Truhlář za všechny peníze

17.07. 17:34 | Autor: Petr Kolář

Okenní rámy měly být hotové do loňského Štědrého dne.

Ani když se vám podaří najít zručného řemeslníka, nemáte vyhráno. Někteří z nich totiž z nepochopitelných důvodů prodlužují termíny až o několik měsíců a drze se tváří, že je všechno v pořádku.

Brzdím u truhlářské dílny v Modřejovicích u obce Slabce na Rakovnicku. Mám kliku, chlapík, kterého už několik měsíců systematicky proklínám, je zrovna doma. "Tak co, kdy nám přijedete dodělat ty věci?" ptám se ho. "Dobrej, zrovna zejtra se tam chystáme, dveře už máte hotový, tak to nasadíme. Kolem poledne bychom tam měli být," tvrdí bez mrknutí oka.
Vracím se tedy do auta. Když se později o truhláři z Modřejovic bavím s místními na benzince, slyším: "Ten lže jako vždycky. Skoro bych se vsadil, že nedorazí, Milda je příšerně prolhanej." Truhlář se druhý den opravdu neobjevil, neobtěžoval se ani s telefonickou či esemeskovou omluvou. Volat či psát mu ani nemělo smysl, beztak zpravidla nereaguje. Už téměř půldruhého roku.

Najít dnes šikovného řemeslníka je obtížné. I když už na něho narazíte - a svou práci skutečně umí dobře - zdaleka nemáte vyhráno. Zvlášť pokud dodržujete slovo a bez prodlení složíte finanční zálohu jak na materiál, tak na práci. Klidně se pak můžete ocitnout v situaci, že práce, kterou řemeslník přislíbil kompletně udělat do loňského Štědrého dne, abyste na chalupě mohli trávit Vánoce, není ani týden po začátku letních prázdnin následujícího roku hotová. A vy se marně domáháte alespoň dveří od toalety, abyste si vůbec mohli pozvat návštěvy.

Po koupi chalupy na Rakovnicku zhruba před dvěma roky jsme dopředu věděli, že do ní budeme muset významněji investovat, byť byla dobře udržovaná a okamžitě obyvatelná. Ačkoli v Praze některé potřebné řemeslníky známe, logicky padla volba na místní "fachmany". Mají to kousek, a když jim ponecháte klíče, mohou pracovat i po dobu vaší nepřítomnosti. Vše by tedy mělo jít rychleji. Teoreticky.

Sliby z obecní vývěsky

Jako "náplavy" v regionu jsme byli alespoň zprvu odkázáni na nabídky na vývěskách, jež najdete snad v každé vesnici. Chlapíka, který nám "pořešil" úpravy zahrady, jsme našli také tak. Zahradník Tomáš k nám jezdí dodnes ke všeobecné spokojenosti obou stran. S mužem, na kterého nás přivedla vývěska "Truhlářství Uher - zakázková výroba ze dřeva a lamina, levné kuchyně a vestavěné skříně", je to mnohem složitější.

V krajních případech může živnostenský úřad dotyčnému odebrat živnost. Milda - jak mu téměř všichni v okolí říkají (my si stále vykáme) - se přitom zpočátku jevil dobře. Okamžitě přijel, okoukl chalupu, a když jsme se ho ptali, co by se dalo dělat s tím či oním, vcelku zasvěceně o tom dokázal vyprávět. Nic podle něho nebylo problém. Nakonec jsme přehodnotili původní plán na menší úpravy a rozhodli se vzít to celé z gruntu. Nejprve předělat první patro s tím, že se po dobu prací budeme zdržovat v dolní části. Mělo to být hotové do začátku loňských prázdnin, které chtěla žena s dětmi trávit celé na chalupě. Jelikož už měla dokonce pozvané hosty s dalšími dětmi, ujišťovali jsme se u Mildy několikrát, zda vše stihne. Zdůrazňovali jsme, že pokud ne, ať se do toho pustí až po prázdninách. "Určitě se to stihne," zněla pokaždé odpověď. Spolehli jsme se. Zaplatili jsme truhláři dopředu desítky tisíc na nákup materiálu (včetně podlah do spodní části, aby byly stejné) i jako zálohy za práci.

Počátky vypadaly slibně. V prvních týdnech Truhlík - jak ho překřtily naše děti - se svými kumpány opravdu mákl. Snad během týdne byl celý vršek komplet vyklizený, vybouraný, zkrátka neobyvatelná stavba, na které se začaly objevovat části nových trámů, izolace i obložení. Pak se však něco zadrhlo. Prázdniny se blížily a v chalupě zjevně nikdo ani nebyl, natož aby odvedl jakoukoli práci. Truhlík Uher nezvedal telefon a nereagoval ani na textové zprávy či e-maily. Snažil jsem se ho sehnat i v jeho bydlišti. Kliku jsem měl asi až napotřetí. Jakýsi truhlářův známý - možná příbuzný - mi sdělil, že je Milda za prací kdesi ve Francii a že přijede až za týden. Bezva. Teprve po několika dalších dnech poslal textovku sám řemeslník. Že prý hned jak se vrátí, vlítne na to a všechno bude. Bez větších protestů jsme to akceptovali.

