Sestroj si sám

14.02. 15:55 | Autor:

Tento týden vychází ročenka Labyrint revue, která se po velkých tematických číslech v předchozích letech věnuje fenoménu Do It Yourself kultury (DIY), tedy tomu, co se dá česky nazvat jako „Udělej to sám“, resp. „Udělej si sám“. Toto číslo věnujeme všem, kdo se aktivně zajímají o umění, kdo hledají alternativní cesty k uspokojování svých kulturních potřeb a mají jiné nároky, než většina odkázaná svou pasivitou na komerční a čistě pro-konzumní zdroje.

„Kdo obdivuje přesné přístroje nebo ohromné stroje, složité elektrické obvody menší než špendlíková hlavička, počítače nebo obří letadla, kdo má rád techniku, která poslouchá člověka a slouží mu, ten musí někde začít. Tady má příležitost.“

Těmito povzbudivými slovy začíná báječná knížka Jaroslava Kyzlinka Sestroj si sám vydaná roku 1974. Kdo chtěl, mohl si tehdy podle ní postavit přesýpací hodiny, dírkovou komoru, xylofon, teploměr, dalekohled, ale i housle. Dnes, po pouhých třiceti letech, si nadaný kutil může postavit podle internetu v podstatě cokoli, otázka ovšem zní, proč.

Přesné hodinky i ucházející fotoaparát koupíte za pár šupů, teploměr lze spolu s kalkulačkou a barometrem získat zdarma coby „firemní dárek“. A housle? Jistě, pokud vás to těší, můžete si vedle houslí péct chleba i šít košile, ale to vše koupíte v akci v supermarketu.

Bohužel, postindustriální doba řádně zatočila s řemeslováním i kutilstvím, a tak nic z toho děti vyrobit nedovedou a dospělí nevědí, jak takové přístroje fungují. Kutilům však současnost nabízí jiné, zcela nečekané možnosti uplatnění – totiž umění!

Umělcem snadno a rychle

Labyrint Revue „Kdo obdivuje povídky Ernesta Hemingwaye, romány Umberta Eka a fantastické příběhy J. K. Rowlingové, kdo má rád Scottovy velkofilmy a poslouchá Mozarta nebo U2 a chce se jim vyrovnat, ten musí někde začít. Tady má příležitost.“

Bezmála takhle začínají návodné publikace dnes a snaží se čtenáře přesvědčit, že psát knihy, skládat muziku a točit filmy je hračka, stačí mít jen dobrý „software“, znát pár fíglů a dílo se musí podařit.

Nejmarkantněji je to vidět na fotografických publikacích, které z vás v deseti lekcích učiní umělce Sudkova formátu, a pak na syntezátorech, jejichž výrobci tvrdí, že jste skladatel „za vodou“ už jen tím, že jste si koupil jejich nástroj.

Na druhou stranu tento jev je dokladem totální demokratizace umění – každý může být umělcem, snadno, rychle, bezbolestně. Ale tak tomu přece bylo vždycky…?! Ne, nebylo.

V každém umění existuje bariéra technologické složitosti. Teprve když se ji podaří překonat, mohou se na daný druh umění takříkajíc vrhnout široké masy.

V sochařství představovaly takovou bariéru až do 18. století relativně drahé nástroje, v malířství míchání barev, průmyslově zvládnuté v 19. století, ve skladatelské praxi hudební těleso, které by vaše dílo zrealizovalo, což odpadlo až s vynálezem samplů, HI syntézy a sofistikovaného hudebního softwaru na konci 20. století.

Stejně tak tomu je i s filmem, který dnes můžete s nevelkými náklady realizovat doma v počítači. Jako příklad nechť poslouží Svět zítřka Terryho Conrana. Možná vám to bude jen dlouho trvat vzhledem k rychlosti vašeho procesoru, ale to je tak jediné omezení… Místo filmových hvězd mohou zaskočit drátěné modely jako ve snímku Prokletí bohů Enkiho Bilala.

Éra sexkutilů?

Příkladem filmového „kutilství“ par excellence je ovšem pornografie. V současnosti vzniká každoročně asi 50 tisíc nových pornofilmů (což je zřejmě skromný odhad) a obrat tohoto „uměleckého“ odvětví může směle konkurovat Hollywoodu.

Přitom se v podstatě jedná o zcela amatérskou produkci. To se netýká jen „domácího videa“, které si získalo obrovskou popularitu a zahrnuje široké spektrum „výkonů“, od prostého domácího striptýzu, který s oblibou ukazovala TV Nova, až po neumětelsky upocené souložení, které si doma natáčejí páry všech věkových kategorií.

