ÚNOR 1948: Útok na selský stav, zabavování novin

Žádný statkář neměl mít právo na více než padesát hektarů půdy, zahrada u domku nesměla mít větší rozlohu než jeden hektar. Diskriminační vládní návrh vůči selskému stavu byl předán československému parlamentu v úterý 4. února. Tentýž den V New Yorku vydal výbor Spojených národů „Memorandum o svobodě sdělovacích prostředků".

 V Československu už přitom svoboda tisku kulhala po jedné noze, jak dokazoval nejeden z textů v Rudém právu.       

ZABAVENÍ NÁKLADU NOVIN

„Každý člověk má právo na svobodu tisku a projevu a vláda nemá právo činiti na něho jakýkoliv nátlak. Toto právo pojímá svobodu mínění, svobodu pátrání po zprávách a jejich opatřování a sledování bez zřetele na hranice...," začínal text memoranda, na kterém se 4. února dohodli členové podvýboru Spojených národů pro svobodu tisku. Zprávu o vzniku memoranda ale v Československu přinesl jen nekomunistický tisk, například Peroutkův deník Svobodné noviny. Rudé právo se naopak pochlubilo, jak je v Československu snadné zadupat svobodný tisk do země. Citujeme: „V národně socialistickém týdeníků Naše svoboda byl uveřejněn článek - Pro persekuci občanů je dobré i protektorátní nařízení. Bylo v něm útočeno na zemský národní výbor, který prý nařizuje bytové prohlídky, zpravidla na základě nedoložených udání, a to prý podle vládního nařízení, vydaného za protektorátu. Nařízení prý slouží našim komunistům k tomu, aby mohli pronásledovat občany jiného politického přesvědčení. Státní zastupitelství v Č. Budějovicích nařídilo okamžité zabavení celého nákladu."

Po 25. únoru 1948, tedy jen za pár týdnů, už se komunisti při bytových prohlídkách o žádná protektorátní nařízení nemuseli opírat. Převrat jim dal stejné pravomoci, jaké mělo gestapo během okupace Československa. „Komunisti se z nacismu dokázali hodně poučit. Paradoxně i tím, jak byli sami perzekuováni, vyslýcháni gestapem a trápeni ve věznicích a koncentračních táborech. Dobře věděli, jak nejúspěšněji pokořit svoje oběti," říká bývalý politický vězeň padesátých let Stanislav Lekavý, dnes kněz poutního kostela ve Zlatých Horách v Jeseníkách.

Je 4. února 1948, komunisti s pomocí vyšetřovatelů státní bezpečnosti zatím svoje oběti nemučí, jen jim vyhrožují. Tehdejší generální tajemník KSČ Rudolf Slánský (později byl vlastní stranou obviněn z vedení spikleneckého centra a v roce 1952 oběšen) například opozici vzkázal před dvoutisícovým davem v obci Podmokly: „Půjde o velké rozhodování mezi silami pokroku a socialismu na straně jedné a mezi zbytky příživnických a vykořisťovatelských tříd na straně druhé."

PROTI SELSKÉMU STAVU

„Zbytky vykořisťovatelských tříd" to neměly snadné. Čtvrtý únorový den sněmovna obdržela vládní návrh zákona, kterým měl být selský stav ještě drastičtěji omezen. Podle návrhu nikdo nesměl vlastnit více než 50 hektarů půdy, kolem domu se povolovala zahrada maximálně o velikosti jednoho hektaru. Půdu měl stát od zemědělců a jiných majitelů (např. církví) vykoupit. Nad návrhem zákona vedla vláda vášnivou disputaci, ministři národních socialistů, lidovců a sociálních demokratů navrhli celkem padesát zmírňujících návrhů, kterými se pokoušeli omezit původní komunistickou a prakticky znárodňovací představu. Rudé právo proto spílalo opozici do „tvrdošíjných advokátů velkostatkářů". K parlamentní diskusi nad zákonem již nedošlo. A po únorovém puči ztratil selský stav i veškeré advokáty, komunisti mu postupně zabrali veškerou zemědělskou půdu. Tvrdošíjné sedláky režim vystěhoval z rodných gruntů nebo poslal do lágrů či k „černým baronům".         

Čtěte dále

další zprávy