Měsíc sem, měsíc tam

Jenže i poté se všechno neskutečně vleklo. Když jsme jednou o víkendu přijeli, zjistili jsme, že nahoře sice máme nový strop, ale až pod trámy, tudíž o významný kus níž. Vyšší člověk by tam musel chodit sehnutý. Až tehdy ve mně bouchly saze a začal jsem na Mildu řvát. Slíbil, že dá vše do pořádku. Na druhý týden byl strop skutečně vyšší, truhlář občas sám iniciativně napsal, že ten a ten den nemohou přijet, protože... A kupodivu i zvedal telefony nebo volal zpět. Jenže musel opět za prací do Francie, takže jsme vesměs všechny hosty odvolali, protože by neměli kde spát. Vršek byl hotový až na podzim. Tedy - hotový. Některé požadované skříňky Milda dodal až letos na jaře, dvířka od části z nich chybějí dodnes. Ačkoli to má přes rok zaplaceno. Nicméně řemeslně je práce odvedena skutečně dobře, to je třeba přiznat.

Právě to - stejně jako fakt, že Milda přece jen významně zlepšil komunikaci - nás nakonec přesvědčilo, že mu svěříme i rekonstrukci spodní části chalupy. Komplet podlahy, kuchyň, toaletu, umývací kout, nové rozvody topení, zkrátka všechno. Podmínkou bylo, že to bude do Štědrého dne, který jsme tam chtěli s rodinou trávit. Milda slíbil, že vše včas bude, a poslal návrh rozpočtu.Okamžitě dostal celou požadovanou částku na účet. Na chalupu jsem přijel pouze občas zkontrolovat, jak pokračují práce. Vše vykopané, neobyvatelné, ale dávalo to naději, že se Truhlík tentokrát "pochlapí". No, nepochlapil. Zhruba týden před Štědrým dnem bylo jasné, že to nebude obyvatelné nejen na Vánoce, ale nejspíš ani několik týdnů poté.

Lži a dvířka od WC

Po Novém roce práce sice pokračovaly, ale hlemýždím tempem. Milda vysvětloval, že jsou mrazy a v těch se pracovat nedá, což jsme i vcelku chápali. Jak se oteplovalo, měli jsme sice spálené veškeré dřevo před chalupou a část z kůlny, ale vnitřek začal vypadat poměrně uspokojivě. Když začala být zhruba v dubnu vnitřní část chalupy obyvatelná a řemeslníci odvezli i sutiny a odpadky, začali jsme tam s rodinou opět jezdit.

Čtěte TÝDEN. Žádali jsme především o urychlené dodání dveří od toalety, ale také dvířek od skříní v kuchyni a řadu dalších, byť menších nedodělků. Milda sliboval a vrátil se k oblíbené taktice: přestal reagovat na telefonáty a zprávy. S výjimkou toho, když jsme před ním zmínili, že bychom potřebovali nový plot a vstupní dveře na zahradu. Do druhého dne byl v e-mailu návrh rozpočtu na 182 tisíc korun, z čehož sto tisíc bylo za práci. Stůl na zahradu, který Milda nabízel vyrobit přibližně za pět tisíc, jsme raději koupili v obchodě za "trojku". A k plotu jsme řekli, že si to rozmyslíme, hlavně chceme mít do prázdnin komplet hotový vnitřek.

Truhlář pak svůj repertoár ještě rozšířil. Do telefonu mi třeba ve čtvrtek tvrdil, že nějakou práci udělal, ale už v pátek jsme zjistili, že to není pravda. A nebral telefon. Když jsem ho posléze potkal, vykládal, že si myslel, že k nám stihne zajet, ale nevyšlo mu to. Prý má moc jiné práce, což je ostatně jeho oblíbená mantra. Fajn, u nás už ji nenajde. Ostatně už jsme ho žádali, ať nám vše doúčtuje, vrátí peníze za neodvedenou práci a že si najdeme někoho jiného. Prý vše bude, už to jede dodělat.

To mi truhlář sliboval ještě minulou středu. A zase lhal. Ve čtvrtek se pochopitelně opět neobjevil. Po e-mailu od mé ženy truhlář v pátek alespoň odepsal, že prý dveře od toalety přiveze ten večer. Uvidíme. Mimo jiné jsem se od místních dozvěděl, že v naší chalupě odvedli pro Mildu spoustu práce, třeba při bourání, ale někteří od něho prý dodnes nedostali zaplaceno. Náš Truhlík jim totiž s hraným rozhořčením vykládá, že by jim dal peníze rád, ale my mu prý dosud dlužíme.
Pokud jim tedy vůbec zvedne telefon.

Foto: archiv

Autor: Petr Kolář