Stejně amatérský charakter má ve skutečnosti i tvorba takzvaných „profesionálů“ – herců, režisérů a producentů, kteří se věnují pornofilmu na plný úvazek. Sami sebe považují za „profíky“ a pořádají velkolepé festivaly s udělováním různých „Pornooscarů“ (zvláště v Německu mají tyto akce velkou reklamu a nákladnou výpravu) – to však nemůže zastřít skutečnost, že se jedná o typický příklad „kutilství“.

Jeho enormní rozkvět umožnily v 80. letech videokamery. Práce s klasickou filmovou kamerou a následné zpracování filmového materiálu přece jen vyžadují jisté zkušenosti a profesionální návyky a málokterý amatér se chce ponořit do této mnohahodinové dřiny s nejistým výsledkem.

Videokamera všechno změnila. Pronikavě zjednodušila celý proces a otevřela kontinent neomezených kutilských možností. Pouze koncový článek odbytu si musel uchovat jistou „distribuční profesionalitu“.

Nástup digitálních videokamer, počítačových střihových editorů a internetu posunul na přelomu století situaci ještě dál. Pokud o vaši produkci nemají zájem distributoři ani komerční TV-pornokanály, nabídněte ji přes internet – přímo koncovým spotřebitelům. Nejlépe v reálném čase a „naživo“.

Spisovatelem ještě snáze

Zbývá literární tvorba, která zdánlivě bariéru technologické složitosti nezná. Papír a inkoust byly k mání za slušnou cenu již od počátku 17. století, pro husí brk jste si došli do nejbližšího statku. Však také od té doby známe cosi jako spisovatelské řemeslo.

Naprostým specifikem jsou však v literární tvorbě (nezřídka korespondenční) kursy psaní a příručky typu „Snadno a rychle spisovatelem“. A co je ještě zvláštnější: Do it yourself pro budoucí spisovatele je výsadou Anglosasů, kteří z nějakého důvodu vždy pociťovali nedostatek autorů pro masovou produkci.

I když každý evropský národ má své Dvě jediné možnosti, jak napsat povídku, tahle brožura od Johna W. Gallishawa si získala symptomaticky toliko v USA obrovskou oblibu a pouze tam dodnes bují všemožné spisovatelské workshopy, nejsou předmětem posměchu a noví autoři se hrdě hlásí, že jsou jejich absolventy.

A. C. Clarke v polovině 80. let tvrdil, že píše „pomocí počítače“. Bylo to převratné tvrzení a někteří novináři tehdy i u nás mudrovali, co to vlastně dělá. Nabízí mu počítač nějaké varianty, nebo mu nabízí synonyma atd.? Dnes můžeme s klidem říci, že „pomocí počítače“ píšeme všichni. Clarke tehdy nedělal nic jiného, než že místo do psacího stroje mydlil do nějakého prehistorického textového editoru.

V tomto ohledu je současná literární tvorba opravdu sofistikovanější:

1. Píšete s možností trvale cokoli opravovat a libovolně s textem pracovat, což psací stroj nedovoloval.

2. Hotový text můžete jediným kliknutím odeslat na stovky adres redakcí a nakladatelství. Nemusíte se namáhat s kopírováním, natožpak s průklepem a chozením na poštu.

3. Zaslaný text může kdokoli v počítači snadno revidovat, ba bezmála celý přepsat. To nebylo v případě rukopisu zas tak jednoduché.

Už elektronická sazba vyvinutá v 80. letech zásadně zjednodušila celý proces přípravy knihy do tisku. Dříve pracoval na sazbě knihy celý štáb sazečů a korektorů – nyní stačí zvládnout práci s počítačem a autor může svou knihu připravit naráz takřka „na koleně“.

Pokud je ochoten zaplatit za tisk, může se obejít bez nakladatele a vydat si knihu sám. I zde ovšem zůstává koncový problém distribuce – a i zde internet otevřel novou sféru možností: Lze se již obejít bez distributora i tiskaře.

Aktuální doménou literárních kutilů a zneuznaných grafomanů se staly blogy – díky počítačové kapacitě už není problém nabídnout potenciálním čtenářům nejen své deníkové záznamy či povídky, ale rovnou celé romány.

Tvrzení, že „spisovatelů“ je dnes víc než čtenářů, přestalo být nadsázkou. Počet pravidelně čtoucích lidí ve vyspělých zemích je odhadován na 5 % populace a pozvolna, ale nezadržitelně klesá. Až dosud slovo SPISOVATEL budilo jistou úctu a každý autor, který zveřejnil alespoň jednu povídku, si začínal budovat svitu svých ctitelů a ctitelek. Už v blízké budoucnosti se situace může obrátit: Bude to ČTENÁŘ, koho bude doprovázet uctivá svita spisovatelů, poníženě nabízejících svá díla k sakrálnímu aktu přečtení…

Obhajoba uměleckého kutilství?

