Čeští lvi v kostce: Keř zahořel v mezinárodním kontextu

23.02. 19:15 | Autor: Vojtěch Rynda

Táňa Pauhofová, představitelka hlavní role v oceněném Hořícím keři.

Čeští lvi stojí po odchodu Petra Vachlera z jejich udílení na novém začátku. Co do provedení slavnostního ceremoniálu se "rok nula" pro lvy povedl téměř bez chyby, co do konkrétních ocenění jsme pořád tam, kde jsme byli: akademici se na české filmy moc rádi nedívají a sázejí na jistotu.

Hořící keř, drama o událostech následujících po sebeupálení Jana Palacha, získal jedenáct sošek ze čtrnácti nominací. Nikdo jistě nepochyboval, že zvítězí v hlavních kategoriích jako režie nebo film roku: Čeští lvi se stejně jako každé jiné výroční ceny udělují (i) z politických a státotvorných důvodů. Největší konkurenti Hořícího keře, snímky Klauni a Jako nikdy, jsou stejně dobré jako on, možná dokonce lepší (Hořící keř se upravoval z třídílné minisérie na celovečerní formát, pro který nebyl původně dělaný, a původní metráž mu slušela víc), ale prostě "nemají Palacha".

Největší překvapení? Trofej za ženský herecký výkon v hlavní roli pro Petru Špalkovou za postavu životem orvané partnerky umírajícího umělce v Jako nikdy. Na Táňu Pauhofovou, která v Hořícím keři ztvárnila sošnou hlavní roli právničky Dagmar Burešové, by si přitom byl vsadil i filmový analfabet. Špalková zvítězila zaslouženě, její výkon - a zejména její souhra s fantasticky přihrávajícími kolegyněmi Taťjanou Medveckou a Janou Pidrmanovou - je z toho nejlepšího, co bylo v českém filmu k vidění za posledních několik let.

Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli získal Jiří Schmitzer rovněž za Jako nikdy. V tomhle případě se o žádné velké překvapení nejednalo, postavy umírající na rakovinu jsou na ceny magnet a Schmitzer v Jako nikdy předvádí přesně ten druh exprese, kterou akademici tak rádi velebí. Hlavní faktor nicméně spočíval v tom, že v Hořícím keři podobně silná mužská postava prostě není. Cenu by si víc zasloužil Oldřich Kaiser za Klauny, ale buďme rádi za každou cenu, kterou Jako nikdy získalo: malý velký film s minimální návštěvností si zaslouží všechnu pozornost, kterou jen může získat. Což se týká právě i Klaunů, za něž zabodoval Jiří Lábus v kategorii vedlejší mužská role. To je ostatně jeden z úkolů výročních cen: upozornit na díla, která jinak nespravedlivě unikají pozornosti veřejnosti.

Hořící keř pobral ceny i v technických kategoriích, jako jsou masky nebo zvuk; zrovna v těchto případech si trofej zasloužili konkurenti, ale hlasující akademici je buď neviděli, nebo rozdávali silnému jménu najisto.

Diskuse se už na internetových fórech rozproudila kolem ceny za nejlepší dokument pro titul Silvie Dymákové Šmejdi, jenž pojednává o nekalých praktikách prodejců na předváděcích akcích pro seniory. Zaznívá argument proti v tom smyslu, že Šmejdi nemají kinematografické kvality: jsou totiž točeni mimo jiné skrytou kamerou, se špatným obrazem a zvukem. Ale je přece naprosto legitimní, že Šmejdi zvítězili za své kvality společenské, za to, že v nejlepší tradici angažovaného dokumentu ukazují prstem; málokterý český dokument v porevoluční historii Česka způsobil takovou veřejnou debatu jako právě Šmejdi. Jediného silnějšího konkurenta měli letos v drsné sondě do zákulisí tuzemského showbyznysu Show!.

Slavnostní večer proběhl přesně tak, jak se na podobnou akci sluší a patří. Organizátoři do Rudolfina přivezli ideální kombinaci důstojnosti a humoru, což je po letech opileckého vtipkování moderátorů a reklam na jogurty, s jakými byl Český lev spojován v minulosti, možná nejlepší faktor letošního ročníku. Scéna byla postavena minimalisticky a funkčně, nápad s dvojicemi udílejících sestupujících proti sobě po protilehlých schodištích neomrzel, moderátor Marek Eben by si za přípravu i pohotovost sám zasloužil aspoň malého "lvíčka". Jediným zásadném lapsem byla nefungující akustika, kvůli které nebylo zejména z předtočených pasáží chvílemi rozumět ani slovo. Režisérka Silvie Dymáková získala ocenění za dokument Šmejdi.

Ke každým výročním cenám patři také dojetí: nejen nad vítězi, ale i nad sestřihem těch,
kteří nás v uplynulém roce opustili. Ve sledu "domácích" tváří s naprostou samozřejmostí figurovali Češi i Slováci. Obě národnosti se vyskytovaly mezi udílejícími i oceňovanými. (Jen stranou - Martin Štrba si cenu za kameru zasloužil víc za Hřebejkovy Líbánky než za Hořící keř, za nějž ji dostal.) Agnieszka Holland si za sošku pro nejlepší režii Hořícího keře přijet nemohla, ale ve videopozdravu poděkovala echtovní pražštinou. A v souvislosti s "palachovským" tématem svého filmu zmínila aktuální situaci na Ukrajině.

To nejlepší a nejúspěšnější z české filmové produkce roku 2013 byly totiž filmy, které nejsou jen české, ale česko-slovenské, česko-polské, Klauni třeba česko-slovensko-finsko-lucemburští s francouzskou hereckou účastí. Loni se u nás natočilo několik výborných kousků a nominace na České lvy je pokryly dost výstižně. Ale tou největší výhrou je fakt, že se český film konečně dostává do nějakého mezinárodního kontextu. A jednou se třeba zase vrátí na přední světové festivaly. A to budou panečku ceny.

Foto: ČTK , archiv , Šulová Kateřina, Kamaryt Michal

Autor: Vojtěch Rynda