Racek, který neletí

21.06. 08:30 | Autor: Vojtěch Varyš

David Prachař a Magdalena Borová v Rackovi.

Hra Antona Pavloviče Čechova Racek patří právem k nejuváděnějším divadelním hrám vůbec. Je také hrou, na níž si režiséři brousí svůj styl a herci různých generací se profilují na komplikovaných, nejednoznačných úkolech, kterých je v dramatu požehnaně. Jestliže po Rackovi sáhne činohra Národní divadla pod režijním vedením svého uměleckého šéfa, navíc po padesáti letech od tamního posledního uvedení, dá se očekávat, že tím chce rovněž sdělit něco více než jen “zahráli (rozuměj odškrtli) jsme si Racka“.

O další umělecké prohře činohry ND. Tragikomedie, v níž každý miluje toho, kdo miluje někoho jiného, v níž se ambice střetávají s talentem a mladí dychtivci narážejí na místa obsazená staršími, kteří se někdy i zuby nehty snaží udržet, hra o umění, životě a nešťastných láskách, je koneckonců i další "z Čechovových komedií, v nichž antihrdina řeší své problémy jedním dobře mířeným výstřelem“.

Racek v režii Michala Dočekala se hraje na jevišti Stavovského divadla: tamtéž sedí i diváci a občas se více či méně efektně použije i prostor prázdného hlediště. Racek nemá navzdory kvalitám textu i překladu (Leoš Suchařípa) žádný vnitřní náboj, představení se vleče, repliky se odříkávají, akce veškerá žádná, atmosféru nebo osobitý výklad abys pohledal. Celkem dvakrát nastane situace, která ukazuje, že by z toho mohlo být daleko víc – pohříchu až závěru druhé poloviny. Poprvé, když při nešťastném bloudění hlavního hrdiny Trepleva ostatní postavy zůstanou "štronzo“ a jejich repliky zaznívají – coby hlučení v jeho hlavě - jen ze záznamu a vůbec poprvé má jeho trápení nějaké věrohodnější kontury; podruhé, když se za zvuku mohutného refrénu patetického šansonu Jacquesa Brela J´arrive zdvihne plechová opona a nad prázdným hledištěm Stavovského divadla se ve výšce vznáší dřevěný kmen, který předtím sloužil jako ústřední rekvizita dole na scéně. To jsou však jen ostrůvky pozitivní deviace v celkově unavené inscenaci, která nejvíc ze všeho dýchá pocitem, že vznikla proto, že už jednou byla na dramplánu.

Tragicky vychází inscenace i herecky, což je dvojnásobná škoda. V ne zcela výbojné režii totiž právě Čechova mohou zachránit herci, kteří – což nebývá ve dramatické literatuře zvykem – výjimečně mají co hrát.

Trojice mladých hrdinů však selhává – praví-li se v Rackovi, že "Nina hrála velké role přibližně“, sedí to i na skutečnou Ninu ve Stavovském – Magdalenu Borovou. Její Zarečná nehoří touhou po novém životě, ani až nezdravou naivitou; přibližný je i Jan Dolanský jako neúspěšný spisovatel Treplev. Někdejší představitel rošťáků z nich sice vyrostl – nedorostl však zjevně rolím dalším – s Treplevem se totálně míjí. I třetí do "party“, Lucie Žáčková jako tragická Máša, zůstává její karikaturou – Máša má v tomhle pojetí nepatřičně blízko k psychopatce.

Naprosto nevyšlo ani obsazení Taťjány Medvecké do role Arkadiny – zůstává zapšklou úřednicí středního věku, do velké afektované herečky má daleko. Ani Ladislav Mrkvička nedává svému doktoru Dornovi patřičnou moudrost a blazeovanost. Těžko říct, je-li to i tělesnou konstitucí herce nebo spíše nepadnoucím kostýmem, ale překvapivě připomíná spíše postavy z rodu poručíka Columba.

Marná lásky snaha v Rackovi. Akceptovat lze mladého spisovatele Trigorina v podání Davida Prachaře – i když ten rozhodně nepůsobí výrazně mladší než Arkadina (jak má) a vlastně ani obecně mladě – herec je to ale výsostný, což znovu dokázal i v Rackovi. Pochvalně pak je třeba zmínit i Františka Němce coby staříka Sorina a možná překvapivě Alexeje Pyška v roli nařvaného burana Šamrajeva.

Racek, jak už zmíněno, je na našich jevištích častým hostem – a tady dodejme, že Dočekalova nesnese srovnání s výrazným Rackem Daniela Špinara z kladenského divadla ani s Krejčího inscenací v ostravské Komorní scéně Aréna. A to bohužel ani herecky. Při pozorování křečovité Medvecké nelze nevzpomenout na suverénní výkony Aleny Štréblové (Kladno) a Aleny Sasínové-Polarczyk (Ostrava), u unaveného Dolanského vytanou na mysli rozjitření Michal Čapka (Ostrava) a Štěpán Benoni (Kladno), doktor Dorn Zdeňka Velena (Kladno) a zejména Kostase Zerdaloglu (Ostrava) jsou o třídu jinde než Mrkvičkův a tak bychom mohli pokračovat.

Jako ironická pointa pak působí přiznání Tomáše Petříka, který v kladenské inscenaci hraje (výtečně) Trigorina, že svou postavu modeloval inspirován právě osobou uměleckého šéfa činohry Národního divadla režiséra nového Racka Michala Dočekala...

Foto: ND / Lucie Jansch

Autor: Vojtěch Varyš