David Matásek: Společnost je nenávistně polarizovaná

David Matásek hraje hned ve čtyřech nových filmech. Napilno má i na divadelních pódiích. Nemá už dost role Kendyho z Básníků? Jak se dívá zpětně na svoje hraní ve skinheadské kapele Orlík a co si myslí o současné uprchlické krizi?

Tři ze čtyř nových filmů, ve kterých hrajete, jsou komedie. Je to náhoda?

Komedie se teď obecně hodně točí. Naopak na závažné filmy se v téhle zemi rezignovalo. Tvůrci si navíc asi taky myslí, že je se mnou legrace.

Proč se u nás na závažné látky rezignovalo?

Tvůrci raději natáčejí bulvarizované kauzy, u kterých se předpokládá, že diváky přitáhnou, protože o nich četli třeba v Blesku: Mrázek, Krejčíř... Že nám nejde "velká" vážná kinematografie jako taková, je dané i hrubým podfinancováním české kultury. Přitom jsou tu témata, která dlužíme. Jak to, že ještě není natočený film o Mašínech? Vím, že se připravuje, ale pořád se netočí. Jak to, že není film o Miladě Horákové? V historii jsme měli spoustu následováníhodných hrdinů, ale tenhle stát už je nemá, vymlátili jsme si je, vyhnali a neumíme se k nim postavit ani v době, kdy existuje relativní svoboda o nich vyprávět.

Když už tu nejsou následováníhodné osobnosti, vidíte kolem sebe kauzy, ke kterým potřebujete zaujmout jasný postoj? Nedávno bylo například rušno kolem pomalování několika pražských podniků nacistickými symboly.

To je příšerné. Společnost je až nenávistně polarizovaná, její vrstvy jako sluníčkáři nebo protiislamisté jsou nesmiřitelně zakopané ve svých pozicích. Nechápu, proč elity loni zaspaly, neuklidnily veřejnost a místo toho nechaly média strašit lidi uprchlickými scénáři nejčernějších podob. Zároveň je trestuhodné, že média nedala dostatečný prostor k vyjádření osobnostem, které se k situaci měly relevantně vyjádřit.

Kterým třeba?

Teď nemyslím politiky, protože pro ně uprchlická krize představuje potenciál oslovit voliče nebo si připravit půdu pro partajní zájmy, ale třeba i samotní muslimové dlouho mlčeli.

Polarizace společnosti vás evidentně trápí. Neuvažoval jste, že byste se jako mediálně známá tvář v uprchlické krizi angažoval?

Já se veřejně angažuju. Svou prací a názory, se kterými se netajím. Ode mě s mou minulostí budou velká slova vždycky znít, jako bych si vylepšoval kádrový profil, ale na to kašlu. Říkám, co cítím, a jestli jsem něco před pětadvaceti lety cítil jinak... Doba byla jiná. Myslím si, že na stranách příznivců i odpůrců imigrace jsou reakce hysterické.

Minulostí myslíte účinkování ve skupině Orlík? Nechtěl jsem tohle téma vytahovat, ale vypadáte, že jste s ním vyrovnaný.

Mám celkem čisté svědomí. Orlík jsme zakládali v době, kdy panovaly jiné společenské pořádky a my byli tak naivní, že nás nenapadlo, jaký by naše hraní mohlo mít dopad. Když ten dopad začal být zjevný, skončili jsme. Nechtěli jsme být vlajkovou lodí nějakého nesmyslu.

Hrajete ještě na kytaru?

Když je to nutné. Třeba teď v Národním divadle v inscenaci Láska a informace hraju rockovou legendu, která ztratila paměť. Tam bylo hraní na kytaru nutné nejen v samotném představení, ale i ve filmových dotáčkách, které jsou jeho součástí. Pracoval jsem s mladými pány muzikanty, kteří přišli s nápady, nazkoušeli jsme je, nahráli, bavilo mě to. Ale jsem moc starý na to, abych někde hrál veřejně.

V Orlíku jste hrál s Danielem Landou. Jeho společenské problémy také trápí a vyjadřuje se k nim. Probíráte je spolu, když třeba jdete na pivo?

