Lékařka bezmocných: Život jsem nikomu neslibovala, naději ano

20.06. 05:45 | Autor: Vladimír Barák

"Psychicky mne to zlomilo a není noci, kdy bych z toho neměla špatné sny," říká lékařka a vědkyně Eva Syková v prvním velkém rozhovoru od vypuknutí skandálu s přijímáním peněžních darů od pacientů.

Respektovaná, uznávaná, populární. Tak se dalo hovořit o profesorce Evě Sykové ještě donedávna. Pak ale přišla reportáž České televize, podle níž údajně vydělávala na lidech trpících nevyléčitelnou amyotrofickou laterální sklerózou (ALS, onemocnění způsobující degeneraci a ztrátu mozkových buněk), kdy od nich požadovala statisícové částky. Z držitelky státního vyznamenání je náhle žena, kterou drží nad vodou už jen rodina, nejbližší kolegové a právě pacienti. Přišla o takřka všechny funkce, ve výzkumu ale chce za každou cenu pokračovat. "Pacientům ještě mohu pomoci," říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN.

Pro pacienty s ALS jste posledním majákem naděje. Nepřišlo vám někdy eticky problematické podávat vědecky nepodloženou léčbu?

Tuhle větu o vědecké nepodloženosti slýchám už léta a opravdu ráda bych to uvedla na pravou míru. To, co my činíme, je vědecky podložené. Dnes už na světě probíhá 35 klinických studií léčby ALS kmenovými buňkami, deset studií léčby ALS prostřednictvím kmenových buněk bylo publikováno, řada z nich prokazuje zpomalení průběhu onemocnění ALS. Naše dílčí výsledky pak hovoří o tom, že po jednorázové aplikaci kmenových buněk dochází ke zpomalení některých parametrů postupu choroby po dobu tří až šesti měsíců u zhruba sedmdesáti procent pacientů.

Je sedmdesát procent dostatečné číslo?

Popravdě se nám o takovém výsledku ani nesnilo a nečekali jsme v to! Vždyť některé klinicky zkoušené léky na rakovinu mají úspěšnost jen třicet procent a mohou působit i toxicky! Přesto jsou tyto klinické studie s léky schválené a odbornou veřejností respektované. My zatím můžeme hovořit o těch sedmdesáti procentech s tím, že nikomu podle objektivních hodnocení buňky neublížily. Jsou odborníky obecně považovány za bezpečné.

Je to nějak zdokumentováno? A jak se u pacientů zlepšení zdravotního stavu konkrétně projevilo?

V rámci studie je samozřejmě vše dokumentováno. U pacientů mimo klinickou studii máme videozáznamy s rozhovory s nemocnými či jejich rodinnými příslušníky a objektivní údaje od ošetřujících lékařů. Zlepšení se projeví u každého trochu jinak v závislosti na pokročilosti onemocnění. Měli jsme například pacienta, který se nezvládl už ani napít, nefungoval mu polykací reflex. Po aplikaci buněk bezproblémově polykal tekutiny a lépe mluvil. Pro nás je to možná maličkost, ale pro ty nemocné je to neuvěřitelně významné.

Do studie bylo zařazeno celkem 26 lidí. Podle doktora Martina Holcáta, náměstka ředitele Fakultní nemocnice Motol, kde studie probíhá, je to ale na konstatování jakýchkoli významnějších výsledků málo. Jak na to zareagujete?

Ano, to už jsem od něj slyšela. Někde vyčetl, že solidní klinická studie má mít asi 1500 pacientů. To sice platí, ale nikoli v této oblasti, teprve pro klinické studie ve fázi III. Tak velké vzorky má například farmaceutická firma v případě zkoušení nových léků. My pracujeme podle klinické studie fáze I/IIa, kterou schválila etická komise ve Fakultní nemocnici Motol a Státního ústavu pro kontrolu léčiv, s největším počtem pacientů z podobných dosud publikovaných studií pravděpodobně na celém světě. V jiných státech byly buňky testovány třeba jen u dvanácti případů a pokládají to za dostatečný vzorek.

Neboli těch šestadvacet stačí?

Zatím pro prokázání bezpečnosti a první účinnosti ano. Navíc jsme se díky tomu strašně moc naučili. Už nyní víme, jak ten efekt ještě zlepšit, aby léčba působila lépe a po delší čas. Stále se držíme toho, že jde o experimentální výzkum, a dozvídáme se úplně nové poznatky, které chceme jednou uvést do praxe.

Podle kritiků předbíháte. Nejprve máte studii nechat doběhnout, pak ji zveřejnit v odborných periodikách a odborníkům k připomínkám a teprve pak s ní jít do světa.

My to ale tak děláme. Jen nečekáme na výsledky celé studie, ale obhajujeme už dílčí výsledky. O našem klinickém výzkumu jsem v poslední době hovořila hned na několika odborných konferencích, všude to vzbudilo velký ohlas a reakce kolegů jsou veskrze kladné.

Nedávno jste se stala hlavní tváří skandálu. Prý jste buňky nabízela za úplatu, nezákonně.

Ne. Nikomu jsem nikdy nic aktivně nenabízela. Vždy za mnou chodili lidé s prosíkem, s partnery nebo s dětmi v náručí. Nebo chodili poslanci, senátoři nebo psali premiérovi či na Hrad panu prezidentovi. Chtěli tu léčbu, ale my jim to vždycky vymlouvali - ve chvíli, kdy jsme o ní ještě nic nevěděli nebo hrozilo, že by jim mohla ublížit. Následně, když jsme ji vyzkoušeli, tak jsme jim narovinu říkali, že jim nemusí vůbec pomoci. Vždy jsme kladli důraz na to lidem dostatečně říci, že jde o experimentální léčbu.

Pojďme k samotné reportáži ČT. Ta byla velmi emotivní. Účinkovali v ní pacienti ve velmi pokročilém stadiu onemocnění a v pozadí hrála tklivá hudba. Do toho moderátor hovořil o tom, jak za "léčbu platili velké peníze", následně reportérka ukázala parte. Přiznám se, že i mně vytryskly slzy. Viděla jste ji?

Komentuje se mi to těžko, protože jsem si slíbila, že už nechci na nikoho útočit. Nicméně alespoň stručně se vyjádřím. Celkem o mně ČT natočila dvě reportáže plus vyšlo několik článků v novinách. Dlouho jsem nad tím vším přemýšlela, dávala si dvě a dvě dohromady. Ve výsledku se domnívám, že to vše fungovalo podle určitého scénáře, že vše bylo dopředu připraveno. Že se záměrně čekalo, až na tom pacienti budou zle. Nikdy jsme totiž neslibovali zázrak v podobě uzdravení. Ke smrti u ALS dojde i v případě léčby buňkami, jen později. Takže paní reportérce z ČT stačilo si počkat. A to ona udělala. Proč točit pacienty, když jsou v dobré kondici? To by se jí v reportáži nehodilo. Na některé nemocné byl dokonce činěn nátlak, aby řekli něco negativního, i když nechtěli.