"Válku s Američany Srbové neprohráli"

15.11. 06:35 | Autor: Tomáš Vlach

Český krajan žijící v Srbsku Jozef Irovič (53) prošel všechny balkánské války, od odtržení Slovinska, přes Bosnu a Hercegovinu až po Kosovo. Narodil se v vesnici Kruščice, která je jedním z hlavních center české komunity v Srbsku. Přes 30 let si odsloužil v řadách Jugoslávské národní armády, působil ve speciálních jednotkách i asistoval pozorovatelům OSN. "Nic špatného jsem nedělal a nemám se za co stydět," podává vlastní pohled na tehdejší události.

Jak se český kluk z Banátu stal důstojníkem jugoslávské armády?

Moje babička chtěla, abych se stal knězem. Dokonce jsem od 10 let ministroval, ale od 14 letech jsem od toho utekl a šel na vojenskou střední školu. Po ukončení mě poslali do Bělehradu, později jsem absolvoval vojensko-politickou školu a protiteroristický kurz a pak nastoupil ke speciálním jednotkám, které se teprve formovaly.

Začátkem 90. let to začalo v Jugoslávii vřít, nejdřív se odtrhlo Slovinsko. Válka trvala 10 dní, od 26 června do 6. července 1991 a měla 18 padlých na slovinské straně a 44 u jugoslávské armády. Co jste zažívali jako vojáci?

Čtyři dny před tím nás ale poslali do Lublaně. Bránili jsme kasárna. Začalo to tak, že nám zavírali vodu, odstřihli elektřinu, autobusy zablokovaly brány, aby nebylo možné vycházet. Padlo několik výstřelů, ale neměli jsme žádné mrtvé ani raněné. Po uzavření příměří jsme odpluli lodí do Černé hory a tanky i veškerou výzbroj jsme museli nechat na místě.

Na jaře 1991 začaly srážky mezi Srby a Chorvaty, v září se do nich zapojila na straně Srbů Jugoslávská armáda. Byl jste u toho?

Ve Vukovaru to bylo jako ve Slovinsku, zablokovali kasárna, vojáci nesměli dovnitř ani ven a pak se začalo střílet. Když jsme tam dorazili, bylo skoro po všem, město zničené, lidi pryč. Vukovar držela jugoslávská armáda ze všech stran. Já jsem se tam zranil o plot, zlomil jsem si ruku a tak mě odtud evakuovali. Chtěl jsem se vrátit k jednotce, ale místo toho mě poslali pomáhat organizovat filtrační tábor.

Co se tam dělo?

Armáda tam shromažďovala muže z Vukovaru a zjišťovalo se, kdo má co společného s povstáním. Pokud se ukázalo, že dotyčný bojoval proti nám, šel do vojenské věznice a k soudu. Pokud ne, propustili jsme ho. Nebylo to nic nezákonného.

Vrátil jste se nakonec na frontu?

Začal jsem pracovat s modrými přilbami. Nejdřív s Rusy, potom přicházeli pozorovatelé i celé jednotky OSN i z dalších zemí. S nimi jsem byl jako styčný důstojník pět měsíců. Pak u Zvorniku (dnešní Republika Srbská v rámci Bosny a Hercegoviny, začátkem 90. let místo etnických čistek a tvrdých bojů namířených hlavně proti muslimskému obyvatelstvu pozn. red.), v místě které se jmenuje Dilič, vytáhli Bosňáci našeho spolubojovníka z autobusu. Dostali jsme rozkaz ho osvobodit. My byli bez ztrát, protivník měl pár mrtvých.

Pak jste šel do války o Kosovo?

Nejdřív jsem tam byl v roce 1998, hlídali jsme, aby k nám nepronikali bojovníci Kosovské osvobozenecké armády - UÇK. Podruhé den po začátku leteckých úderů NATO nás poslali na hranice Kosova s Albánií. Valily se na nás spousty bojovníků UÇK. Když utíkali z Kosova albánští uprchlíci, hned na hranicích UÇK oddělovala muže od rodin a posílala je do výcvikových táborů. Tak je oblékla do uniforem, dala zbraně a posílala zpátky do Kosova bojovat. Dodnes nemůžu uvěřit tomu, jak útočili. Šli na nás jako ovce, jako kdyby byli zdrogovaní. Jeden padne, další jde dál místo něj. Jeden kamarád mě vyprávěl, jak na nich v deseti šlo pět stovek povstlaců...

Z Kosova se tehdy dala do pohybu obrovská uprchlická vlna směrem do Albánie a Makedonie. Některá svědectví hovoří o tom, že běžence cíleně vyháněly srbští ozbrojenci...
Myslím, že se Albánci spíš báli reakce ze strany jugoslávské armády na to, že Američani bombardují. Asi dva týdny jsem bydlel v jedné vesnici, jmenovala se Bakuša. Někdo utekl, jiní tam ale zůstali. Pravda, albánští obyvatelé se museli každé ráno přijít a hlásit se, ale nikdo jim neubližoval. Stal se jen jeden exces, jednomu vojákovi zahynul kamarád a on zabil prvního Albánce, kterého potkal. Ale to bylo opravdu výjimečné.

Dala se ta válka vyhrát?

Vzhledem k tomu, jak byli Američané silní, to nešlo. Ale myslím, že jsme ji ani neprohráli. Neustoupili jsme. Sami Američané konstatovali, že srbské ztráty byly poté velice nízké.

Jak jste se od armády dostal k historii české komunity v srbském Banátu?

Byl jsem zvyklý stále něco dělat. Začal jsem sbírat staré české věci, dokumenty a recepty na jídla. Fascinuje mě, že musím celou dvousetletou historii krajanské komunity zkoumat od začátku. Ke stému výročí kostela v Kruščici jsem obešel všechny místní Čechy. Dřív by mě ani nenapadlo, že bych někdy měl něco psát, a teď už mám od našich krajanů tolik materiálu, že to vydá na knihu. Ale zatím s ní není kam spěchat.

* Jak vidí Josef Irovič pozadí války v Bosně a Hercegovině? Jak se dívá na okolnosti a následky masakru u Srebrenice?

* Co zažil během bombardování Kosova letadly NATO? Byly pro vojáky větším nebezpečím letecké útoky nebo povstalci?

* Jak tehdy jako Čech vnímal skutečnost, že jeho původní vlast krátce před tím vstoupila do NATO a stala se pro Srbsko nepřítelem?

* Podporovali jugoslávští vojáci režim Slobodana Miloševiče?
Jaké zanechala válka následky?

* Setkal se i s vojáky českých misí na Balkáně?

Odpovědi nejen na tyto otázky se dočtete v novém vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 16. listopadu.