Nebavíme se o tom. On má spoustu jiných aktivit, které mě zajímají víc, jako třeba program osobního koučinku. To mi připadá hrozně zajímavé. Na řadu věcí máme jiný názor a mezi sebou se kontroverzí nebojíme, ale vídáme se tak málo, že spolu řešíme spíš osobní věci.

Filmovou sérii o Básnících doplnil nedávno šestý díl. Jak to funguje? Režisér Dušan Klein vám jednou za pár let zavolá a vy se vrátíte do role Kendyho?

Povolávací rozkaz nebo vojenské cvičení tomu říkám jen ze srandy. Dělám to ze starého přátelství, ale přináší mi to i radost. Na druhou stranu člověk musí potlačit své ego a umělecké nároky a brát to, jak to je. Básníci mají poetiku, na které jsme chtě nechtě vyrostli, i když ji tvoří pánové o generaci starší než my (vedle Dušana Kleina, roč. 1939, scenárista Ladislav Pecháček, roč. 1940, pozn. red.). V rozhovoru pro časopis Kino jsem v roce 1987 řekl, že považuju pokračování Básníků za zbytečné. Dušan mi to vyčítal. Neuvědomoval jsem si, že nebýt toho prvního filmu, nikoho bych nezajímal, musel bych se snažit prorazit jinak.

Kendy je vaše ikonická role. Kdysi jste řekl, že byste se rád dočkal ještě nějaké další velké postavy. Čím to, že nepřichází?

Kendy je možná stigma. A někdy taky laciná karta, kterou režiséři občas vytáhnou. "Nedělej mi tady Kendyho", "Nezlob se, s tebou na tomhle projektu pracovat nebudu, protože nechci Kendyho"... To je legitimní, ať si každý soudí, jak chce, ale přijde mi to krátkozraké. A v českém filmu obvyklé. Spousta herců tu hraje pořád to samé. A pak je občerstvující vidět změnu: když komici vystřihnou vážnou roli nebo třeba comeback Aleny Mihulové v Domácí péči. Tam je znát otevřená hlava, snaha zkoušet, a ne jen sázet na osvědčené lidi, na které se chodí do kina.

Na druhou stranu u nás chybějí představitelé chlapáckých rolí a český film je bere ze Slovenska, Polska či Maďarska. Vy byste se na ně se svou fyziognomií hodil. Proč se těchhle postav nedostává?

To je zase ten problém s našimi hrdiny. Kdo jsou čeští hrdinové? Zpropadený Švejk. O českém hrdinství se většinou mlčí, víc prostoru se věnuje kontroverzním tématům jako odsunu Němců nebo kolaboraci. Jasně, musí se o nich mluvit, ale nedělejme z nich národní rys.

Sám jste ze tří kluků, jak vnímáte posun v "chlapství"? Zrušila se povinná vojna, z některých mužů jsou metrosexuálové...

Role žen je fyziologicky daná: to, že vznikne nový lidský život, je zásluha hlavně ženského těla. I když se muži snaží pomáhat, jsou od začátku vždycky druzí: nemají prsa, dělohu... A tak si vymýšlíme zástupné role. Okázalý machismus už se nenosí, takový člověk se odmázne jako "testosteronový dement", takže se muži převlékají do sportovních oblečků a na bicyklech předvádějí svoje mužství. Máme plné baráky chlapů, kteří ovládají kopírky. K čemu to je, co to tu vyvádíme?

Letos hrajete už v druhém filmu Tomáše Svobody o hodinových manželech. Jste manuálně zručný?

Mně jdou velké věci. Tam, kde není potřeba jemná motorika. Baví mě práce se dřevem, tedy palivovým, stůl udělat neumím. Zatím mám všechny prsty, tak to se mnou snad není tak zlé. Mám rád velké projekty: třeba vyklučit náletovou planinu. Ale v těch Tomášových filmech jsou chlapi spíš nešikovní a brojí proti ženám, které jsou zase až moc feminně zaměřené.

