Josef Vojtek: na pouti od Kabátu k Mefistovi a Thálii

O kapele Kabát se posměšně říká, že je to primitivní pivní bigbít. Na druhou stranu ale právě tento "lidový" rokenrol vyhrál na sklonku roku už jedenáctého Českého slavíka a frontman skupiny Josef Vojtek teď získal divadelní Cenu Thálie za svůj skvělý výkon v muzikálu Mefisto na scéně Divadla Hybernia.

Mefisto je vyslanec pekla. Jakou roli ve vašem životě hrají pojmy jako nebe nebo právě peklo?

Myslím si, že peklo si děláme my lidi tady na zemi. Nevěřím, že bych po skončení své pozemské pouti přišel někam k bráně, kde bude stát nebeský ouřada a bude rozhodovat, kdo půjde dolů do pekla a kdo nahoru do nebe. Nevěřím tomu, že vám můžou mrtví ubližovat, a nebojím se jít v noci na hřbitov. Ublížit vám můžou vždycky jenom ti živí. Věřím v to, že všechno, co se na zemi děje špatného, má nějakou příčinu. Za tou stojí člověk, nikdo jiný.

Jako malý kluk jste se ale čertů bál, ne?

No jasně. Máma vždycky říkala, že jsem býval něco jako "revolucionář do první facky". Než čert zabouchal na dveře, byl jsem hrdina. Pak jsem zmizel rychlostí blesku pod stůl, odkud jsem odblekotal nějakou básničku, a když za čertem zabouchly dveře, vylezl jsem a začal dělat ramena: "Tak kde je, ať si to s ním můžu vyřídit." Prostě klasické dítě, které dokud si na čerta nesáhne, tak se ho bojí.

I jinak jste byl "klasické dítě"?

Samozřejmě že jsme měli partu, v rámci níž jsme po sobě házeli šutrama a i pár oken rozbili. To pak vždycky táta ještě s otcem mého kamaráda chodil zasklívat. Ale nebyl jsem a dodneška nejsem nijak agresivně a záporně naladěný člověk.

Něco vás ale určitě dokáže vytočit.

Když někdo ubližuje někomu a ví, že je v přesile. Čili že si to může dovolit a nemůže prohrát.

O Mefistovi se po premiéře psalo se, že je to vaše životní muzikálová role. Souhlasíte s tím?

Je to role, ve které se cítím dobře. Původně jsem chtěl říct, že se mi hraje dobře, ale to asi v mém případě není úplně přesné. Hrajou herci, což já nejsem. Jednou kdosi řekl, že vrchol herectví je, když role nehrajete, ale žijete. A já jsem zjistil, že tím, jak nejsem studovaný herec, své role opravdu žiju. Prožíval jsem Drákulu i Athose ve Třech mušketýrech. A barona Prášila, což byla dvojrole, jsem si užíval úplně maximálně. To samé je v Mefistovi, kde taky hraju dvě postavy, profesora Fausta a Mefista. Jsem Blíženec, takže to mám všechno nadvakrát.

Oč přesně v muzikálu Mefisto jde?

Pořád jde o Goetha a jeho Fausta. Děj se točí kolem vidiny věčného mládí a bohatství. A to třeba i za cenu ztráty duše. Na začátku příběhu je sázka mezi Bohem a Luciferem o duši člověka. Lucifer ve snaze sázku vyhrát vyšle Mefista na zem, aby Faustovi nabídl mládí, bohatství, moc a lásku, kterou profesor kvůli vědě celý život přehlížel...

Režisér a autor libreta Zdeněk Zelenka prohlásil, že tu roli psal přímo pro vás.

Trochu mi tím zavařil, když to na tiskovce řekl. Bylo jasné, že z toho už nemůžu vycouvat a že to nesmím po..., no, víte co.

Řekl jste, že jste Blíženec. Je pro vás důležité, v jakém znamení je kdo narozen?

Nestuduju, kdo je kdy narozen. V čínském horoskopu je rok 1965 rok Hada, ale to je pro mě spíš jako námět k tetování. Nejhorší je, když se začnete v životě řídit něčím, co řekl nebo napsal někdo jiný. To je nesmysl. Když dneska půjde maminka na císařský řez, narodí se jí dítě tehdy a tehdy a bude možná v úplně jiném znamení, než měla v plánu příroda. A jste s celým horoskopem v háji.

Pokud byste měl tu možnost, lákalo by vás vrátit se zpět a prožít svůj život znovu a jinak?

Asi ne. Tedy spíš určitě ne. Nelituju ničeho, co jsem v životě udělal. Vždycky jsem se snažil žít tak, abych se nebál ohlídnout. Narodil jsem se do určitých sociálních poměrů a v nich jsem vyrostl. Jsem rád, že jsem se nenarodil se zlatou lžičkou v puse a naopak se musel naučit o sebe postarat. Byl jsem dva roky na vojně, i to ale byla dobrá zkušenost. Celá naše kapela začínala na zábavách od buřtů a všechno jsme si poctivě odjezdili a odehráli. A za to jsem rád. Jsem šťastný, že mám zdravé děti, že kapela drží pohromadě, že můžu dělat, co mě baví. A že na co s kapelou sáhneme, nám vychází.

Má Kabát v tom, co hraje, vlastně nějakého konkurenta?

