Rozhovor s Norbertem Lichým: Z krematoria k Deep Purple

Jednu Thálii už herec Norbert Lichý získal. Nyní exceluje ve Spalovačí mrtvol a jeho výkon si říká o další cenu. Před kamerou jde z role do role, právě byl oceněn za načtení Motýlka a nově hraje na pódiích skladby Deep Purple.

S přijetím role horlivého zaměstnance krematoria ve Spalovači mrtvol jste musel asi začít přemýšlet, zda se jednou necháte zpopelnit, nebo raději pohřbít do země?

Když jsme Spalovače mrtvol začali studovat, tak se na mě smrt ještě moc zblízka nedívala. Pak jsme ale absolvovali exkurzi v krematoriu, tam už ten dotek přišel. Dám zřejmě přednost žehu, je to takové čisté, představa červů v rakvi mě úplně neláká. Ale jestli budu opravdu spálen, o tom už já úplně nerozhodnu.

Rozhodnou příbuzní?

Jako si nevybíráme jméno, nemůžeme ovlivnit datum smrti ani podobu pohřbu.

Nezdá se vám, že dnešní společnost smrt vytěsňuje?

Proč taky pořád myslet na smrt.

Kdy jste se poprvé setkal se smrtí vy?

Vzpomínám si na pár momentů po úmrtí dědečka, kdy jsem byl ještě hodně malý. Vidím schodiště, na kterém máma přebírala telegram z nemocnice, a doteď cítím to hrozné uvědomění si, že děda už nikdy nebude. Zasáhl mě i následný obřad a pohřeb do země. Podruhé jsem se smrti zblízka dotkl, když mi zemřel otec. Doma na Silvestra v roce 1986.

Za Spalovače mrtvol vás kritici vychvalují. Pořád platí, že byste nevzal nabídku nějakého významného pražského divadla ke stálému angažmá?

Dokud se v Divadle Petra Bezruče bude dělat dobrej kumšt, tak z Ostravy neodejdu. Rád hraji s lidmi, které léta znám, před nimiž nemám problém odhalovat duši.

V jiném divadle byste si nezvykl? Coby ostřílený seriálový herec harcujete ze šatny do šatny.

Jako divadelník si ale nedovedu dost dobře představit, že bych takový soubor, v jakém působím, našel někde jinde.

To je v Ostravě všechno tak dokonalé?

Samozřejmě že i u Bezručů máme spory a hádky jako v každé rodině. Ale pro mě je podstatné, že je to pořád "moje rodina".

Občas děláte v divadle i scénickou hudbu. Měl jste někdy vlastní kapelu?

Ano, ještě na gymplu, jmenovala se Skrat. Vlastně jmenuje, teď jsme ji po více než třiceti letech oprášili a užíváme si první koncerty. Ohromně nás to baví.

Má Skrat vlastní písně?

Jen dvě. Hlavně hrajeme Deep Purple a další kapely našich srdcí.

Na co v kapele hrajete vy?

Převážně na bicí, někdy na klávesy. V budoucnu chci zabrousit i do kytary.

V televizích jdete z role do role, častěji jsou to úlohy pábitelské než ty charakterní. Jaké máte raději?

Charakterní filmová postava víc připomíná divadlo, když se ale povede role figurky, tak je to také radost. Těší mě úloha radního Knolla v seriálu Já, Mattoni i hospodský Brázda v Doktoru Martinovi. Nechci se ale dívat jen na sebe, důležité je, aby se vše vydařilo jako celek.

A daří?

Někdy mám pocit, že tvůrci seriálů moc zjednodušují, že se utíká od chytrého humoru. Neplatí to všeobecně, ale dobrých dialogů ubývá a stále více se vzdalujeme tvorbě šedesátých i sedmdesátých let.

Přitom v divadlech je narváno i na náročnější kusy.

V televizích se uteklo někam, kam se nutně utíkat nemuselo.

V říjnu jste dostal cenu Neviditelný herec za nejlepší rozhlasovou roli, za načtení Motýlka od Henriho Charriera. Nemyslíte, že audioknihy vlastně ubírají čtenáře klasickým knihám?

Audioknihy jsou novým druhem návratu ke knize a jsem rád, že u toho mohu být. Je to fenomén, který nastartoval novou vlnu zájmu o mluvené slovo. Motýlek se četl na pokračování v rozhlase a vyšel i jako audiokniha, kterou si teď každý řidič může "přečíst" i za volantem.

Čím vás oslovil příběh Motýlka uvězněného na Ďábelských ostrovech?

Šílenou touhou po svobodě a po spravedlnosti. Je to pro mě jiná verze Hraběte Monte Christa. Příběh o obrovské vůli přežít v extrémních podmínkách.

