Varyš na Hané: Vítejte v Gottlandu

15.05. 08:30 | Autor: Vojtěch Varyš

Divadelní Flora Olomouc běží už od čtvrtka 10. května. Přijel jsem až dnes, kdy začíná hlavní část. Festival sleduji nějakých pět let - což vzhledem k šestnáctému ročníku, který přišel na řadu letos, neznamená ještě žádné pamětnictví: ovšem, podle věrohodných detailů z historie, za něco začal stát zhruba před sedmi lety. Udělal řadu skoků a z původně regionální přehlídky, kterých je všude dvanáct do tuctu, se vypracoval na špičku českých divadelních festivalů: podle mne je tím nejlepším. I to je důvod, proč se sem každý rok vracím (letos si ovšem v Olomouci musím vyřídit i nějaké osobní účty, to se možná laskavý čtenář dozví ve správný čas v bulvární podrubrice tohoto zápisníku). A důvod, proč bude čtenáře on-line deníku TÝDEN.CZ teď každý den oslovovat pravidelná reflexe z festivalu.

V rámci sekce věnující se visegrádskému prostoru pro tanec (současná taneční tvorba patří k Floře již tradičně) se v pondělní představila maďarská choreografka a tanečnice Anna Réti s autorskou performancí Vis-a-vis. Naděje vzbuzovalo dekadentní zátiší s opulentním (ačkoli zjevně nafukovacím) křeslem a stolkem s lampou i občasné náznaky svlékaní tanečnice za jejího současného funění do mikrofonu. Taneční kreace ovšem byly poměrně fádní a nicneříkající. Smysl celému křepčení nakonec dodalo finále: za zvuků monumentální hlasité hudby a víření bubnů se na prázdné scéně pomalu vyfukovalo ono křeslo; silný obraz připomínají jak zánik starých časů, tak hrozící zánik, tak konec ve velkém stylu.

Hlavním bodem pondělního programu na Floře byl Gottland. O adaptaci esejistického bestselleru Mariusze Szczygiela v podání ostravského Národního divadla moravskoslezského bylo napsáno leccos: já sám jsem tuto inscenaci Jana Mikuláška viděl potřetí a poprvé mě zcela nadchla. Dřívější pochybnosti byly pryč a měl jsem před sebou skutečně mrazivý portrét české národní povahy i naší nedávné, zejména komunistické minulosti. A přehlídka písní Karla Gotta, zřejmě jediné jistoty naší kultury, patří stále, i rok a půl po premiéře, k nejlepším divadelním fórům. Jakkoli samozřejmě nesdílím polský (či přímo Szczygielův?) odpor k českému švejkování a za nesdílením národní hrdosti nevidím problém. Však to byl snad Oscar Wilde, kdo řekl, že vlastenectví je mizernou ctností, ne?

Závěr dne patřil v poněkud vymrzlém stanu na parkánu olomouckého Konviktu, dalším tradičním festivalovém místě, slovenské skupině Dezorozovo lútkové divadlo s kouskem Gašpárkove šibalstva. Zoufale nevtipný autorský kabaret nezachránily ani loutky, když si tvůrci zjevně léčili své komplexy a frustrace tunami homofobních narážek, lascivních žertů a příběhem o co největším penisu. Byla to sice jen součást off-programu, ale pro tento případ bych spíše použil pojem fuck-off program.

Flora se, i díky horšímu počasí, letos rozbíhá pomaleji - velké fláky nás ale ještě čekají a originální architektonická řešení festivalových prostor, jež tentokrát překvapivě zasáhly i dosud sterilní bar Moravského divadla, dávají tušit stíny bohaté budoucnosti.

Foto: Národní divadlo moravskoslezské

Autor: Vojtěch Varyš