Konkurence možná není přesný výraz, máme spíš kamarády, kolegy. My jsme měli tu výhodu, že od začátku jsme dělali vlastní písničky. Už když jsme hráli zábavy, jeli jsme svoje věci kromě asi dvou předělávek od Judas Priest a Status Quo. A utáhli jsme tříhodinovou zábavu. Když jsme vydávali první desku Má ji motorovou (v roce 1991, pozn. red.), lidi už věděli, kdo je Kabát a co dělá za písničky. Milion zhlídnutí na YouTube je sice hezká věc, ale dokud za váma lidi nepřijdou na koncert, nic neznamenáte. My jsme si to všechno vyhráli, od zábav ke stadionům. Sedmdesát pět tisíc lidí na Vypichu byl úžasný výsledek, ale je za ním dvacet pět let práce. To nepřišlo ze dne na den.

Kabát je prostě lidová zábava, která funguje a má své publikum.

Jasně, vždyť muzika vždycky byla lidová zábava. Milan Špalek (baskytarista, zpěvák a hlavní textař kapely, pozn. red.) má ohromný textařský dar a dokáže vždycky udeřit hřebík přímo na hlavičku a přijít s chytlavým sloganem.

V televizi před časem běžel dokument o revivalech, kterých má z českých skupin nejvíc asi právě Kabát. Občas tam byly bizarní momenty, legrační, ale v jádru vlastně dost smutné.

Jo, takovej ten borec jak si vzal paruku, koženej kabát a dělal Pepu Vojtka. Jsem v tomhle ohledu dost... jak to říct? Netolerantní. My jsme napočítali - a v tom dokumentu to taky zazní - asi třicet našich revivalů. Drtivá většina to ale hraje špatně, až jsme si říkali, že bychom dali akordy z našich nejznámějších písniček na náš web, ať to ty kapely hrajou alespoň trochu poslouchatelně.

Kontaktují vás někteří z vašich revivalových napodobitelů?

Jedni kluci nám volali, jestli by mohli mít podobné logo jako my a že by tam k tomu dali slovo "revival". Říkali jsme jim: "Hele, kluci, na logo máme ochrannou známku, přes to nejede vlak." A oni, že tam opravdu viditelně uvedou, že je to jen revival. Pak jedu a koukám, na autobusové zastávce visí plakát s naším logem. Říkám si: "Ty jo, co se to děje, nevím o tom, že bychom tady měli hrát." Tak jsem si plakát pořádně prohlídl a slovo "revival" tam bylo úplně miniaturním písmem. Tak tohle asi není úplně fér. Nápis revival museli tedy kluci zvětšit, ale fajn, aspoň s námi nějak komunikovali. Když pak ale vidíte někde partu - ať se na mě za to slovo nikdo nezlobí - zoufalců, která hraje z valníku pro pět lidí úplný kraviny, je to hodně tristní.

S Kabátem jste dostali už jedenáctého Českého slavíka. Letošní ročník poznamenala aféra s Tomášem Ortelem. Co jste na to říkal?

Českou hudební scénu neposlouchám, ale chtěl bych k tomu říct, že když už se tady v listopadu 1989 mávalo klíčema a volalo se po demokracii, myslím si, že každý má právo říct svůj názor. Jestli je správný, nebo ne, už musí posoudit ti, co tvoří zákony této země. Ale nikdo nemá právo nikomu zakazovat svůj názor říkat. Protože pak už se nemůžeme bavit o demokracii. Vše je jen odraz toho, co se ve společnosti děje. Já bych taky nerad, aby se moje děti bály vyjít na ulici. Vadí mi, když tady nedodržuje zákony někdo, kdo je zde ilegálně, tedy nedohledatelný, a tím pádem i nepostižitelný. To ale není rasismus.

Co je tedy třeba?

Jde jen o to, aby naše zákony platily pro všechny bez výjimky. Když jste na dovolené třeba v Emirátech, taky vás nepustí v kraťasech do mešity a není to rasismus. Prostě jste porušil řád. Musíte prostě respektovat jejich pravidla a zákony, což je v pořádku. A byl bych rád, aby to platilo i opačně. Ono by možná opravdu bylo potřeba, aby tady přistála válečně naladěná mimozemská civilizace. Najednou se všichni budeme muset spojit, přestanou ty nesmyslné žabomyší války a bude jedno, jaký kdo jsme a odkud.

Tento rozhovor byl otištěn v lednovém vydání časopisu TÝDEN, poté co Josef Vojtek zazářil v nové roli v muzikálu Mefisto.

Josef Vojtek (51)

Frontman kapely Kabát. Ve skupině je od roku 1988, zpíval na všech jejích dosavadních řadových albech od Má ji motorovou (1991) a Děvky, ty to znaj (1993) přes Čert na koze jel (1997) až po Banditi di Praga (2010) a zatím posledního Do pekla / do nebe (2015). Narodil se v Teplicích, je vyučený opravář telefonů. Kromě působení v Kabátu, který vyhrál jedenáctkrát Českého slavíka a patří k nejúspěšnějším domácím kapelám, vystupuje v muzikálech, hrál a zpíval v Krysařovi, Hamletovi, Katu Mydlářovi, Galileovi, Baronu Prášilovi nebo Draculovi. Nejnověji účinkuje v Mefistovi v Divadle Hybernia a v Čase růží v Hudebním divadle Karlín. Režisérka Marie Poledňáková ho obsadila do filmu Jak se krotí krokodýli (2006) a F. A. Brabec pro něho našel roli hospodského ve 3D muzikálu V peřině (2011). Je potřetí ženatý, má pět dětí.

Čtěte dále

další zprávy