Karlovarský zápisník: globální i komorní katastrofy

01.07. 14:42 | Autor:

V sobotu večer měly na karlovarském festivalu premiéru dva filmy, na něž diváci stáli dlouhé fronty. Shodou okolností byly oba poprvé uvedeny na nedávném festivalu v Cannes. Jeden mimo soutěž, ale s podporou mnoha hollywoodských hvězd, druhý nenápadně v soutěži, kterou nakonec překvapivě vyhrál.

Ona podpora slavných se dostala ekologické dokumentární agitce Jedenáctá hodina převážně proto, že jejím spoluproducentem je herec Leonardo DiCaprio (ve filmu vystupuje jako komentátor). Do Karlových Varů nepřijel, zastoupila ho matka. Ale kdyby přijel, možná by se na tiskové konferenci dočkal spíš jízlivých otázek než pochvaly.

Jedenáctá hodina je totiž zoufale naivní a prvoplánová, určená snad těm divákům, kteří ještě neslyšeli pojmy jako globální oteplování, nadnárodní korporace či populační exploze. Ti možná s údivem zjistí, že svět je na tom hůř, než se jim zdá z jejich okna. Pro drtivou většinu přinejmenším evropských diváků včetně těch ve Velkém sále hotelu Thermal však film jen opakuje, co už dávno vědí z médií. Snad by to tolik nevadilo, kdyby se DiCaprio netvářil, jaké úžasné novoty divákům objevuje. Některé z promluv světových vědců nabídly zajímavé postřehy (například že v podobě ropy nebo uhlí civilizace vlastně využívá „mrtvého“ slunečního záření oproti tisíciletím, kdy využívala pouze toho přirozeného), ale jakmile jdou do větších podrobností, režisérky - sestry Leila a Nadia Connersovy - rychle střihnou kýčovité záběry na průzračný oceán, nebo naopak na ohyzdnou průmyslovou krajinu.

Oproti podobně burcujícím filmům Fahrenheit 911 a Nepříjemná pravda, které se snaží věrohodně argumentovat a uvádějí mnoho konkrétních příkladů, čísel a přímých svědectví, je Jedenáctá hodina jen souhrnem všeobecně známých klišé, jimž nedodá váhu ani to, že je pronášejí věhlasní odborníci.

Protipólem je zdánlivě malý konkrétní příběh, který přináší vítěz canneského festivalu - rumunský film Cristiana Mungia 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Název vyjadřuje stáří plodu, jehož se potřebuje zbavit studentka Gabita. Příběh se odehrává v osmdesátých letech, tedy za Ceauseskova režimu, kdy byly potraty trestné a hrozil za ně několikaletý kriminál. Gabita musí spolu s kamarádkou Otilií, hlavní hrdinkou snímku, podstoupit ponižující martyrium, než k pokoutní interrupci dojde.

Film sleduje především Otilii, která všechno zařizuje. Mezitím ještě musí na maloměšťáckou oslavu narozenin matky svého přítele a ve finále běhá po nočním městě a hledá místo, kam by mrtvý plod vyhodila. Mungiu z vypjatých situací neždíme žádné velké emoce, ke všemu přistupuje jakoby chladně, civilně. Otilia se chová tak racionálně, jak je jen v pokřiveném prostředí reálného socialismu i v dané dramatické situaci možné. Syrový, ale nanejvýš působivý snímek.

Mimochodem, prezident Klaus podle očekávání Jedenáctou hodinu nenavštívil, zato jeho manželka Livia se překvapivě objevila na nedělní dopolední projekci rumunského dramatu. Zda vydržela až do konce a jak se jí film líbil, se redakci TÝDEN.CZ již zjistit nepodařilo.

Foto: Jan Schejbal