslím, že inspirativní řešení objevil bývalý pirát Absir Boyah, když nám popsal, na čem pracuje poté, co ho pustili z vězení. Dělá jakéhosi sociálního pracovníka a učí sirotky, děti zabitých pirátů, že jejich rodiče nedělali dobrou věc a tudíž v jejich případě by neměly usilovat o jinak běžnou krevní mstu.

S finální dramaturgií filmu pomáhal i Martin Mareček. Obrátili jste se na něj třeba i proto, že v Africe už natáčel a je schopen odlehčenějšího, místy až úsměvně-ironického pohledu na vážnou věc, jak je patrné z jeho filmu Pod sluncem tma?
Ano, Martinovy zkušenosti z jeho vlastního projektu byly cenné, hlavně pro odstup, který je pro dramaturga tak důležitý. Brát moc vážně svůj pohled nebo sám sebe je určitě zrádné při natáčení filmu, který by měl odrážet i něco jiného mimo tvůrcovo nitro, ale ještě nebezpečnější je to v životě samotném. Nejvíce si vážím těch mistrů filmu, kteří mají dar humoru a nadhledu nejen nad stavem světa, ale i nad sebou samými.

Jak si věříte na mezinárodní scéně?
Díky Institutu dokumentárního filmu jsme se setkali s editory z velkých světových televizních stanic a zjistili, kolik podobných filmů, jako ten, který jsme původně zamýšleli natáčet, už mají v šuplíku. Mluvit o globálních tématech je derby, kde musíte být prostě první a originální. Jinak máte smůlu. Točí se tam velké peníze a je tam velká konkurence. Ale paradoxně právě tady na světové platformě trhu s tématy a filmy jsme se potkali s naším koproducentem, Českou televizí.

Foto: David Čálek

Autor: Filip Šebek