Evropské stanovisko ke spisovatelskému „kutilství“ shrnul již v roce 1770 G. Ch. Lichtenberg: „Stalo se dnes módou pohlížet na psaní knih jako na konečný cíl studia; proto tak mnozí studují, aby psali, místo aby studovali kvůli vědění. Co se koupí, aby se to při první příležitosti zase prodalo, nesmísí se nikdy pořádně s námi a nebylo nikdy pořádně naše.“

Druhá část téhle sentence je dnes pravdivá jen napůl. Průmyslově předpřipravené samply, skladatelské i spisovatelské předžvýkané aranže a moduly, návodné lekce pro amatérské filmaře lze smíchat v podivně odcizené či naivistické celky, které na pozadí přesyceného trhu působí někdy nebývale svěže a originálně.

„Do it yourself“ v umění tak poměrně záhy ospravedlnilo samo sebe a mimochodem se také do značné míry podílí na likvidaci pojmu kýč. Ten, kdo využívá průmyslově předpřipravené modely – a může jít o hudební programy, předkreslené obrazy či modelové příklady fotografií a textových puzzlů pro další úpravy – se tak „doopravdy“ stává umělcem, je zapomenuta romantická trýzeň tvorby a vše se vrací ke zdánlivě bukolické jednoduchosti antiky.

Vize antické Akademie, kde všichni v zadumání posedávají v rozevlátých pláštích, klábosením míří na hlubinu a občas „vysmahnou“ nějaké to dílko hodné mistra, tak získala paradoxně v dnešní době na nečekané aktuálnosti.

Vzhledem k armádám umělců nabídka artefaktů mnohonásobně převyšuje poptávku, vše lze ale účelně skladovat na internetu k možnému použití. Vzhledem k novým možnostem konzumace umění zdarma ovšem zábavním koryfejům vzniká kardinální problém: Jak hledat v široširém moři umělců nové talenty a na druhou stranu jak bojovat s tímto druhem umění tvorbou vlastní provenience.

Úzkostnou snahu o odlišnost, vymanění se z pout průmyslově předpřipravených modelů tvorby a posouvání technologické hranice výš nad „amatéry“ představuje film. Na druhou stranu se snaží co nejvíc vyjít vstříc očekáváním (komerčního i avantgardního – to je podstatné) publika, takže ve filmových dílech současnosti vzniká neobyčejné pnutí.

Tím by se dala vysvětlit neuvěřitelná obliba filmu coby atraktoru veškeré současné mediální tvorby. I tady ovšem technologický pokrok šlape profesionálům na paty. Conranův Svět zítřka nebo Bilalovo Prokletí bohů ještě vyžadovaly výtvarnou invenci a stovky hodin práce s počítačovou animací.

Oproti hollywoodským velkofilmům vznikly takřka „na koleně“, ale nepředstavují amatérský výtvor ryzích fanoušků. To se velmi pravděpodobně změní během příštích deseti let. Výkon domácích počítačů stoupne natolik, že trh zaplaví sady hotových animačních modulů pro každého.

Taková sada „Malý animátor“ bude obsahovat stovky nejrůznějších dějových sekvencí, postav, tváří, kostýmů, interiérů a exteriérů – pouhým klikáním myši bude možné vytvářet miliony kombinací a slepit z nich film podle vlastního gusta.

Týden práce – a nová bondovka nebo další díl Vetřelce je hotov. Vzhledem k současnému trendu se ovšem největší oblibě budou těšit postmoderní žánrové crossovery ve stylu „Bridget Jones v obětí Predátora“ nebo „Lara Croft versus princ Kaspian“.

Této tvůrčí zábavě podlehnou statisíce fanoušků a v záplavě odpadu se nepochybně objeví i skutečné talenty. Hollywoodský filmový průmysl nedokáže konkurovat kvantitou. Zprvu se možná vybičuje ke snaze o maximální profesní kvalitu, ale nakonec to bude znamenat jeho úpadek a zánik. Těžiště profesionality se přesune k softwarovým architektům produkujícím stále nové upgradované animační moduly.

Velké mediální koncerny se pokusí udržet na hladině vyhledáváním a propagací nejlepších amatérských géniů, ale „síťový dav“ fanoušků se může obejít i bez nich. Postmoderní „demokratizace kultury“ dosáhne apogea, hlasování kurzorem bude určovat nové směry, trendy a atraktory zájmu…

...Technologie „Do it yourself“ se však v relativně blízké budoucnosti postarají o umělecký overload. Nabídka uměleckých artefaktů drasticky převýší poptávku. Uměním se stane vůbec umění vnímat, nikoli jej vytvářet. Nebyl tohle však paradoxně smysl veškeré umělecké tvorby již od počátku?

Ondřej Müller (*1966) Překladatel, v současné době programový ředitel nakladatelství Albatros.

Vít Haškovec (*1965) Publicista a tlumočník z ruštiny.

text je redakčně krácen