Divadelní premiéra: trapné dvacáté století

14.06. 08:30 | Autor: Vojtěch Varyš

Europeana je vlastně velká divadelní konference.

Rytmický esej Patrika Ouředníka Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku byl svého času senzací – a pěkné čtení je to dodnes. Udělat z toho divadlo? Na prvního pohled to zní jako bláznivý nápad, ale způsob, jakým svůj "nedramatický“ text Ouředník napsal, to docela dobře umožňuje (ostatně připomeňme zhudebnění, jehož se dopustila kapela Skrytý půvab byrokracie); a co teprve, když se materiálu chopí brněnská Reduta a v ní vzývaný režisér Jan Mikulášek?

Sovy, jak známo, někdy nejsou tím, čím se zdají být. Europeana v brněnské Redutě není jen obrazem toho "našeho krásného dvacátého století“, ale také vcelku apartní kolektivní skladbou pro několik hráčů – se zábavnými, bizarními, nicméně i vysloveně hluchými místy.

Bylo dvacáté století tak vyčerpávající? Jak to vzniklo? Jan Mikulášek se po oceňovaných a výrazně stylizovaných inscenacích klasiky posouvá – chvályhodně - k publicistickému, postdramatickému a politickému divadlu. Říká nám, co si myslí o našem světě, o současnosti a především o nedávné minulosti, a snaží se tak činit formami, které jsou třeba v německém divadle dávno obvyklé, ale u nás aby je jeden pohledal.

Je třeba ho tedy vnímat jako pionýra, odemykače brány, který v českých (přesněji: obvykle moravských) divadlech prozkoumává prostor, do něhož by se vešla hudba, sborová recitace, studené a odosobněné vnímání kolektivu a kritika společnosti čistě publicistickými metodami – současně však s jeho známou obrazivostí a smyslem pro poezii. A taky pro humor.

Expresivní kreace Ondřeje Mikuláška. Je to nevděčná cesta a je třeba přiznat, že se ne úplně daří. Po Gottlandu, který Mikulášek režíroval v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, vzniklo v brněnské Redutě dvojče: Europeana podle Patrika Ouředníka. Právě s Gottlandem má ze všech Mikuláškových inscenací společného úplně nejvíc. Od vizuálu, který inscenaci dal Mikuláškův dvorní scénograf Marek Cpin (v Gottlandu jsme se octli kdesi v sedmdesátých letech, ve velké hale snad hotelu či administrativní budovy; v podobném, nicméně spíše západním prostředí se ocitáme v Europeaně), po stylizaci herců do anonymních součástí sborů a choreografii řady davových scén, pospojovaných recitací, tancem nebo nonverbální gestikulací.

Pravdou je, že když postavíme na jeviště pány, kteří patří mezi nejlepší současné české herce, jako jsou Jan Hájek, Jiří Vyorálek, Václav Vašák a Jiří Kniha, bude to vždycky zajímavé; Vyorálek dokáže ve své póze nechutného – nebo prostě jen unaveného – průměrného muže středního věku strhávat pozornost, i když v zadním plánu jen žvýká žvýkačku. Druhou částí téže pravdy pak zůstává, že ansámbl je to nevyrovnaný, protože dámská část obsazení (Dita Kaplanová, Zuzana Ščerbová, Marie Jansová) výrazně zaostává; poslední člen sboru Europeany, Ondřej Mikulášek (mimochodem režisérův otec), se pohybuje někde mezi oběma póly. Jeho sólové výstupy úplně nenadchnou, jako součást celku však funguje spolehlivě.

Gottland měl řadu dramaturgických nedostatků; ale sborové scény byly sehranější, příliš mnoho individualit nebo nedostatečná secvičenost působí v Europeaně rozkladně a ubírají mnoha – zejména válečným - sekvencím na působivosti.

20. století - století byrokracie a kancelářského prostředí. Mikuláškovou metodou, ač to u tak oslavovaného a progresivního režiséra může znít paradoxně, je ilustrace. Co se řekne, se taky zahraje, dosloví, případně doplní výmluvnou rekvizitou. Tento v zásadě naivistický postup však režisér umí obvykle užít se značnou nadsázkou a invencí – vyváří tak nový svět. To se v Europeaně úplně neděje, některé momenty působí vyloženě banálně. Především však, pokud jde o formální stránku věci, nebyl využit potenciál Ouředníkova značně jazykově vytříbeného textu, který k rytmizované recitaci a jevištnímu rozehrávání přímo vybízí.

A teď to nejdůležitější: Co nám vlastně Mikuláškova Europeana sděluje? Bohužel nic moc nového, pasáže, které zdůrazňují válečné bědy, genocidy a totalitní systémy už těžko někoho překvapí, zato sexuální revoluce či rozvoj psychoanalýzy je podán mnohem zajímavěji. Výsledným postojem je: dvacáté století bylo hlavně trapné. Celkově lze říct, že na Europeaně je nejlepší scénografie Marka Cpina, která na počátku – stejně jako text zvolený coby předloha – slibuje víc, než inscenace ve výsledku dá. I tak jde ale o legitimní pokus, o dramaturgický výboj, který dále spoluurčuje profil Reduty jako jednoho z nejprogresivnějších divadel v zemi a jenž je rozhodně lepší volbou než sebezručněji inscenované konverzační komedie či konvenční klasické tituly.

Národní divadlo Brno – Reduta. Patrik Ouředník: Europeana. Dramatizace Dora Viceníková a Jan Mikulášek, režie Jan Mikulášek. Premiéra 9. června 2011.

Foto: NDB / Jana Hallová

Autor: Vojtěch Varyš