Touha přežít může mít i zvrácenou podobu jako ve Spalovači. Přežít za cenu vyvraždění rodiny.

Nebezpečný maloměšťák Karel Kopfrkingl nechce jen přežít. On chce být hlavně doceněn a stoupat na společenské úrovni. Být důležitý, vést, rozhodovat...

Každý někdy touží po docenění. V roce 2009 jste dostal Thálii za hlavní roli v dramatizaci novely Josepha Rotha Job. Nepřibude další?

Divadlo mě vzrušuje a pořád do něho dávám strašně moc sil. Možná to tak zvenku nevypadá, ale něco vevnitř mně říká, ať zvolním. Thálie je krásné ocenění, ovšem netrvám na něm (smích).

V roli Karla Kopfrkingla vyvraždíte vlastní rodinu, neboť manželka je Židovka a vy se chcete stát ředitelem krematoria. Před válkou tvořili Židé v Ostravě deset procent obyvatel, teď na ně narážíte jen na pamětních kostkách před domy. Co se vám na tohle téma honí hlavou?

Pogromy na Židy se v dějinách neustále opakují, jejich majetek lákal řadu vládců a Hitler pak udělal úplnou příšernost, do které zapojil miliony obyčejných lidí. Někteří jen souhlasili, další ochotně plnili konkrétní rozkazy, nikdo ale patrně moc nepřemýšlel nad zlem, kterému pomáhá. Sugestivně to třeba popisuje Robert Merle na osudu jednoho nacisty v románu Smrt je mým řemeslem, což je obdobný příběh jako ve Spalovači mrtvol. V obou případech se obyčejný člověk změní ve zvrácenou zrůdu. To je věc, která mě na realizaci holocaustu nejvíc děsí. Napomahači zla, kteří se tváří, že za nic nemohou, to je vůbec zvláštní kategorie lidí.

Zvláštní jsou i dnešní snahy o popření holocaustu.

Tomu úplně nerozumím. Jak někdo může říct, že se to nestalo, když máme tolik svědectví, seznamy obětí i filmové záběry přímo z koncentračních táborů? Otázkou je, koho dnes ta fakta zajímají. Trend zapomínání vlastní historie je zřejmě nezastavitelný a všímám si třeba, že Česká televize vysílá stále méně dokumentů také o totalitní éře. Jednou totiž přijde doba, že už si jen pár starců bude pamatovat, jak třeba Lidové milice na konci osmdesátých let mlátily demonstranty.

A bude pak někdo tvrdit, že milicionáři byli hodní hoši v šedomodrých uniformách?

Nějak se od připomínání totality ustupuje, což nepovažuji za moudré. Tváříme se, že snad ani nebyla, přitom bychom o zločinech komunismu měli pořád mluvit. Že se máme z historie učit, to není žádná fráze.

Když jsme dělali rozhovor minule, označil jste parlament za nejlépe dotovaný tyátr, který ale hraje špatné divadlo. Zajímáte se pořád o politiku?

Politiku kolem sebe samozřejmě vnímám, herec by ale asi neměl být součástí politického dění, ztrácí se tím jeho vnitřní objektivita. Ale to je jen můj názor. Tím neříkám, že divadlo by mělo být apolitické.

Zasloužíme si vůbec všeobecné volební právo, když politika zajímá jen menšinu? Proč ke krajským volbám přišlo jen třicet procent voličů?

Není to nezájmem občanů o demokracii. Je to spíš o obrovské skepsi, že volič v současném spektru nenachází strany, kterým by chtěl dát hlas. Je to o beznaději, že se stejně nic nezmění.

V říjnu měl premiéru film Ostravak Ostravski natočený podle proslulých vyprávěnek jednoho ostravského chachara. Jakou jste v něm dostal roli?

Žádnou. Zazní tam jen můj hlas, něco v tomto smyslu: "Hergot, buďte už zticha, mam po nočni." Byla to náhoda, měl jsem nějakou práci ve zvukárně, potkal jsem se tam s tvůrci filmu a ti mě poprosili, zda bych řekl repliku. Knížky od Ostravaka jsou ale tak dobré a autentické, že je těžké je vtipně zfilmovat.

Coby ostravský bard určitě víte, kdo je tajemný Ostravak Ostravski. Spekulovalo se i o Jaromíru Nohavicovi.

Jednu chvíli jsem podezíral i vás.

Mě? I když žiji v Ostravě přes čtyřicet let, nejsem rodákem a autentickou ostravštinu neumím. Spíš tipuji, že to bude Nohavica.

Šušká se ledacos.

Čtěte dále

další zprávy