Varyš na Hané: Představy o sexu a násilí v Evropě

16.05. 15:00 | Autor: Vojtěch Varyš

Europeana: Jiří Vyorálek v zajetí panenek a sexuální touhy.

Je příjemné vidět, že každoročně fungují některé jistoty: topinku s játrovou směsí stále na náměstí mají, festivalový stan se hluboko do noci otřásá tancem a zpěvem navzdory špatnému počasí, v hospůdce U Kuděje na vše ze stěny stále dobrácky dohlíží císař František Josef I. a v hanácké metropoli je pořád k mání kontušovka. Zkrátka jsou tradice, které se dodržují.

Kromě populárního improvizovaného Stand´artního kabaretu partičky Vosto5 a odpoledního vystoupení souboru mentálně postižených herců SPOLU především pokračovala přehlídka děl režiséra Jan Mikuláška. Jindy introvertní tvůrce dokonce na festival osobně přijel a rozdával vlídně rozhovory. V úterý se hrála jedna z jeho nejoceňovanějších inscenací, Europeana podle esejistické prózy Patrika Ouředníka. Inscenace patří do repertoáru Divadla Reduta, scény Národního divadla Brno, se kterou Mikulášek spolupracuje stabilně.

V kolektivní aranžmá nám Mikulášek nabízí projížďku dvacátým stoletím za pomoci mocně komponovaných obrazů beze slov i recitace rytmického Ouředníkova textu. Ukazuje války, násilí i civilizační změny od plýtvání vodou po vynález toaletního papíru. Stejně jako u Gottlandu se nemohu ubránit jistým pochybnostem a dramaturgické nevyváženosti celku; stejně jako u Gottlandu mám ale u každého dalšího zhlédnutí Europeany lepší pocit a silnější zážitek.

Režisér Jan Mikulášek při sebezpytu. Foto: Lukáš Horký Nejsilnější jsou momenty zdůrazňující směšně trapný vývoj civilizace od záliby v kokainu přes sexuální revoluci až k ordinacím psychoanalytiků. Rok od premiéry je taky radost pozorovat, jak se původně nevyrovnaný ansámbl sehrál v jeden celek; Jiří Kniha, Jan Hájek nebo Jiří Vyorálek nyní tolik nevyčnívají - vynikající pokrok učinil třeba Ondřej Mikulášek (režisérův otec) nebo dámská část osazenstva, Dita Kaplanová či Zuzana Štěrbová. Celá festivalová linie samozřejmě vede k úvahám, v jaké fázi se režisér Jan Mikulášek vlastně nachází, co je pro něho typické, co opotřebované a co už nové. Zdá se, že od opulentního vizuálního pojetí začíná ustupovat. Napůl ironicky, napůl vážně a poněkud překvapivě řekl v rozhovoru pro festivalový zpravodaj, že "svícení nebo přesná stylizace nám přijde jako ornament, který je potřeba odhodit. Zároveň si nemyslím, že by na té ornamentálnosti bylo něco špatného." A na otázku, jestli se nebojí, že se za dvacet let umělecky vyčerpá, odpověděl slovy: "To se stane už za rok."