Divadelní hit: Jsem nevinná, byla to lež cílená

18.04. 11:30 | Autor: Vojtěch Varyš

Dobešová, Kočí a Vích při jednání a nahrávání.

Praha má divadelní hit. Nestává se často, aby na divadelní představení, natož na příležitostné scénické čtení v jednom skoroavantgardním sklepě přišla desítka fotografů, kameramani, zástupci bulvárního tisku, a dokonce političky vládní strany. Bylo tomu tak v neděli 17. dubna v A Studiu Rubín - na čtení z tajné nahrávky poslankyně Kristýny Kočí.

Lukáš Příkazký jako Vít Bárta. Politická satira není v dnešních Čechách vůbec běžná věc, už proto, že musí chytit příležitost za pačesy a vyjadřovat se k přítomnosti. To se tentokrát povedlo Ondřeji Pavelkovi, který zorganizoval čtení z tajné nahrávky véčkařky Kočí jen pár dní poté, co unikla na veřejnost. Zájem publika a médií tak odpovídal tématu, z něhož se ještě kouřilo.

Ono by zřejmě stačilo suše přečíst danou nahrávku a obecenstvo by i tak vrnělo blahem; je skvělé, že v režii Tomáše Svobody vznikl kabaret, jehož součástí byla nadsázka i vůči další stranám sporu (parodie projevu Víta Bárty v trefném podání Lukáše Příkazkého), vůči metodám nahrávání (Lukáš Vích si na schůzku s Kočí přinese obří magnetofon, v němž v průběhu diskuse nenuceně mění kazety) a především satirické písně - refrény "a Kmentu platí ODS", potažmo "jsem nevinná, byla to lež cílená" mají potenciál zlidovět.

Celé představení navíc uvedla odborná lékařská přednáška, v níž bylo divákům vysvětleno, že zkratka ODS vlastně znamená obstrukční defekační syndrom. Ocenit se dala i poznámka herce Pavelky, že celé se to hraje hlavně proto, že A Studio Rubín má problémy s návštěvností, spojená s tradičním steskem na nedostatek nových původních her.

Dobešová, Kočí a Vích při jednání a nahrávání. Barbora Poláková je přesná jako mladá ambiciózní politička, co si hraje na velkou politiku a machruje na venkovské spolupracovníky, které ztvárnili Ondřej Pavelka s Lukášem Příkazkým. S autentickým materiálem se pracovalo divadelně - báječně se hodila třeba Víchova hláška "my jsme tady jak v Jiříkově vidění". Při podobném zážitku je v publiku cítit doslova živelná radost z možnosti "být při tom", dotýkat se "tepu doby" - už proto, že taková záležitost rychle zastarává.

Bylo by chybou udělat z čtení stabilní součást repertoáru, třebaže pokušení je jistě veliké - Kočí je z těch divadelních počinů, které se dají hrát tak jeden týden, než je mediálně přebijí nové události a další vývoj kauzy. Kdo ještě neviděl, má jedinečnou příležitost v pondělí 18. dubna ve 22 hodin opět v Rubínu.

Foto: Karel Šanda

Autor: Vojtěch Varyš