Vyjednávač: V Praze byl vylomen první kámen z Berlínské zdi

28.09. 13:00 | Autor: ČTK

Komunistická NDR nemohla na podzim 1989 i ve vlastním zájmu dlouho vzdorovat požadavku tisíců východoněmeckých uprchlíků na západoněmeckém velvyslanectví v Praze na vycestování na Západ, zatímco československá vláda dělala, že se jí to netýká. Takto vzpomíná na 25 let staré události v Praze tehdejší šéf kancléřského úřadu Rudolf Seiters, který se podílel na jednáních s představiteli NDR a SSSR o otevření cesty utečencům na Západ. Jejich odjezd podle Seiterse vylomil první kámen z Berlínské zdi a Praha se i díky tomu stala synonymem pro svobodu v Evropě.

Hans-Dietrich Genscher (vlevo) a Rudolf Seiters.

Do Lobkovického paláce na Malé Straně, kde německá ambasáda dodnes sídlí, mířili nespokojení občané NDR, toužící se dostat do Spolkové republiky, už od srpna 1989. V následujícím měsíci se ale jejich proud změnil v mohutnou řeku potom, co Československo zpřísnilo kontroly na hranicích s Maďarskem, přes nějž doposud východní Němci utíkali do Rakouska a dál do západního Německa. Na konci září se jich v útrobách Lobkovického paláce a na jeho zahradě tísnilo okolo čtyř tisíc.

"Kdybychom ty uprchlíky nechali na holičkách, velmi by to Spolkovou republiku poškodilo," je přesvědčen sedmasedmdesátiletý Seiters, který měl v kabinetu kancléře Helmuta Kohla otázku východních Němců na starosti.

Zleva bývalý ministr vnitra a šéf úřadu německého kancléře Rudolf Seiters a bývalý německý ministr zahraničních věcí Hans-Dietrich Genscher na balkoně německého velvyslanectví.

Honeckerův režim v NDR byl podle něj v přístupu k řešení tohoto problému dlouho zatvrzelý. "Naštěstí Polsko a Maďarsko byly reformní a (sovětský vůdce Michail) Gorbačov prosazoval otevřenost a přestavbu, díky čemuž byla pro nás mezinárodní atmosféra příznivá," vylíčil Seiters. Do karet Bonnu podle něj hrálo i to, že NDR byla závislá na hospodářské pomoci západního Německa a blížily se oslavy čtyřiceti let NDR, kterých se měl zúčastnit Gorbačov.

"To všechno dohromady vedlo k tomu, že NDR byla nakonec donucena i ve vlastním zájmu souhlasit s vycestováním uprchlíků, jinak by to obraz NDR na mezinárodní scéně těžce poškodilo," tvrdí pozdější ministr vnitra a dnes šéf Německého červeného kříže.

Když 30. září 1989 večer stál na balkonu velvyslanectví, odkud Genscher pronesl dnes již legendární půlvětu "Milí krajané, přijeli jsme sem, abychom vám sdělili, že vycestovat je dnes...", jejíž závěr zanikl ve spontánním jásotu, byl to pro něj prý nejemocionálnější zážitek v životě. Ještě ten večer byli uprchlíci převezeni na nádraží v Praze-Libni, odkud se přes NDR do bavorského Hofu vydal první takzvaný vlak svobody.

"Byl to pořádný milník. V Praze byl vylomen první kámen z Berlínské zdi," soudí rodák z Osnabrücku. "I díky tomu se Praha stala synonymem pro svobodu v Evropě a důležitého kroku k německé jednotě." To, aby vlak jel přes NDR, byl podle něj požadavek samotného vůdce východoněmeckých komunistů Ericha Honeckera. "Pak se mu to vrátilo jako bumerang, neboť lidé podél tratě vlakům tleskali," připomněl Seiters.

Československá vláda tehdy nejprve zvažovala pomoc soudruhům z NDR. Jednou z variant bylo postavit okolo zahrady velvyslanectví zeď, aby se přes plot nemohli dostávat další uprchlíci. "Nakonec zaujala postoj, že to není její věc, ale že to musí vyřešit NDR s NSR," tvrdí Seiters.

Vybavuje si naopak, jak uprchlíkům pomáhali někteří Pražané. "Skrz plot jim dávali oblečení pro děti nebo si od lidí brali klíče od schránek na nádraží, kam si předtím uložili kufry, a ty jim pak donesli na velvyslanectví," popsal jeden z aktérů diplomatického dramatu z podzimu 1989, který v úterý přijede s Genscherem a dalšími pamětníky na německou ambasádu oslavit 25. výročí tehdejších událostí.

Rudolf Seiters (vpravo) v roce 1989 před Braniborskou bránou v Berlíně. Do Prahy se od té doby pravidelně vracejí také manželé Mahlkeovi. Patřili ke druhé vlně uprchlíků z NDR, kteří zaplavili velvyslanectví na počátku října. Impulzem pro jejich útěk bylo prý Genscherovo vystoupení na balkoně Lobkovického paláce. "Úplně spontánně jsme si řekli, teď musíme taky vyjet, a ještě v noci jsme vyrazili," zavzpomínala Marion Mahlkeová.
S manželem Rolfem sbalili tříletého syna a z domovského Saska-Anhaltska vyrazili wartburgem do Československa. "Ženě jsem tehdy říkal, že se vsadím, že NDR zavře hranice, a že musíme přidat. Jeli jsme jako šílenci, zastavovali jsme jenom na tankování a snažili jsme se jenom dostat k hranicím. A asi hodinu potom, co jsme přejeli hranici v Cínovci, byly hranice uzavřeny," popsal cestu Rolf Mahlke.

Když dorazili do Prahy, ambasáda byla opět přeplněná uprchlíky, a tak se dovnitř dostala jen Marion se synem a Rolf čekal venku. "Všechno vybavení bylo vyklizeno. Všude byly palandy, a to ne dvě postele nad sebou, ale tři i čtyři. Bylo potřeba trochu šplhat, aby se člověk do nich dostal. Na dvoře stály stany," přiblížili Mahlkeovi, povoláním zubaři, podmínky na velvyslanectví.

Jejich odysea nakonec trvala jen čtyři dny, po nichž se stejnou cestou jako jejich předchůdci dostali do Bavorska a následně do západoněmeckého Karlsruhe. Nakonec se usadili nedaleko hranice bývalé NDR v Dolním Sasku. "Nechceme, aby se v budoucnu stalo něco podobného. Aby lidé museli přebývat na velvyslanectvích, aby se dostali na svobodu. Bylo by krásné, kdyby se nic takového už na světě nedělo," říká Rolf Mahlke.

Foto: ČTK/AP , archiv , Petr David Josek, Fluger René, Ullstein-Schlemmer

Autor: ČTK