Úmrtnost na infarkt dramaticky klesla díky českým doktorům

07.09. 06:40 | Autor: Silvie Králová

K výčtu toho, co Češi dali světu, lze směle připojit i revoluci v léčbě infarktů. Metodu okamžitého převozu pacientů na operační sál, původně kritizovanou jako "hubení pacientů", převzal celý svět. Profesor Petr Widimský stál u zrodu tehdy převratné myšlenky.

Právě nemocniční úmrtnost za posledních dvacet let dramaticky klesla: z pětadvaceti na pět procent. Komu nebo čemu za to vděčíme?

Vysokou školu jsem ukončil v roce 1979 a prvních pár let po promoci, když jsem nastoupil do nemocnice jako mladý lékař, jsme se na pacienty s infarktem v podstatě jen dívali. Neměli jsme žádnou možnost, jak průběh nemoci ovlivnit. Mohli jsme částečně léčit některé komplikace, ale s velmi nejistým dopadem na dlouhodobé přežití takového člověka. K prvnímu zásadnímu zlomu došlo v 80. letech, kdy se rozšířila takzvaná trombolytická léčba, která velkou měrou ovlivnila další osud nemocných. Spočívala v podání infuze s velmi účinným lékem, který rozpustil krevní sraženinu ve věnčité tepně (příčina vzniku infarktu, pozn. red.). Bohužel efekt se dostavil asi jen u poloviny nemocných, u zbylých padesáti procent byla léčba neúčinná, tedy jako by nic nedostali. Navíc u dvou až tří procent případů hrozilo pacientovi riziko vážného život ohrožujícího krvácení do mozku a u dalších asi pěti procent krvácení v jiných částech těla. Po tu dobu, kdy se lék na rozpuštění sraženiny podává, se totiž krev nesráží. Takže pokud má pacient skryté onemocnění, může být pro něj toto krvácení smrtelné.

Kdy přišel druhý zásadní zlom?

V 90. letech se začala používat v léčbě infarktu koronární angioplastika, tedy katetrizační postup, kdy se do věnčité tepny zavede supertenký drátek, po němž se jako po kolejničce vpraví do cévy balónek; jím se sraženina rozruší a zúžené místo roztáhne. A na závěr se vloží stent, tedy jakási výztuž. S metodou přišel poprvé v roce 1977 Andreas Grüntzig, německý lékař pracující ve Švýcarsku. A já jsem měl to štěstí, že jsem byl v letech 1992 a 1993 na stáži v Holandsku, kde tento postup začali kolegové ve větší míře používat i pro léčbu infarktu. Tam jsem se zákrok naučil provádět a po návratu do Prahy v roce 1994 jsme metodu s kolegy začali používat i na našem pracovišti.

O tři roky později se vám podařilo díky studii Prague 1 prokázat, že angioplastika je v léčbě infarktu mnohem účinnější než trombolýza.

Ano, v této studii jsme srovnávali obě zmíněné metody. Výzkumu se zúčastnily tři stovky pacientů. Ty jsme takzvaně randomizovali, tedy náhodně rozdělili do tří skupin. Třetinu nemocných jsme léčili trombolytiky, tedy tak, jak bylo v té době standardem. Druhé skupině jsme také podali trombolýzu, ale zároveň jsme je sanitkou okamžitě převáželi do kardiocentra na angioplastiku. Šlo tedy o kombinaci obou metod. U třetí části pacientů jsme trombolýzu nedali, abychom se vyvarovali riziku případného krvácení, a nemocné jsme transportovali do kardiocentra, kde jim opět provedli angioplastiku. V té době jsme si mysleli, že nejlepší možná léčba bude ta druhá, která využívá obě metody. Ale i my sami jsme byli překvapení, že nejlíp dopadla třetí skupina nemocných.

Takže trombolýza je od té doby slepá kolej?

U nás se už nepoužívá. Ale v některých oblastech ano. Například na řeckých ostrovech, v severní Skandinávii nebo na severu Kanady, kde jsou vzdálenosti do nemocnice extrémní, má tato metoda stále smysl.

* Jak probíhal vývoj revoluční metody v léčbě infarktu v Česku?

* Jakého uznání se dočkali čeští kardiologové?

* Jak se dá snížit riziko úmrtí na infarkt?

* Jak infarkt souvisí s mozkovou příhodou?

* Postihuje infarkt častěji ženy nebo muže?

Odpovědi na tyto a další otázky naleznete v novém vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 8. září 2014.