Vize 1955: Praha má atomový expres i nukleární elektrárnu

15.08. 11:00 | Autor: Ivan Motýl

Atom-expres na pražském hlavním nádraží, představa z roku 1955.

Je léto roku 1975, v zeleni na okraji Prahy stojí termonukleární elektrárna a na pražském hlavním nádraží zastavuje Atom-expres na trase z Pekingu na Balt. Rakovinu lze vyléčit pouhou aplikací sovětského protirakovinného séra a klinická smrt může trvat až 45 minut. To jsou jen některé z vizí českých vědců z roku 1955.

Prognostika je ošidná. Z dobových časopisů z let 1954 až 1955 ale vyplývá, že pražskému metru měla v roce 1975 scházet už jen jediná linka - okružní. Ta měla spojit po okrajích města již vybudovanou síť desítek linek. Překonat Vltavu pak mělo metro dokonce již v roce 1960, jen kousek od Karlova mostu. A skutečnost? První trasa podzemní dráhy byla otevřena v květnu 1974 a měřila pouhých 6,6 km. Okružní trasa po okrajích Prahy se zdá nesplnitelným snem.

Pražská termonukleární

Termonukleární elektrárna v Praze, představa z roku 1955. Zatímco poslední číslo časopisu TÝDEN představuje celosvětové vize minulých generací o dnešní době, TÝDEN.CZ se nyní soustředí pouze na Prahu a Česko. Padesátá léta byla na Východě i Západě dobou velké budoucnosti, kterou odborníci rádi vykreslovali v denním tisku a populárních vědeckých časopisech, jakým byl třeba magazín VTM (Věda a technika mládeži). A právě v představách časopisu VTM z roku 1955 měla Praha postavit termonukleární elektrárnu už v roce 1975, ta navíc zásobila proudem i polovinu Čech, přičemž zbytek dodávek obstaralo pět dalších nukleárních elektráren. Uhlí se prakticky nevyužívalo.

Atomu se zkrátka věřilo. Do Prahy na hlavní nádraží měly v roce 1975 běžně zajíždět atomové rychlíky, mašiny ze společné dílny sovětských a československých techniků vyráběné v Leninových závodech v Plzni čili ve Škodovce. Takzvaný Atom-expres měl jezdit mimo jiné i na trase z Pekingu přes Moskvu, Varšavu a Prahu k Baltskému moři do Ostende v tehdejší NDR. Rychlost vlaku byla 500 kilometrů v hodině, souprava měla svůj klub s televizorem, knihovnu, restauraci i bufet. Prahu neměl příliš rušit ani automobilový provoz, který měl být odveden do sítě tunelů.

Sérum na rakovinu

Raketová letadla budoucnosti nad Prahou, rok 1954. Průměrný Čech se měl v roce 1975 dožívat pětaosmdesáti let a do konce 20. století rovné stovky. Kdo onemocněl rakovinou, vyléčil ji aplikací sovětského séra. Lékaři pražské záchranky dokázali oživit každého, kdo nebyl v klinické smrti déle než 45 minut. Na sovětských letech na Měsíc se samozřejmě podíleli i vědci z pražských ústavů Československé akademie věd, svého člověka jsem měli jednou poslat i na Mars. Podle odhadů z padesátých let měli čeští konstruktéři začít brzy pracovat na atomovém automobilu a nad Prahou měla již v sedmdesátých letech běžně kroužit nukleární raketová letadla.

Obilí se sklízelo i s pomocí "sklizňových vrtulníků", které z polí vytlačily klasické kombajny, zrno vlastně z klasů jen vysály jakýmsi vysavačem. "Uvažujme zatím střízlivě o pohonu sklizňového vrtulníku, zpočátku to bude benzin a nafta, teprve později atomová energie," líčil magazín VTM.

Filmy do obýváku telefonem

Kolonizace vesmíru s pomocí československých astronautů. Že to jsou bláznivé vize? V padesátých letech to tak nikdo necítil. "Díky tehdejšímu mohutně subvencovanému výzkumu zaměřenému na strategické aspekty vedení války - horké i studené - postoupil Západ i Východ v etablovaných vědách na samotný kraj možností. To vyvolalo velké naděje, že vlastně stačí jen chtít čili nasypat co nejvíce peněz do výzkumu a vše se podaří," hodnotí optimismus padesátých let bioanalytický chemik Jan Havliš, autor popularizačních vědeckých článků i sci-fi povídek.

Padesátá léta věřila v meziplanetární lety a kolonizaci Měsíce, na automatické dálnice a víkendové lety do Antarktidy a plavby raketou kolem zeměkoule. Mobil či internet si však nikdo představit nedovedl. A když, tak asi v následující představě. "Jednoduše vytočíte telefonní číslo televizního pořadu, který vás bude zajímat, a dívat se doma v klidu na obrázky," popisoval časopis VTM z roku 1955, jak budou v sedmdesátých letech vybaveny pražské domácnosti.

Družstevníkům dešťové stanice

Tunely pod Prahou, představa z padesátých let. Veřejné osvětlení sice neměl nikdo rušit, každý občan měl ale být vybaven noctovisorem, brýlemi s nočním viděním. "Tma přestane být tmou, mlha nás nebude vůbec znepokojovat, vláda tmy končí," přemítali vizionáři z časopisu VTM. Domy v Praze se už neměly stavět, nýbrž montovat "na běžícím pásu", jak doslova uvedl magazín. A to je také jedna z mála představ, která se na obludných pražských velkosídlištích sedmdesátých let skutečně naplnila.

Pražské metro, představa z roku 1955. V roce 1973 byl také dostavěn Nuselský most, který VTM představila už v roce 1954. Splnila se i idea, že pražská záchranka bude používat vrtulníky, nikoliv však výhradně namísto sanitek. Kolem Prahy a po celých Čechách měly vyrůst družstevní vesnice "nového typu", opatřené dokonce i stanicí umělého deště. "Na polích jsou umístěny televizní vysílačky, které mohou každou minutu hlásit stav vývoje a růstu rostlin," básnil časopis VTM v roce 1954 v textu Budoucnost naší vesnice. Když rostlina trpěla nedostatkem vláhy, stačilo spustit onu dešťovou stanici. Vše na takové vesnici mělo být dokonale mechanizováno, práce v družstvu proto byla zkrácena na pouhých šest hodin denně.

Budoucnost není zadarmo

"Výhledy do budoucna vzpruží člověka k lepším výkonům a radostnější práci," bylo konstatována v magazínu VTM v roce 1954. Za vším je ovšem nutno hledat spíše peníze. "Dobové vize budoucnosti se prostě ukázaly jako ekonomicky neúnosné. Realita ekonomického systému, v němž žije dnešní svět, je taková, že nikdo nebude budovat nákladná díla s malou návratností, tedy všechny ty vesmírné stanice a megapole s automatickými dálnicemi. To vše si na sebe nevydělá svou existencí ani účelem," přemítá již citovaný chemik a publicista Jan Havliš.

Foto: Časopis VTM, 1954 až 1955

Autor: Ivan Motýl