"Zlatá" učitelka: Rodiče odmítají připustit vlastní selhání

29.01. 14:14 | Autor: Kateřina Řehořová

Případů agrese namířené ze strany žáků proti pedagogům přibývá. Výroční zpráva České školní inspekce za rok 2011 přichází dokonce s alarmujícím zjištěním, že problémovému chování svých svěřenců musejí čelit i učitelky v mateřských školkách. Kromě agresivity jsou mezi negativní jevy u žáků řazeny i kouření, konzumace alkoholu a různé formy šikany ať už mezi sebou nebo vůči učiteli.

Existují také vyučující, kteří se u svých žáků těší oblibě. O tom, jak je důležitá upřímnost a že chyby rodičů může škola napravit jen stěží, hovořila poslední laureátka cena Zlatý Ámos Petra Šišková ze Základní školy Rokycanova v Sokolově.

Vaše ocenění svědčí o tom, že jste mezi žáky oblíbená. Předpokládám, že máte nějaký recept na práci s nimi, na to, jak je motivovat ve výuce. Jaké principy přístupu k dospívajícím se vám osvědčily?

V první řadě musí učitele práce bavit. Musí být rád, že je mezi dětmi a s dětmi a musí to být na něm vidět. Bez nadšení se prostě neobejde. V hodinách je podstatná radost z objevování a dozvídání se něčeho nového. Proto přece děti do školy chodí. Myslím, že kantor se dnes musí smířit s tím, že už není jediným zdrojem informací pro své žáky, přijmout fakt, že jsou daleko rychlejší a možná příjemnější způsoby, jak se nějakou informaci dozvědět. Přidat tedy musí v metodách a formách práce, aby byl konkurenceschopný. Čekat, že děti zaujmeme sáhodlouhými výklady o věcech jim naprosto cizích, je naivní. Důležité je v tom obrovském množství informací umět rozlišit důležité od nedůležitého a toto umění přenést i na děti.

Bez respektu se úspěch asi neobejde, že?

Spousta lidí a spousta neoblíbených učitelů si myslí, že být oblíbený znamená být "měkký", nedůsledný, nerespektovaný, dětmi ovládaný… Opak je pravdou. Děti nemají rády učitele, kteří si s nimi neví rady, nedokážou rozpoznat, co na ně platí. Co rozhodně ocení, je řád, důslednost a spravedlnost. Velmi si cení, když dokážete přiznat, že něco nevíte, že chybujete… Prostě upřímnost, na nic si nehrát, být sám sebou. Děti stejně poznají, když k nim nejste upřímní. A kantor by se neměl bát umět s dětmi zasmát. Tím si autoritu rozhodně nesníží. Naopak!

Zažila jste někdy případ, kdy jsem pociťovala marnost snažení? Kdy veškerá pozornost, čas a dobře míněné úsilí nedopadly tak zvaně na úrodnou půdu a dítě nespolupracovalo?

Zatím ne. Každé dítě se dříve či později dalo strhnout. Až ta situace nastane, budu uvažovat o tom, jestli není na čase ze školství odejít (se smíchem). Problém není ve spolupráci s dětmi, ale spíše ve spolupráci, respektive v nespolupráci s rodiči

Jak tedy na základě vaší osobní zkušenosti souvisí přístup rodičů s narůstající dětskou agresí ve škole?

Musím říct, že se ani tak nesetkávám s agresivitou dětí vůči pedagogovi. Spíše mám pocit, že agresivita narůstá právě ze strany rodičů. Nechtějí připustit, že ve výchově svého jednoho, dvou, maximálně tří dětí něco nezvládli, někde selhali, něco zanedbali, a viní z toho školu. Ano, dítě sice tráví ve škole podstatnou část dne, ale rodinu a to, čím by ho měla ta rodina vybavit, mu určitě nenahradí.

Napadají vás nějaká řešení této situace?

Děti potřebují jasná pravidla. A taky potřebují čas. Čas, který by jim měli dospělí věnovat, aby se děti necítily samy a nemusely na sebe upozorňovat agresivitou, sebepoškozováním, arogancí a jinak. Rodiče dnes nechtějí, nebo se bojí nastavit dětem mantinely, meze, za které se nesmí. A pokud dítě tyto hranice překročí, následuje - nedejbože - trest. A ve škole to tak funguje. Rodiče se pak zlobí na školu, že pravidla vyžadujeme a jejich nerespektování trestáme.

V přístupu k žákům hraje bezpochyby velkou roli nejen vzdělání, ale i osobnost pedagoga. Jaký je Váš názor na současný stav motivace lidí jít se věnovat učitelství?

Troufám si říct, že na základních školách dnes učí asi už jen opravdoví nadšenci. Tu horu administrativy, požadavků a dalších přidružených činností, které učitel vedle výuky musí zvládat, totiž zdolají jen skuteční "šílenci" - v tom dobrém slova smyslu (se smíchem).

Foto: Profimedia

Autor: Kateřina Řehořová