Svoboda natočil i komedii Jak se zbavit nevěsty, která šla do kin jen dva týdny po šestých Básnících. Jak jste zvládal zápřah dvou premiér tak blízko po sobě?

Byla to síla: povinnosti ke sponzorům a donátorům, projekce spojené s "voděním medvědů" (ukazováním herců na různých akcích, pozn. red.). Nezaměstnává to mozek, ale diář, a čas je vzácný.

Básníkům se vyčítá až příliš okatý product placement, který natáčení finančně usnadňuje. Zmínil jste se o tom, že kultura je u nás podfinancovaná. Zlepšuje se to?

Jsem optimista, i ve svých letech si možná naivně myslím, že bude líp. Když se v roce 1990 řeklo, že není čas na kulturu a že se musíme nejdřív postarat o jiné věci, chápal jsem to. Ale od té doby se toho ve financování tolik nezměnilo. Jeden čas byla situace ještě horší - nebyl systém pobídek pro filmaře a zahraniční produkce vyklidily pole. Řekl bych, že odvaha producentů je na nule: leze se do zadku nešikovným product placementem za hranicí vkusu. Dokonce jsem slyšel historku, že se některým sponzorům Básníků nelíbilo, jak jsou ve filmu prezentovaní, že už je to přes čáru.

Co vás teď kromě filmů nejvíce zaměstnává?

V srpnu máme premiéru v Divadle v Rytířské: hry Chvilková slabost o pokusu navázat vztah, který vyhořel. Není to o veselých věcech, ale je to britsky roztomilé a šikovně napsané.

Jednou jste si postěžoval, že byste byl radši, kdyby se vás novináři místo na Orlík a na Básníky ptali na umění. Jste syn scénografa a grafičky, k umění vás vedli oni?

Rodiče a prarodiče. Naši nás jako děti tahali na kulturu, která se v sedmdesátých letech klopotně probouzela: na výstavy, do divadla... Přestože jsem jako dítě k divadlu neinklinoval,  v patnácti jsem se pro něj rozhodl. Naši z toho nebyli nadšeni, ale ani slovem mi neřekli, že bych ho dělat neměl. Platil jsem za dětského baviče a bohužel jsem si podobných rysů všiml i u svého nejmladšího synka. Je komik. Asi mu v tom taky nebudu bránit, ale řeknu mu svoje.

Co vám dělá radost kromě zmiňované práce v lese?

Jsem rodinný typ. Radost mi dělají děti, čas s nimi strávený. Ale také čas strávený s kamarády na skútrech Vespa. Ať už jezdíme po republice, nebo pořádáme výjezdy do Itálie. Odtamtud ty stroje jsou a nějak podvědomě tam lépe jezdí. To považuju za smysluplně strávený čas: moc to nestojí, poznávám nové lidi a místa, je to splnění určitého snu. Vespa je svéhlavý koníček, kterému se někdy nechce jet, ale bydlení pod stanem nebo povídání s dědky, se kterými máme společných asi pět slov, ale dokážeme se bavit o situaci ve světě, je nádherné.

Vaše záliba ve skútrech je známá, ale myslel jsem, že pro vás jde o dopravní prostředek, ne o životní styl.

Přes rok dopravní prostředek. Ale jakmile se trochu oteplí, tak o víkendech a přes kus prázdnin se z toho stává životní styl.

David Matásek (53)

Český herec a žižkovský patriot vystudoval pražskou konzervatoř. Prorazil rolí budoucího filmaře Kendyho ve snímku Jak svět přichází o básníky (1982), později hrál ve filmech Samotáři (2000), Jedna ruka netleská (2003), Jménem krále (2009) nebo Probudím se včera (2012), a především v řadě televizních snímků a seriálů. Letošní rok přinesl premiéry dvou filmů, v nichž hraje: Jak básníci čekají na zázrak a Jak se zbavit nevěsty, následovat budou Manžel na hodinu a Zemřít šťastný. Je dlouhodobým členem činohry Národního divadla. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let účinkoval v kontroverzní hudební skupině Orlík. Je potřetí ženatý, má dvě dcery a syna.

Čtěte dále

další zprávy